Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný, věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.
12. Zastavení KRISTUS UMÍRÁ – „NEODPUSTÍM“
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Kristus umírá. Dívá se dolů na ty, kteří ho odsoudili. Nespílá jim, neříká, že jim neodpustí. Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem. Jak je to s námi? Jak si odpouštíme vzájemně jako bratři, jako přátelé? Neodmítli jsme někdy ruku nabídnutou ke smíru? Nečekali jsme někdy, až první přijde ten druhý, protože co bych já se pokořoval, já jsem nezačal…
Odpouštějme si navzájem, protože totéž chceme my po ostatních a po Bohu. Ve hněvu není lásky. Z hněvu se raduje jen ďábel a Bůh má zármutek.
Odpusť, Pane, že jsme si nedokázali odpouštět.
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!
