Jan Pavel II. nazval kněžství „darem a tajemstvím“. Když
Kristus při Poslední večeři ustanovil Eucharistii, svěřil její
správu apoštolům a obdaroval je svou kněžskou důstojností.
Pro ně byl tento dar tajemstvím, které nechápali, teprve později
plně odhalili tento dar a vstoupili do hloubky tohoto tajemství.
Podobně je tomu v životě každého kněze.
Kněžskou důstojnost,
kterou Kristus udělil
člověku, je velmi
obtížné pojmout. Když se díváme
na postavu kněze, kterého
často potkáváme, naše zorné pole
je jakoby zúžené: vidíme odpovědného
správce farnosti nebo
kláštera, dobrého kazatele,
obratného podnikatele, vlastníka
automobilu... Nevidíme však
nadpřirozené charisma, kterým
byl obdařen, ono „pomazání shůry“,
které mu ukládá plnit královské,
kněžské a prorocké poslání.
Cíp tajemství odhalila Matka
Boží bolivijské mystičce Catalině
Rivas při jednom vidění
během mše svaté. Čteme v něm:
„... spatřila jsem Matku Boží
přesně po pravé straně celebrujícího
arcibiskupa krok za celebrantem
(…) Nejsvětější Panna
se složenýma rukama pozorně
a s úctou se dívala na celebranta.
Odtamtud ke mně tiše
promluvila přímo do srdce, nedívala
se na mne: »Divíš se, že
mě vidíš za arcibiskupem? Tak
to musí být (…) Při vší lásce, jakou
mě můj Syn miluje, nikdy
mi nedal důstojnost, jakou dává
kněžím, nedal mi dar kněžství,
denně zpřítomňovat zázrak Eucharistie.
Z toho důvodu cítím
hlubokou úctu ke kněžím a k zázraku,
jaký Bůh koná prostřednictvím
jejich služby. Právě to
mě nutí, abych klečela zde za nimi.
«“
Matka Krista Vele kněze
klečí před člověkem, který slaví
nejsvětější Oběť, a to se děje
při každé mši svaté.
Kněz je Boží dar člověku. Jak
velký je to dar, poznali ti, kteří
byli kněze a svátostí, jimiž přisluhuje,
zbaveni po desítky let.
Po bolševické revoluci v SSSR
začala likvidace náboženství
jakožto „opia lidstva“. Kostely
byly zavírány a likvidovány,
kněží byli uvězněni nebo vyhnáni.
Věřící zůstávali bez pastýřů,
bez svátostí. Shromažďovali
se po domech, na stůl
kladli tajně přechovávaný ornát,
který měl symbolizovat kněze,
a modlili se mešní texty, často
s pláčem.
Anna z Volgogradu se modlila
takto: „Pane, dej nám znovu
kněze! Dej nám svaté přijímání!
Všechno snesu z lásky k Tobě,
Nejsvětější Srdce Ježíšovo!“ Potkala
kněze až po padesáti letech.
Kněží, kteří přežili tábory
a vězení, když vyšli na svobodu,
vykonávali tajně pastorační službu.
Jiná mladá žena vzpomíná:
„V roce 1953, když zemřel Stalin,
vyšel z vězení P. Bukowiński. Pracoval
jako hlídač. Věřící ho často
vystřídali v práci, aby mohl vykonávatkněžskou službu. Nejčastěji
v noci zpovídal a slavil Eucharistii.
Tehdy jsem s kolegyněmi
přijela z Krasnoarmějska do Karagandy,
abychom se připravily
na první svaté přijímání. Bylo
mi tehdy 15 let. P. Bukowiński
shromáždil kolem sebe 50 dětí.
Setkání se konala v noci. Říkal,
že s námi mluví jako s dospělými,
protože nikdo neměl záruku,
zda ještě někdy v životě potká
kněze.“
„Kněz měl tolik práce, že
v noci chodil pokaždé do jiného
domu, kde se shromažďovali
sousedé. Zpovídal a sloužil mši
svatou. Byl sledován, ale dobří
lidé ho varovali.“ P. Kuczyński,
přítel P. Bukowińského, spočítal,
že za dva roky tajné pastorační
práce bylo třeba zaplatit
deseti lety v lágru, ale vyplatilo
se to, protože kněží, kteří byli určitý
čas na svobodě, organizovali
své pobyty v různých místech
a lidé mohli počítat s jejich ne
právě častými, ale pravidelnými
příchody. Když věřící dorazili
na místo, kde byl kněz, často ujeli
za ním tisíce kilometrů, líbali
mu radostí ruce i nohy.
Účast na Kristově kněžství je
účastí na oběti jeho života. Doby
katakomb a pronásledování
křesťanů neustaly ani ve dvacátém
století: Mexiko, nacistické
Německo (v době okupace zahynula
1/3 polských kněží), SSSR,
Čína... Nyní dochází k pronásledování
křesťanů v Asii a v Africe.
Denně hynou kněží a misionáři.
Život kněze – to je následování
Mistra, sjednocení s ním.
Ježíš Kristus často zdůrazňoval
tuto blízkost, ke které zval
slovy: Pojď za mnou... Kde jsem
já, tam bude i můj služebník. Já
jsem ve svém Otci, vy jste ve mně
a já ve vás. Jestliže mne pronásledovali,
i vás budou pronásledovat.
Jestliže kněz je pro člověka
Božím darem, darem neocenitelným,
pak se sluší, aby člověk
děkoval Bohu za tento dar,
aby oceňoval tento dar, přijímal
ho se starostlivostí a vděčností.
Když si uvědomíme kněžskou
důstojnost, musí v nás vzniknout
starostlivost, aby tato důstojnost
neutrpěla újmu. Poklad
nám byl svěřen v hliněné nádobě
(2 Kor 4,7). Pán Ježíš se při
Poslední večeři díval na hliněné
nádoby svých přátel – apoštolů,
viděl, který ho zradí, který
usne, místo aby s ním bděl, kdo
ho zapře, kdo uteče... Byl to realista,
ale miloval je. Svěřil jim
do správy Eucharistii a moc odpouštět
hříchy. Svěřil jim všechny
lidi až do konce světa.
Kněží nesmí nikdy chybět,
neměli by být nikdy přetíženi,
nesmí podlehnout duchu světa.
Milost povolání, milost vytrvalosti
v tomto povolání mu musí
vyprošovat všichni, kteří z Kristova
kněžství čerpají užitek. To
je správná starostlivost, pocit odpovědnosti
za dar, to je nejlepší
projev vděčnosti a solidarity
se zástupy kněží, z jejichž služby
vyrostl náš náboženský život.
Potřebu zahrnovat kněze
modlitbou chápaly mnohé vyvolené
duše. Svatá Terezie z Lisieux,
jejíž modlitbě byli svěřeni
dva misionáři, se kterými
udržovala kontakt, nevynechala
žádnou příležitost, aby za ně
a na jejich úmysl neobětovala
své oběti, umrtvování a lásku.
Za kněze se obětovala i stigmatizovaná
Wanda Boniszewska.
Za své kněze pracující v podzemí
se modlí věřící v Číně,
ve Vietnamu a všude, kde církev
trpí. A ona trpí také tam,
kde není pronásledování, ale je
tam nedostatek kněží.
Měnící se podmínky vyžadují
nové způsoby evangelizace, nová
svědectví a službu. Doba je
náročná. Je třeba útočit na nebe
o kněze a za kněze. Není to
záležitost jen řeholnic. To je povinnost
všech. Benedikt XVI.
vyzývá zvláště k adoracím Nejsvětější
svátosti na úmysl kněží.
Z Miłujcie się 3/2009
přeložil -lš-
Světlo 14/2010
.jpg "červenec 2011")
