„I když jsem biolog, musím přiznat, že nechápu, jakým způsobem vznikl život. (…) Možnost
existence Stvořitele, Boha, znamená pro mne uspokojující řešení tohoto problému.“
Tato slova napsal Werner Aber, genetik a biolog, nositel Nobelovy ceny v oblasti medicíny.
Jiný vědec vyznamenaný
Nobelovou cenou,
Francis Harry Compton
Crick, biochemik a genetik, vybavený
všemi poznatky dostupné
vědy, mohl jedině potvrdit, že
v určitém smyslu se to jeví takřka
jako zázrak, tak mnoho podmínek
musí být splněno, aby něco
mohlo existovat. Po mnoha
pokusech vysvětlit počátek života
bez Božího stvořitelského
aktu musel vědec nakonec přiznat:
„Pokaždé, když píšu referát
na téma o původu života,
vždy přijmu rozhodnutí, že už
další psát nebudu, protože je to
příliš mnoho spekulací a velmi
málo faktů.“
Lidská pýcha je však obrovská
a vede až k absurdní nevíře
v existenci Stvořitele. Jen tak je
možno vysvětlit iracionální pokusy
pochopit okolní svět bez
uznání zřejmých důkazů Jeho
působení a moci. Při vší úctě
k vědeckým titulům Richarda
Dawkinse nemohu uznat jako vědecké
jeho pokusy přiznat vlastnosti
Boha Stvořitele nějaké náhodě.
Ve své knize Slepý hodinář
(The Blind Watchmaker) přiznal,
že jádro každé buňky rostlinné,
zvířecí i živočišné či lidské obsahuje
více informací než 30 svazků
Encyklopedie Britannica, ale
přesto se snaží zdůvodnit, že tyto
informace nebyly vytvořeny
a zakódovány inteligencí Stvořitele.
Ve srovnání Boha s hodinářem
se Dawkins domnívá, že
neosobní, bezrozumová a náhodná
evoluce je takovým slepým
hodinářem, který vytváří
komplikované a takřka zázračné
organismy.
Taková argumentace ve skutečnosti
uráží logiku lidského
myšlení. Abychom si to přiblížili,
posloužíme si příkladem
malého brouka, jehož obranný
mechanismus nemohl v žádném
případě vzniknout náhodou
v slepých mutacích a vývojových
změnách. Je to brouk Stenaptinus
insignis (brouk z rodu střevlíkovitých),
který odráží útočníka
proudem horkého spreje
s dráždivým obsahem.
Každý, kdo se zabýval chemií
a dělal doma pokusy s vznětlivým
a výbušným materiálem, ví,
jak obtížné je vyhnout se opaření
nebo explozi, případně samovznícení
substance. A zde brouček
vyrábí ve svém vlastním
těle výbušné látky a chemickou
zbraň, kterou dokáže využít proti
agresorovi.
Dnešní věda ví mnoho o mechanismech
chemické obrany
brouků. Bylo prozkoumáno
na tisíc druhů brouků patřících
do 400 tříd. Vědci už poznali složení
a vlastnosti směsí u brouků,
kteří tvoří třicet různých tříd.
Například brouka – bombardéra
Metrius contractus studoval
a popsal tým amerických vědců
vedený profesorem Thomasem
Eisnerem (The Journal of
Experimental Biology 203, 2000,
str. 1265–1275). Žlázy tohoto
brouka produkují 27 chemických
sloučenin. Tyto látky jsou
„uskladněny“ ve zvláštních oddělených
zásobnících a teprve
ve chvíli ohrožení jsou vstřikovány
do zvláštní komory. Jeden
zásobník obsahuje hydrochinony
a peroxid vodíku, druhý směs
enzymů. Když se tyto látky sloučí
ve spalovací komoře, nastoupí
ihned vyloučení plynu z peroxidu
vodíku, který okysličí
hydochinony do podoby benzochinonů
(chemická zbraň). Zbytek plynu vyvolává samovznícení
substance, která zvětší obsah
a teplotu až na 100 °C. Následuje
výstřel látky na agresora. Je to
produkt dvoufázové kontrolované
chemické reakce.
Taková střela by byla neúčinná,
kdyby brouk neměl systém
lokalizace útočníka spojený
se soustavou nasměrování
proudu horké látky. Brouk umí
velmi přesně identifikovat polohu
a zasáhne ho prakticky
v každém bodě na těle. I kdyby
se útočník nacházel na hřbetě
brouka, speciální soustava dokáže
přesměrovat proud na příslušné
místo.
Je tu velká obtíž věřit v evoluci
takového brouka cestou
postupných změn. Máme totiž
na tisíc druhů brouků, kteří mají
plně fungující systém schopný
v okamžiku připravit výbušnou
substanci ze zásobníků a vystřelit směs správným směrem. Nemáme
však ani jeden druh, který
by se nacházel někde mezi existujícími
druhy. Vůbec nevíme,
jak se tyto systémy mohly vyvinout
cestou evoluce z něčeho jiného.
Každý sebemenší omyl by
brouk zaplatil životem a nemohl
by předat dalším generacím ani
potřebné informace, jak se chybě
vyhnout.
S. Osawa a Z. H. Su napsali
knihu o 200 stranách Molecular
Phylogeny & Evolution of Carabid
Ground Beetles (Springer
Verlag 2004). Analyzovali mitochondriální
DNA u více než
dvou tisíc jedinců a dospěli k závěru,
že brouci „se objevili náhle“,
protože nebyli schopni objevit
jejich evolučního předka.
Protože však nechtěli připustit
Stvořitele, Jeho moc a moudrost,
uchýlili se k „nesouvislé
evoluci“ a k „evoluci morfologické“.
Ale tento únik nedává
odpověď na otázku: jak vznikly
samy od sebe velmi pokročilé
obranné mechanismy, tak nebezpečné
pro samotného brouka
v případě nejmenšího pochybení?
Je zřejmé, že „slepý hodinář“
by si neporadil s takovým broukem,
kterého byl měl vytvořit napoprvé
a ihned schopného použít
zbraň.
Britský profesor Andrew
McIntosh, vynikající odborník
v oblasti aerodynamiky a termodynamiky,
napsal: „Vyspělé miniaturní
spalovací komory, mechanismy
kontrolující tlak, vnitřnísystém rychlého přepojení ventilů
a přesnost míření, to všechno
nás vede k závěru, že máme
co do činění s jedním z nejlepších
zařízení na kontrolované
spalování, jaká v současném světě
existují. Nesmíme se však divit
této komplikované a neredukovatelné
složitosti živých bytostí, které
jednoznačně poukazují na velký
Rozum, který je vytvořil současně
s celým kosmem.“ (A. C. McIntosh,
Burning, Frizzling or Fizzling?
„Mathematics Today“,
38(2), 2002, str. 40–45)
Nositel Nobelovy ceny v oblasti
fyziky Dennis Gabor přiznává:
„Nedokážu prostě uvěřit,
že všechno se vyvinulo náhodnými
mutacemi.“ Těžko mu nedat
zapravdu, zvláště když i tak
malý brouk svědčí silným hlasem
o moci Stvořitele a oslavuje
Boha před moudrými vědci:
Děkuji ti, že jsi mě stvořil tak zázračně,
tvoje díla jsou hodná obdivu.
(Ž 139,14)
Kniha moudrosti říká: Jestliže
uneseni krásou je pokládali za bohy,
tím spíše měli poznat, oč lepší
je jejich Pán, neboť On je té krásy
Prapůvodce, který všechno stvořil.
(Mdr 13,4–5) Svatý Pavel varuje:
Co je totiž u něho neviditelné -
jeho věčná moc a jeho božské bytí
– to je možné už od počátku světa
poznat světlem rozumu z toho,
co stvořil. Proto je nelze omluvit.
Ačkoliv Boha poznali, přece ho
jako Boha nectili a neprojevovali
mu vděčnost. Jejich uvažováni
nevedlo k ničemu a jejich moudrá
mysl se zatemnila. Mysleli si,
že jsou mudrci, a zatím se stali
blázny. (Řím 1,20–22)Nebuďme tedy hlupáky
a vzdejme chválu Bohu Stvořiteli,
když máme před sebou malého
a tak výmluvného svědka
Jeho moudrosti a moci. Modleme
se za vědce raněné duchem
slepoty, aby poznali Boží prst
ve světě, který je obklopuje, neboť
Pán je varuje: Kdybyste byli
slepí, neměli byste hřích. Vy však
říkáte: „Vidíme.“ Proto váš hřích
trvá. (Jan 9,41)
Miłujcie się 4/2011
Překlad -lš-
Světlo 1/2012
