Někdo mi ublížil... Mám mu odpustit... Proč? Jak to udělat?
Co je odpuštění?
Slovo dluh (česky vina) v Otčenáši pochází z finančního světa. Někdo si vypůjčí peníze, vezme si úvěr. Potom dluží určitou částku tomu, kdo mu úvěr poskytl. Až dluh splatí, už ho nemá. V Otčenáši se přirozeně nejedná o peněžní obchody. Jde o hříchy. Někdo se na mě prohřeší a tím se mi zadluží. Jak různě můžeme hřešit, to nemusím uvádět. To známe všichni. Můžeme hřešit slovy, nebo mlčením, naším jednáním nebo nekonáním, ale také opomíjením druhých. A potom máme u nich dluh – v červených číslech.
Hřích je základním problémem člověka. Neboť každý hřích proti člověku je vždy také hříchem proti Bohu. Jednali jsme tím proti jeho vůli. A tak hřích vytváří dvojí problém: Odděluje nás od našeho bližního a odděluje nás od Boha. Jak se dá tento dvojí problém řešit?
Existuje jen jedna cesta: Dluh, který jsme na sebe naložili našimi hříchy, musí být zaplacen. Vůči Bohu se to již stalo. Ježíš náš dluh vůči Němu zaplatil Svým životem. Svoji zástupnou smrtí stav našeho dluhu postavil na nulu. U Boha už nejsme v červených číslech. Naše konto je srovnáno. A to smíme a musíme ve víře přijmout. Ale Otčenáš nás učí ještě něco: Musíme odpustit těm, kteří se nám stali dlužníky. Když k tomu nebudeme ochotni, potom nám Bůh také náš dluh neodpustí. Bůh žádá naši ochotu odpouštět. O to jde!
Jak tedy můžeme odpouštět?
Existuje také zde jen jedna cesta. Musíme to dělat jako Bůh. On sám zaplatil cenu za náš dluh; a také my musíme cenu za dluh toho druhého zaplatit. Poslouchá se to s podivem? Příčí se nám to? To je pochopitelné! Ale uvažme: Co se stane, když Ti někdo řekne špatné slovo? Jsi uražen. Může Ti ten druhý vzít urážku zpět? Ne! Když ti někdo uškodí psychicky nebo fyzicky: Může to vzít zpět? Ne! Kdo zaplatí cenu? Ty! Ty jsi poškozen, máš bolesti. Co zde znamená odpuštění? Ty přijmeš, že zaplatíš cenu za poškození.
A nyní přichází důležitá věta: Odpuštění je rozhodnutí žít s důsledky hříchů, které mi jiný způsobil! Ano, odpuštění něco stojí! Platíme cenu za zlo, které odpouštíme.
S následky hříchu musíme v každém případě dále žít. Ale máme volbu: Buď neodpustíme a zatrpkneme nebo odpustíme a nabudeme pokoj a svobodu. Kdo neodpustí, zůstane v zajetí viny toho druhého. Vnitřně se neosvobodí a žije proto v nesvobodě. Chybějící ochota odpouštět je jako háček, který mě negativně spojuje s tím druhým a nepustí mne. Proto odpouštíme také kvůli sobě samým. Jde o to, abychom zmírnili a odstranili naši bolest, abychom byli zase schopni života. Odpouštím, abych se vnitřně osvobodil od věcí minulých. Kromě toho je odpuštění záležitostí mezi mnou a mým Bohem a ne mezi mnou a tím, který mne urazil. To je až na druhém místě.
V této souvislosti je ještě něco důležité: Hněv a pomsta jsou naprosto neslučitelné s odpuštěním. Je pochopitelné, že odpouštět nám připadá těžké. Neboť si protiřečí s naším chápáním spravedlnosti. A pomsta je přirozená reakce na utrženou urážku. Ale kdo se mstí, ten dělá vše ještě mnohem horší. Z toho vzniká ďábelský kruh a svoji urážku si nesu stále sebou. Bible nám ukazuje jinou cestu: „Nezjednávejte si svoje právo sami, moji drazí“, píše Pavel Římanům (12,19), „ale nechte Boha, aby on spravedlivě potrestal.“ Stojí totiž v Písmu: „Mně patří odveta, já odplatím, praví Pán.“
Proč si Bůh vyhrazuje pomstu? Protože On sám je spravedlivý. Jen On ví, jak velký je tento dluh a škoda způsobená hříchem a jaká cena za to musí být zaplacena. My to nevíme a snadno žádáme příliš vysokou cenu. Proto přenechejme veškerou pomstu Bohu.
Co tedy nyní znamená, když říkáme: „odpouštím Ti?“ Rozhodneme se nést náklady hříchu toho druhého. Vzdáváme se pomsty. Odpuštění je potom rozhodnutí nevyčítat už nikdy tomu druhému jeho vinu. Tento aspekt odpuštění je velmi důležitý.
Nemohu říkat: „Odpouštím Ti“ a připomínat stále tomu druhému jeho selhání. Pokud o hříchu, kterého se na mě někdo dopustil, budu mluvit, neodpustil jsem ho.
Herold seines Kommens
54 Jahrgang, Nr. 10 (646) Oktober 2010, Seite 5
