Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný, věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.
7. zastavení KRISTUS PADÁ PODRUHÉ – „NEMÁM NÁLADU“
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Další překážka. My bychom řekli: Už zase? Už nemám náladu. Ale říkáme to tak často, tak často jsme netrpěliví. Neříká to však Kristus. Ví, že musí usmířit mnoho hříchů, plní vůli svého Otce, aniž by se ptal: Jak to bude ještě dlouho trvat? A proč také nejde někdo jiný?... Neřídí se svými pocity, svou náladou, nevnucuje Bohu své názory. Ale my se mnohdy řídíme svou náladou.
Odpusť nám,Pane, že jsme se řídili svou náladou, že jsme chtěli prosazovat svou vůli, a ne prožívat slova modlitby Otče náš –buď vůle Tvá…
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!
