Tato slova, která se modlíme krátce před svatým Přijímáním mě v poslední době velmi oslovují a přivádějí v úžas.
A nějak se mi stále vrací myšlenka se s Vámi rozdělit o krátké zamyšlení nad touto modlitbou.
Co to vlastně říkáme, co vyznáváme těmito slovy krátce po tom, kdy znovu přiznáváme skutečnost své nedostatečnosti, skutečnost, že jsme hříšní, nehodní toho, aby k nám Pán přišel, aby se o nás zajímal... "Pane, nezasloužím si, abys ke mne přišel..."
Vždyť co jsme my a kdo je On, který přichází sice ve způsobě prostého chleba, ale který je svrchovaný Pán a Spasitel, před nímž musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí vyznat: Ježíš je Pán (Flp. 2, 10 – 11) a Bůh?
A přece se vydal kvůli nám do krajnosti, ke které ho dovedla veliká láska k nám, lidem – ke mně, k tobě, ke každému z nás. Přijal naše lidské tělo, vzal na sebe úděl služebníka a obětoval za nás svůj život. Tak nás miluje, že nechává svou krvavou oběť v Církvi při mši sv. znovu a znovu zpřítomňovat, znovu přichází, aby nás zachraňoval a přivedl k sobě..., znovu nám nabízí své odpuštění, zve do společenství s Ním.
A my pravdivě a upřímně vyznáváme, že toho nejsme hodni. Opravdu nejsme.
A potom, podobně jako setník z evangelia ( Mt 8,8), říkáme Pánu: "řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!"
Je to obravské a krásné vyznání víry, naše vyznání víry! A myslím, že si ani plně mnohdy neuvědomujeme dopad a význam těchto slov pro nás samotné...
Ať jsme v jakékoli situaci, unavení, vyčerpaní, nemocní, skleslí, slabí, bezradní, zoufalí, neschopní ... ,
když si nevíme rady sami ze sebou, když se neumíme povznést, nemáme sílu odpustit, vstát a znovu začít...,
když si nevíme rady se svou situací, nevíme, jak zvládnout věci a úkoly, které na nás čekají, netušíme, jak se vyrovnat s tou či onou situací, která nastala nebo která nastat může...,
ať se s námi prostě děje cokoli...,
těmito slovy VYZNÁVÁME, že On o naší situaci ví, zná ji a rozumí nám, chápe naše starosti a je mu jasný náš stav. Ví o našich potřebách, o našem soužení, těžkostech, úzkostech i o naší snaze a naší naději. Zná naši radost i náš smutek, naši snahu i naše vzdávání se, velikost naší touhy, sílu naděje nebo hloubku bezmocnosti....
ON o nás VÍ a jeho láska nás nenechá klesnout, nedopustí více, než jsme schopni unést!
A navíc víme, že stačí jen JEDNO JEHO SLOVO a můžeme být uzdraveni ze svých neduhů, jedním slovem může odstranit veškeré naše trápení!
Jestliže toto slovo vysloví, záleží na něm. "Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit." (srov. Mk 1,40)
My máme trpělivě nést svůj kříž spolu s ním, on dává sílu, nese ho s námi – za naši spásu, za spásu světa. A důvěřovat, protože to, co se s námi děje podle jeho vůle, je pro nás to nejlepší.
On touží po našem dobru, vždyť nás miluje a do krajnosti a dal za nás svůj vlastní život. A tak mějme pevnou víru a opravdovou důvěru, prosme současně s vyznáním, s tímto naším "věřím": "Pomoz a posiluj, Pane, moji slabou víru!
A pokud On nepromluví, nevyřkne ono uzdravující slovo, aby nás zbavil našich neduhů, spokojme se se slovem, které řekl sv. Pavlovi:
„Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ (2 Kor.12,9)
Usilujme a prosme o ni, protože ona je pro nás tím největším a nejdůležitějším darem.
Roman Tomek
(Vydáno 19. 3. 2012; 28. 11. 2016 - 8153; 15. 1. 2022 - 16217 přečtení)
