Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný, věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.
8. Zastavení KRISTUS POTKÁVÁ ŽENY – „NEPOMOHU“
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Kolikrát říkáme: To nemá cenu, tím nikomu nepomohu… A tak se nezajímáme, protože bychom tím nikomu nepomohli…
A zatím každý sebezápor, každý oběť, každá modlitba se skrze Boha promění v nějakou milost, i když mi to nevidíme. Jsme součásti těla Kristova, které stále trpí, je pronásledováno, bičováno, posmíváno, a tak prožíváme jeho bolesti – jako prožívaly Kristovu bolest ženy, které ho potkaly.
Pane, odpusť, že jsme se nezajímali o život církve, celé církve, celého těla Kristova a nepomáhali svojí obětí, sebezáporem, modlitbou…
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!
