Nabízíme další velikonoční úvahu od pana Petra Stloukala, jistě stojí za přečtení.
O utrpení může mluvit především ten, kdo je sám prožil. Jsou však lidé, které bolest
zasáhla tak hluboko, že jsou nakonec vázáni mlčením. Sv. Terezie z Lisieux řekla, že jsou utrpení, o nichž se musí v tomto životě pomlčet. Tajemství kříže tkví i v tom, že jde ruku v ruce s mlčením. Starozákonní proroci o Kristu řekli, že neotevře ústa jako ovce před střihači. Víme, že při křížové cestě řekl všeho všudy jen sedm tajemných slov, ve kterých je zachycen celý kosmický rozměr jeho martyria. Pán mlčel, aby se mohl cele přimknout k Otci, který ho celou dobu doprovázel. Nakonec i ten tajuplný výkřik: „Eloi,Eloi, lema sabachtani“ – to nebylo zoufalství, nýbrž projev jeho lásky k Otci.
Pasquale Foresi, spoluzakladatel hnutí Fokolare, kněz, napsal, že celý Spasitelův život byl jedním ustavičným pohledem skrze kříž na Otce. Kříž viděl sice jako nevyhnutelnou skutečnost, které nemůže uniknout, ale bylo to jeho vykupitelské poslání, jemuž musel do důsledků dostát. Jedině tak mohl zachránit člověka, který dědičným hříchem ztratil jeho přátelství.
Sv. Augustin ve velikonočním chvalozpěvu udává:“Šťastná to vina“ ( vina Evina ), ale stejně tak může platit opačné:“Strašná to vina“. Protože musel „zemřít“ Bůh, aby člověk mohl žít. A to nejkrutější smrtí, jakou si lze představit. Člověk by asi zemřel hrůzou, kdyby viděl celé drama „velikonoční popravy“. Nejen to, že byl obětován vpravdě jediný Spravedlivý, ale především to byl sám Bůh. A nemysleme si, že trpěl „jen“ Syn Boží, jeho Matka, apoštol Jan a ostatní; ne: Zde trpěla celá Nejsvětější Trojice, což také symbolicky vyjadřují tři kříže na hoře Golgotě. Bůh prostě využil dějinnou událost, aby lidem připomněl, že On sám je vždy ve třech osobách; stejně tak se mohl vtělit Duch Svatý či Otec sám.
Velikonoční doba je korunou liturgického roku a všechny nás zavazuje nejen k „formální“ obnově křestního slibu. Jde o něco mnohem hlubšího. Totiž o to, abychom tak, jak se snažíme připravit na Velikonoce, žili i běžné liturgické mezidobí, abychom každou mši svatou prožívali jako mysterium Smrti a Vzkříšení Pána v celé jeho slávě a mimořádnosti.
Od té doby, co byl obětován Jediný Spravedlivý, se spravedlivým zachází jako s největším hříšníkem, aby tímto smírem byla sjednána věčná úmluva Lásky: aby Bůh byl všechno ve všem. Abychom skrze jeho svatou krev měli přístup ke stromu života ve věčné blaženosti v nebi.
