Časopis Immaculata č. 113 vyšel sice již před rokem, ale články v něm jsou stále aktuální a přínosné pro náš život.
Immaculata ke stažení zde!
Najdete zde např. zajímavý článek s názvem
Může být katolík liberálem? Je v něm srozumitelná odpověď na to, proč ten, kdo je věrný katolické nauce
a učitelskému úřadu církve, musí liberalismus odmítnout
jako blud.
Z článku
Poctivě o evoluční teorii:
Není to tedy tak, že by věda neměla nic společného
s vírou. Není to tak, že by věda byla schopna
vysvětlit svět a odpoutat se přitom od Boha. Je
tomu spíše tak, že „otisky Božích prstů“ je možno
nalézt v každé oblasti vědy, jenže ne každý je chce
vidět. Boží hlas lze uslyšet při četbě bible, ale ne
každý si ji chce otevřít. Někteří při svém výzkumu
světa kolem nás zjišťují, že Bůh je jeho příčinou
a konečným cílem. Vůči této pravdě nemohou
zůstat lhostejnými a obracejí se k němu. Jiní však
hledají vysvětlení, které odpovídá pouze 1 % získaného
poznání, ale zcela přitom ignorují existenci
Boha. Není to jenom výsledek vědy 20. století, už
sv. Pavel psal před 2 tisíci lety:
„Vždyť neviditelné vlastnosti Boha lze od stvoření
světa viděti a poznati ze stvořených věcí – a to
i jeho věčnou moc a jeho Božství – takže pohané
nemají omluvy. Neboť ač poznali Boha, neoslavili
ho jako Boha, ani mu nevzdali díky, ale upadli
do pošetilých myšlenek a jejich nerozumná mysl
se zatemnila. Pravili o sobě, že jsou moudří, a stali
se pošetilci...“ (Řím 1,20–23).
Za přečtení určitě také stojí článek
Podoby současného ateismu
Když čteme životy konvertitů, zjišťujeme, že vždycky potkali
katolického křesťana, který je přesvědčil hlavně
svým životem o pravdivosti víry v Boha a Kristova
evangelia. Mnichovský kardinál Michael Faulhaber
jednou řekl: „Mnoho lidí se stalo katolíky, protože
poznali dobrého a ušlechtilého člověka, který svou
víru opravdově žil.“
Poklad víry je o Alexis Carrelovi, laureátu Nobelovy ceny za medicínu, který v Lurdech na vlastní oči spatřil zázrak uzdravení své pacientky,
která umírala na tuberkulózu pobřišnice.
Svou poslední knihu, napsanou krátce před smrtí, věnoval
Carrel modlitbě. V ní mj. říká:
„Zvyk pravidelné modlitby
vtiskuje trvalou pečeť naší činnosti a našemu chování. Člověk
začíná vidět sebe samého a omyly, v nichž vězí. Začíná se
stydět za svoji sebelásku, prázdnotu své zatvrzelosti, bezcílnost
svých chtíčů, malichernost svých úsilí a nepokojů.
Modlitba v něm rozvíjí smysl pro morální zodpovědnost a pokoru
ducha. Tak začíná pouť člověka
k Prameni milosti.“
