Pan Jindřich Tioka z Brna nám zaslal několik svých článků, úvah a zamyšlení, které zde budeme postupně vydávat. První je o návštěvě Lurd.
V Lurdech oddělili plotem a branami posvátnou prostoru s chrámy a jeskyní od městských uliček plných jižního a mezinárodního temperamentu, které v barvité přemíře oslavují a zpeněžují právě to, k čemu se mohou jen zpovzdálí vztahovat. Můžeme být i znechuceni nízkou úrovní toho draze laciného obchodu, v žádné výkladní skříni není nic z toho, co pokořuje oko snad v kterémkoliv městě.
Stačil jemný pokyn Matky Boží, který nad své město přenesla vyvolená dívka, považující se za nejnehodnější. A tím spíše se také vytvořilo nenapodobitelné a celý svět přitahující fluidum u tříposchoďového chrámu a u co nejprostěji vyzdobené jeskyně. Sem nesmí vběhnout oblíbený pes, cigareta nesmí zadýmit. Řeka Cava, dar Pyrenejí šumí stejně jako když ji dívčina Bernadetta brodila těsně před zázrakem.
I auto může projet jen výjimečně. Zato invalidní vozíky přijíždějí odevšad, a tvoří nepřetržité průvody. Některé hnány vlastním motorem, většinou tlačené nebo tažené, tříkolové. Nemocní všech národností jako pasažéři.
Škola bolesti: sedící na vozíčku trpí, je táhnoucí a tlačící slouží, přihlížející se snaží pochopit smysl utrpení.
Milada však přišla. Skoro se styděla mezi nemohoucími, že ona může používat nohou. Opírala se ztěžka o dvě berle, namáhavě se vlekla, tělo se kymácelo, ale šla. V srdci měla stejnou naději jako všichni kolem. Houževnatě prošla všechny chrámové prostory, byla na mši svaté, modlila se.
Vyvolená, svatá pasačko, co kdyby ses přimluvila u své a naší Paní?
Vykoupala se, pila vodu, přes poledne odpočívala na lavičce u břehu.
Náhle se jí zdálo, že musí zkusit bez holí. Berle předala své spolupoutnici, která ji váhavě a překvapeně sledovala. Je to možné? Ono to jde. Dívka sice stále namáhavě posunuje neposlušné nohy, ale už bez podpor. Pa nábřeží, k jeskyni, přes most k novému chrámu. Ani se neohlíží. Společnice jde za ní. Doširoka rozevřela oči, má je plné slzí. Jistě, nelze jinak: kde by řeč sotva co vyjádřila, lidská slza jako zhmotnělé slovo, vytryskne a jasně svědčí. Vždyť i Spasitel plakal.
Mnoho je na světě vyplakáno. Z bolesti, z radosti. Moudrý muž, profesor Dominik Pecka, vypráví, jak se před ním rozplakalo děvče, jemuž rodiče zakázali darovat krev nemocnému učiteli. Píše, že při tom viděl to nejvzácnější v našem slzavém údolí. Ano, o skutečně vzácnou věc běží. Však i Cyrano z Bergeracu nechtěl připustit ronění a stékání po svém ohyzdném nose.
Milada však nepláče. Oči má suché, horoucí. Navštěvuje znovu kostely, dlouze se modlí. A opět se přesvědčuje, že jí to jde bez opor. Až do hotelu, kde je ubytována, dojde.
Nastane noc. Hluboká, jižní. Nepřináší uvolnění a uklidnění. Třeba se přece znovu přesvědčovat. A zda to půjde stále lépe? Hodiny odbíjejí vyzývavě, čas si plyne stejně, pro nás vždy jinak. Kdo byl uzdraven? Přátelé, bratři, sestry, křesťané, volejte….
Brzy z rána utekla Milada i své společnici. Sama došla k hlavnímu chrámu dlouhou alejí a začala vystupovat po okrouhlých schodech, aby stihla mši svatou, jako kdokoliv zdravý.
Pane můj, jde to ale ztěžka. Záda bolí, hlava se točí. Nohy znovu nechtějí poslouchat, nemůže je pozvedávat. Jsou bez vlády, tělo slábne, chce upadnout. Bože, svatá Panno, proč jen… přece to musí jít…. Dostává křeče a zavrávorá, tápe po opěradle.
A tu cítí, jak se jí chápe silná ruka. Sevře ji kolem ramen a pomáhá na další schod. Namáhavě se otočí: vidí širokou tvář v úsměvu. V úsměvu bolestném, soucitném. Myslela, že je sama, člověk ji musel sledovat delší dobu a zřejmě ji nechtěl zahanbit. Zasáhl právě včas, a nezbývá než se opřít o tu zdravou sílu. Ruka je velmi tmavá, ve tváři svítí bělmo a zuby. Dvojice vystupuje zvolna výš, do chrámu. Překážky zmizely. Zda někdo z nich plakal? Nevím. Stál jsem sice opodál, jenomže ještě nebylo valně vidět. Bylo mlhavé ráno posledního léta druhého tisíciletí po Kristu.
