Druhý díl Střípků od Jindřicha Tioky z Brna je z La Saletty.
Odstrkoval od sebe složitosti života a nechtěl je pustit do úvah, zajímat se jimi mimo období nutnosti. Těžko říci zda jednal správně, ale to, co se mu posléze dostavilo namísto těch rojů všedních zmatených představ a problémů, skoro chápal jako trest. Přišla totiž bolest. Bolest silná, nezahnatelná, a ta nejposvěcenější. Bolest nad ztrátou víry v duších nejbližších přátel.
Jde-li někdo na pouť vyprosit zlepšení situací bratří v jejich vztahu k Nejvyššímu, je to jistotně v prvém úmyslu z nejlepšího, co na světě existuje. Dál už záleží na síle vlastní víry.
Jeho přátelé byli vesměs lidé čestní, dobří a čistí. A když jejich víra zeslábla, ba odešla, nezměnili se. Utopit se je totiž možné i pár centimetrů pod hladinou, dokonce i v umyvadle. Podstata jejich bytí uhnívala tedy přímo od základů. Zloducha patrně přestalo bavit kácet lidské charaktery oklikami přes mravní zpustlost, klam sobectví a paletu variací pýchy. Jakoby měl málo času. Podtínal kořeny, a ostří sekery, z kovu ulitého ve sklepeních materialistických univerzit, se neotupovalo. Měl úspěch. Hořký pach, táhnoucí se z krajin válek a revolucí, zastíral obrazy Madon a vůni světnic posvěceného domova. A nahlodával i důvěru ve zdar v srdci toho, který byl připojen v řetězec tajemné a nutně na zemi vždy přítomné bolesti. Zda skutečná jsou zjevení. La Salettská a jiná, zda má naději na vyslyšení. I když stojíme pevně, naše ruce a hlavy bývají zmítány větry všech směrů. I třtina ve svých spárech svítá zemi. A naše utrpení je skutečné, neboť nevěra je strašnější než smrt. I smrt lidé nazývají dobrou, skonání šťastným. Nevěru nikdy ne.
Stál v horách před chrámem a hleděl na průčelí poutního místa. Pak vešel, modlil se, prohlédl si, rozjímal. A neudržitelně tažen začal vystupovat serpentinami na stráň. Podivno, že zde, uprostřed skalnatých srázů, zůstávají některé vrcholy oblé a travnaté až přes výšku 2000 metrů nad mořem. Je to pestřejší, radostnější. Zjevení sem přitahuje řady návštěvníků, možná, i aby se podivovaly mnohonásobným nádherám stvoření, které v pustinách hor zvláště vynikají neporušeností a prolnutím rozjímavé samoty. A on měl za sebou i procházky po březích moře i oceánu a cítil, jakoby měl modlitby podpírány základními silami země.
Stavba chrámu La Salettského zapadá harmonicky do horského rámce. Z tmavého kamene vystavěná, neruší ani barevně. Pozdní léto pak vyzdobilo svahy žlutí pampelišek, drobnými zvonky a ostrůvky trsů temnorudých květin mezi klečí a borovicemi. Melaniiny květy dobrého Boha.
Jak stoupal výš, stále nové a jiné vrcholky představovaly Alpy vděčnému pozorovateli. Nezaměnitelné ticho velehor ho zajalo. Byl zcela sám. Přesto se mu zdálo, že slyší kolem sebe kročeje těch, za něž prosil.
A pak, v noci, měl dva zvláštní sny. Před půlnocí se mu zdálo, že je také nevěřícím. Nijak se tím netrápil, považoval se za přirozeně dobrého a nechtěl dumat nad záhadami života. Přesto třikrát denně, tedy za svítání, když zvonili poledne a když se soumrak vplížil do odpoledních hodin, zacloumalo jím silné nutkání k někomu se rozběhnout, obejmout ho a zeptat se, kterým směrem kráčí.
Po půlnoci druhé vidění: byl sám sebou. Avšak svíravý pocit nad trudnou skutečností hnal jej do chrámu k vášnivé prosbě o okamžitou pomoc. A když vychrlil své naléhání, byl dotázán, zda nalezl kytici nenápadných horských květů, aby za pomoci jejich vůně dal vtrhnouti poznání spravedlnosti do duší bratří a sester. Tu povzdechl a musil přiznat neúspěch, nenalezení, únavu, nepřízeň počasí, nedůvěru, nepozornost. I hlas, který k němu mluvil, se zadrhl povzdechem. Avšak ten povzdech mohutněl, zmelodičtěl, rozděloval se a pln laskavosti vtékal do domovů a zvonil nad cestami.