Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný, věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou mou, člověče, zahojíš zcela každou ránu svou. Slyšíš mne.
Já rád tě mám. Já stále rád tebe mám.
Nechci, nebaví mě to, nemám čas, nesouhlasím, nenávidím, nemám chuť, nemám rád, neodpustím, nevydržím, nemám náladu…To jsou slova našich dnů. Stala se bohužel nejen součástí našeho slovníku, ale především našeho srdce, celé naší bytosti. Zkusme si je teď projít při křížové cestě, zamysleme se nad nimi, právě proto, že je tolikrát řekneme bez rozumu; konfrontujeme je se slovy těch, kteří prožili s Kristem jeho křížovou cestu. A pojďme dál, dejme si za úkol, že tato slova budeme pomalu odstraňovat ze svého slovníku, ze svého podvědomí, a čiňme tak! Budeme přitom ještě šťastnější, otevřenější, radostnější děti Boží. Potom nás bude mít ještě raději Bůh i ostatní lid a zase my naopak budeme mít raději Boha a ostatní lidi.
VTISKNI MATKO, RÁNY KRISTA, JAK JE ZNALA HRUĎ TVÁ ČISTÁ, PŘEHLUBOKO V DUŠI MOU!
