Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný, věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.
1. Zastavení JEŽÍŠ JE ODSOUZEN – „NESOUHLASÍM“
Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
Nikoho nezabil, nikoho nepodvedl, nikomu neublížil, a přesto je odsouzen. Je to nespravedlivé, chtělo by to tedy obhajobu, protest. Kristus ale mlčí, přijímá. Neříká – nesouhlasím. Jistě zná cenu pokory a ví, že pokora a mlčení jsou v Božím plánu boje proti zlu účinnější než slova nesouhlasu, obhajoby. Neohlíží se na to, co řeknou lidé, zda ho budou považovat za blázna.
Kolikrát se hájíme my? Jen se nás někdo dotkne maličkostí, už si nic nenecháme líbit. Hájíme se tehdy, když dotyčný má pravdu, natož, když pravdu máme my. Bouříme se, hádáme se, rozčilujeme se, cítíme se ukřivděni, jsme uraženi.
Odpusť nám, Pane, že neumíme mlčet.
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!
