Jak je to s celibátem, a proč je tak dobře, že v něm kněží žijí? Na tyto otázky odpovídá tento článek, někomu může pomoci si kněží více vážit a být jim v jejich posvěcené službě oporou.
Nezapomínejme, že Kněz je druhý Kristus...
V procesu dialogu započatém německými biskupy patří celibát k jednomu z nejvíce diskutovaných témat. PUR magazín se ptá toho, kterého se toto téma bezprostředně týká:
Dr. Klaus Dick, emeritní světící biskup z Kolína žije 60 let v celibátu. Způsobu života který si vědomě a svobodně zvolil.
PUR: Světící biskupe Dicku, nejde Vám už debata o celibátu na nervy? Nebo hůř – nezraňuje Vás?
Světící biskup Klaus Dick: Ano, skutečně. Mohl bych se už cítit uražen. Nakonec jsem si tento způsob života zvolil zcela svobodně a z vlastního rozhodnutí. Představte si jen, že lidé by stále rozumovali o tom, jak neaktuální a nesnesitelné je manželství. Tak si můžete představit, jak se vede kněžím, kteří si svůj způsob života zcela vědomě zvolili. Věděl jsem ve 24 letech, když jsem byl svěcen – bylo to tenkrát svěcení na subdiakona – přesně, co slibuji.
PUR: Nelitoval jste, že nemůžete mít ženu, rodinu?
Světící biskup Klaus Dick: Ano, tedy litovat, to ne, vidím to prostě jako oběť, kterou jsem přijal svoji službou pro Církev a pro Pána. Proto se zříkám manželství a rodiny. Ale, a to je také velice důležité a bylo nám to zcela jednoznačně řečeno: Kdo by si neuměl představit, že by se nemohl stát dobrým manželem a dobrým otcem, ten se nesmí stát knězem.
PUR: Ale manžel, otec mají přeci něco, co se vrací: lásku své ženy, svých dětí. Co je to pro celibátníka, co se naskýtá jemu jako ekvivalent?
Světící biskup Klaus Dick: Zde mohu jen vděčně říct: Vrací se to, jak v Evangeliu přislibují: stonásobně zpět. To mohu jen potvrdit. Pravá důvěra, která je někomu jako knězi projevována, a velká možnost, co lze lidem zprostředkovat – myslím zde zvláště na svátost pokání, která dává člověku velkou vnitřní radost, když se smí vyslovit Pánovo odpuštění hříchů. Co se u celibátu velice málo vidí: že se lze lidem věnovat s mnohem větší intenzitou, než kdyby se měl člověk starat o rodinu. Zcela konkrétně: nemohl bych vykonávat nejméně třetinu nebo ještě více své pastorační činnosti, kdybych měl vlastní rodinu. Tak nemusím někoho, kdo by chtěl ještě večer přijít v devět odmítnout. S ohledem na ženu a rodinu bylo by to zcela nemožné.
PUR: Jak potom vysvětlíte, že tolik kněží je pro uvolnění celibátu?
Světící biskup Klaus Dick: Tomu nevěřím. Je dost velký počet kněží, kteří žijí svůj způsob života velice vědomě a přesvědčivě. Jsou přirozeně také kněží, kteří to vidí jinak. To však může být u těch, kteří přijali kněžský úřad z jiného aspektu. Kdo se snad domníval, že během koncilu nebo po koncilu by byla povinnost k celibátu zrušena, a s takovým předpokladem se nechal vysvětit může přirozeně pak jen litovat, že se mu toho nedostává.
PUR : Co mluví pak proti praxi, jak je tomu ve východní církvi, tedy jak o ženských tak i k celibátu zavázaných kněží?
Světící biskup Klaus Dick: U východní církve platí, že tam ženatí mohou být svěceni, vysvěcení však se nemohou ženit. Tak je tomu u nás se stálými jáhny. Toto ustanovení by muselo podle mého názoru být ještě hlouběji teologicky promyšleno. Před nějakou dobou jsem mluvil s jedním bulharským farářem východního obřadu, který je velice šťastně ženat, a který mi však řekl: „ Kdybych se ještě musel rozhodnout, už bych se neženil.“
Je to zcela prostá zkušenost: Kdo má ženu a vlastní rodinu, musí se jí bezpodmínečně věnovat, stále zde být pro ně – to přece jinak nejde. Každá rodinná starost by přeci byla nadbytečnou zátěží k pastoračním záležitostem. Tak dává celibát mnohem větší svobodu, která může být zcela využita k dobru svěřeným lidem.
PUR: Jak k tomu svatý Petr došel ?
Světící biskup Klaus Dick: No, to nevíme. V evangeliích o tom nic neslyšíme. Ženy apoštolů se tam nevynořují. Jen z jednoho místa, na kterém byla tchýně nemocná vůbec víme, že Petr byl ženatý. Mohlo to být tak, že svatý Petr neměl žádný rodinný život.
Ostatně se nedá přehlédnout, že by žena v manželství s knězem byla zvláště zatížena. Mnohé problémy nemůže kněz probírat se svojí ženou, protože jsou důvěrné. Nesměla by se ani dovědět, proč její muž má určité starosti. Žena se nesmí zeptat: „Je možné, že tvoje nálada souvisí s panem Maierem?“ To jsou docela běžné problémy! A navíc ještě: Kdyby celibát nebyl, musel by se podle mého názoru a také ještě ze zcela jiných důvodů zavést.
PUR: Proč?
Světící biskup Klaus Dick: Protože jinak u nás by měl kněz mnohem snazší a příjemnější život než ten, kdo je ženatý a má povolání. Zde nemáme my kněží žádné existenční starosti, žádné starosti o zaměstnání, nemáme starosti s ubytováním, máme zajištění na stáří. Celibát je to jediné, co lze vidět: Člověk musí také něco přinášet, když se stane knězem. Kněžské povolání bez celibátu by bylo krajně příjemnější, bez rizikovější, občanské povolání.
PUR: Jako cenu má celibát pro církev ?
Světící biskup Klaus Dick: Ve zvláštním způsobu života kněze. Ve zvláštním způsobu života kněze se stávají síla a význam milosti vůči lidskému omezení a také lidským chybám zvláště zřetelné. Kněz musí zcela službu a život spojit vjedno. Způsob života kněze má věřícím pomoci porozumět lépe jeho působení. Ovšem platí také zásada, že je třeba rozlišovat mezi úřadem a osobou. Může být kněz takový nebo onaký, který se nikomu nemůže líbit. Ale když celebruje, když mi podává svaté přijímání, pak potkávám Krista. Je to jako velký šek, který někdo dostává jako dar. Je na něm deset tisíc euro a musíte jít do banky a rozměnit ho. Nikdo se toho nebude chtít vzdát, protože se mu nelíbí kravata bankovního úředníka. Tak je to také s milostí.
PUR: Blahoslavený papež Jan Pavel II. jednou napsal, že celibát je mnohostranné spojení s Kristem v ontologickém, svátostném, morálním a psychologickém ohledu. Co to znamená konkrétně z pohledu celibátníka ?
Světící biskup Klaus Dick: Normálně nemám rád, když jsem dotazován na zcela intimní vztah ke Kristu, který představuje konečnou sílu – ale nakonec je pro každého křesťana. To je zcela osobní rovina. Jakým životním způsobem křesťan žije, stále jde o živé spojení s Božím Synem, který se stal člověkem. Jinak to nemá žádný účel. Prakticky bych řekl, je kněz skrze tuto sílu vyrůstající ze vztahu ke Kristu je psychologicky mnohem otevřenější pro všechny lidi, než když je vázán k vlastní rodině. Jsou zde dokonce problémy, když kněz se neodpoutá od vlastní matky nebo sestry, která se s ním navštěvuje na faru. Takové vazby mohou způsobit, že kněz není zcela svobodný pro úlohu, která je mu dána. Naším rodičům bylo před naším svěcením řečeno: „Musíte vědět, co se teď s Vaším synem děje. Je to tak, jako by se oženil. Už ho nemáte takového, jak to bylo.“ Jde tu o lidské vazby, kterých se kněz pro vztah ke Kristu vzdává, aby mohl naplňovat své zvláštní povolání v Církvi a pro Církev.
PUR: Ale právě to je argument, který se spíš dnes slyší proti celibátu: Že toto ubozí kněží zůstávají zcela osamělí, že trpí svým způsobem života, který je bez vazeb a duševně strádají.
Světící biskup Klaus Dick: Říkám, někdy jsem trpěl osamělostí. Ale ne tou, kterou jsem měl, nýbrž tou, kterou jsem neměl! Že bych mohl potřebovat sám pro sebe trochu víc volného času.!
PUR: Co byste poradil mladému knězi, který k Vám přiíjde a naříká, že je tak osamělý a neví co dělat se svým stresem...
Světící biskup Klaus Dick: Řekl bych mu: Otevři přece oči a dívej se, kolik lidí tě potřebuje. Co je však podstatné, právě pro mladší kněze, aby byli drženi společenstvími, laiky. Je zlé, když mladý kněz musí stále slyšet: „Ty chudáku! Vždyť ty se nesmíš oženit.“ kdyby se to laici naučili chápat, měli bychom zcela jiné poměry. Náš kardinál jednou řekl: „Jak lze podpořit kněze nejlépe? Tím, že se k němu jdeme vyzpovídat.“ A právě tak je důležité, aby kněz sám často chodil ke zpovědi.
PUR: Jaký význam má pro kněze modlitba hodinek?
Světící biskup Klaus Dick: Považuji to za špatné, že už to není bráno tak vážně jako dříve. Zřetelně jsme slyšeli jak nám říkali: bezdůvodně vypustit „Horu“ je těžký hřích. V modlitbě hodinek se spojuje kněz s velkým sborem modlící se Církve – při tom nesmí žádný den chybět jeho hlas. Srovnejme: Když někdo je vzdálený a slíbí své ženě, že jí každý den v určitých časech zavolá. To je přece něco zcela jiného, než když řekne: „Uvidíme, kdy můžeme zase spolu mluvit.“ Ne, pevná vazba potřebuje spojení: „Zavolám ti každý den tak a tak.“ Tak je to také s modlitbou hodinek.
PUR: Takže, jak to vyprávíte, jsou srovnání mezi celibátem a manželstvím mnohem větší než by sedalo myslet.
biskup Klaus Dick: Ano, přirozeně! To zvláštní na kněžství je přesně jako na křesťanském manželství. Bezpodmínečná věrnost. A pevná důvěra, že Bůh má ve hře svoji ruku.
PUR: Může být, že krize celibátu vnitřně souvisí s krizí manželství?
Světící biskup Klaus Dick: Ale samozřejmě. Tato zkušenost není nová. To se už dříve říkalo: Časy, ve kterých byl vysoce vážen celibátní způsob života, jsou také dobré časy pro manželství. Neboť nakonec jde o věrnost. Zcela prostě. Kaplan, kterého se zeptají: „Co vlastně děláte, když Vás potká hezké děvče?“ odpoví: „Jste přece ženatý (vdaná). Dělám totéž, co Vy.“ V podstatě, dnes spočívá nejhlubší důvod pro nepochopení celibátu v tom, že není pochopení už pro to, že sexualita patří jen do manželství. Na oba životní způsoby, manželství a celibát, se hodí, co řekl kardinál Höffner: „Vrchol lidské důstojnosti spočívá přeci v tom, že člověk nemůže stavět na neurčité budoucnosti.“
PUR: Srdečně vám moc děkuji za rozhovor!
Rozhovor pro PUR magazin Monika Gräfin Metternich
