Nabízíme k přečtení velikonoční úvahu od pana Petra Stloukala, která jistě stojí za přečtení a zamyšlení.
Když my křesťané rozjímáme o Ježíšově utrpení, mnohdy mám pocit, že tak činíme
dosti povrchně. Ježíšovy pašije nezačaly Getsemanskou zahradou, kde se Pán krví
potil, ale jeho křížová cesta, cesta bolesti – via dorolosa započala od okamžiku, kdy
jako dítě začal poznávat. Musíme se hlouběji zamyslet nad tím, jak On musel nesmírně
trpět každým hříchem, křivdou, nespravedlností, vůbec vším zlem, jež svým božským
zrakem viděl a co velmi bolestně zasahovalo jeho duši. Lidské srdce, když se často
setkává s lidským utrpením, většinou časem otupí, ale u Pána tomu bylo právě naopak:
jak postupně rostl, jeho bolest a utrpení narůstaly, zvětšovaly se a byly zdrojem jeho
nevýslovného utrpení duchovního, které po celý svůj život musel nést. Nikdo z lidí
by takové trápení nebyl schopen unést, vydržet, i kdyby to byl nejvíce omilostněný
mystik. Proto když o Ježíšově umučení a smrti rozjímáme, musíme vzít v potaz to, že
je nutno začít mnohem dřív než v Getsemanské zahradě, kde jeho martyrium vrcholí.
Upřímný zbožný křesťan, když se setká tváří v tvář s nějakým zlem v jakékoliv podobě -
ať už to je nespravedlnost, neštěstí, katastrofa, nemoc, utrpení či hřích -, jistě ho to
hluboce zasáhne – ale jen v dimenzi lidské; vyvolá to v něm empatii, často vzepření
se tomu všemu, může to v něm i vyvolat mnohé otázky, ale není schopen proniknout
do podstaty, dohlédnout až ke kořenům tohoto jakéhokoliv zla, ať už postihne jeho
samého nebo druhé lidi; u Ježíše tato skutečnost byla mnohem hlubší, protože na to vše
reagoval nejenom jako nejjemnější, nejcitlivější, nejvíce chápající člověk, jenž byl zcela
bezhříšný, ale také jako Bůh, jehož jakékoliv zlo, především pak lidský hřích, zasahuje
nekonečně hlouběji, kam my lidé dohlédnout nedokážeme, ba ani nesmíme, stejně
jako andělé. Bůh je absolutní Láska, jehož každé zlo, utrpení lidí, ale především lidský
hřích zasahuje takovým způsobem, že kdyby nám bylo dáno toto jen zahlédnout, patrně
bychom buď vyděšením na místě zemřeli či hrůzou snad zešíleli. Bůh třebaže žije
v plnosti své slávy, obklopen nebeskými duchy a svatými, kteří se mu dnem i nocí
klanějí, chválí ho a neustále děkují za všechny prokázané milosti, de facto – dokud
stojí svět – trpí, proto plným právem napsal Blaise Pascal, že Ježíš bude v agónii
až do konce světa.
Ano, je dobré, správné a Bohu milé, když rozjímáme o utrpení našeho Pána, jak je
známe z evangelií v podání synoptiků a sv. Jana, očitého svědka, ale je třeba
promýšlet celý Ježíšův život, což by nás mělo skutečně vyburcovat nejen k empatii, ale
i k tomu, že budeme Ježíši neustále děkovat, chválit ho, klanět se mu, oslavovat ho,
neboť vše, co nám dává, je jen nezasloužená milost, dar v nejvyšším slova smyslu,
a třebaže se může stát, že i nás může postihnout něco tragického, prekérního,
neváhejme a jděme ke kříži a spojme se s Ježíšem ukřižovaným v plné důvěře, neboť
jen On může pomoci, protože toto vše už dávno na sobě zakusil nejen tělesně, ale
i duševně a duchovně.
