Na slovíčko

Zákon povoluje jako „humánní postup“ usmrtit nežádoucí dítě, dokud je ještě v lůně matky, protože by bylo nehumánní usmrtit ho po jeho narození.





Ke gynekologovi ve Velké Británii přišla nedávno jedna žena s tímto problémem: má roční dítě a nyní je v jiném stavu. Péče o dvě děti v tak útlém věku pokládá pro sebe za příliš zatěžující. Domnívá se tedy, že má dostatečný důvod k tomu, aby podstoupila potrat. Lékař jí vysvětlil, jakému riziku se potratem vystavuje, a doporučil jí jednodušší řešení: usmrtit raději ono roční dítě. Žena se takové rady zhrozila, ale lékař klidně pokračoval: „Projevila jste zájem usmrtit jedno ze svých dětí, v jednom i v druhém případě se nejedná o nic jiného než o živé lidské dítě.“
Tento případ vyvolal v celé zemi velký rozruch. Když se prosazovaly zákony, které povolují potrat v prvních týdnech těhotenství, argumentovalo se tím, že embryo není ještě lidský jedinec. Pak se však rozvinula a zdokonalila prenatální diagnostika, která může odhalit u dítěte eventualitu určité vrozené vady. Hned vznikla snaha posunout onu hranici raného těhotenství, aby bylo možno usmrtit životaschopného tvora, který se pro své postižení stává nežádoucím, ačkoliv už zcela evidentně není embryo. Tato hranice se v některých zemích posunula nakonec až do doby bezprostředně před porodem. Vznikla tak zcela absurdní situace: Pokud je takové dítě v mateřském lůně, není jeho život chráněn zákonem. Zákon povoluje jako „humánní postup“ usmrtit toto nežádoucí dítě, dokud je ještě v lůně matky, protože by bylo nehumánní usmrtit ho po jeho narození.
Ke spolehlivému a co nejsnazšímu usmrcení vymysleli lékaři tento vpravdě „humánní“ způsob: když už je v průběhu porodu hlavička dítěte na dosah, porodník z ní prostě vysaje mozek, takže na svět přijde dítě bez života. Nemá tu mateřské lůno podobnou funkci jako pytel na utopení nežádoucích koťat?
Takové zákony samozřejmě projednaly řádně sněmovní výbory a schválily zákonodárné složky parlamentu a může se stát, že lékař, který takový „humánní postup“ odmítne provést, bude propuštěn nebo jinak postižen.
Tyto předporodní potraty postihují nejčastěji děti, u kterých byl zjištěn tzv. Downův syndrom. Ačkoliv takto postižení žijí ve srovnání se zdravými jedinci s řadou omezení, bylo prokázáno, že to nejpodstatnější jim neschází, totiž pocit štěstí a spokojenost se životem. Pravdou je, že vyžadují od rodičů nebo pěstounů mimořádnou péči, ale je prokázáno, že tato láska a péče je velice plodná a blahodárná a přináší evidentní až udivující výsledky v pozitivním vývoji dítěte.
Jedinci žijící se syndromem nepředstavují tedy ve společnosti ani zdaleka takový problém, jako zcela zdravě narození, kteří pro naprostý nedostatek vnitřního štěstí a spokojenosti propadají drogám a alkoholu. Tento jejich „defekt“ je postihl proto, že jejich duše a srdce trpěly těžkou podvýživou pro nedostatek pravé rodičovské lidské lásky a péče. Nejzávažnějším syndromem, který nejvíce ohrožuje tuto společnost, je ve skutečnosti lidské sobectví.

Vraždění „postižených“ je projevem nejhrubšího barbarství, které zdomácnělo tam, kde odumírají základní lidské vlastnosti: je to společnost těžce postižená duchovní slepotou a neschopná dalšího rozvoje. Ospravedlňování a zdůvodňování takového barbarství svědčí o těžkém citovém, intelektuálním a morálním úpadku a o ztrátě zdravého rozlišování a soudnosti na nejodpovědnějších místech. Takto duchovně těžce postižená společnost proto není schopna si uvědomit, že je to právě syndrom sobectví, pro který si v mnoha, především ekonomických oblastech neví rady sama se sebou a kupí jeden chybný krok za druhým. Všechno své zvrácené myšlení a jednání opírá o „vědecky zdůvodňované ideologie“, podobně jako si nacismus zdůvodňoval svůj rasismus a komunismus svůj třídní boj. „Vyspělá společnost“, která chrání zákonem projevy kulturní degenerace a mravní zvrácenosti a stíhá ty, kdo setrvávají na pozicích zdravého rozumu, těžce doplácí na to, že zapřela své kořeny a odvrátila se od Boha, protože se chtěla sama sobě stát bohem. Je to civilizace určená k zániku.
Nesvoláváme na sebe Boží hněv? „Běda těm, kdo nařizují ničemná nařízení a nuzným odmítají možnost obhajoby. Co si počnete v den navštívení, až se z dálky přižene zkáza? Posílám metlu svésvého hněvu proti lidu, proti kterému plane můj hněv. Dávám jí příkaz, aby kořistila, loupila a zdeptala ho jako hlínu na ulicích.“

My křesťané jakožto součást této společnosti se ovšem nesmíme domnívat, že na tomto stavu neneseme žádnou vinu. Ještě před sto lety čelila církev podobným zhoubným ideologiím svým jasným stanoviskem a jednoznačným odsouzením modernistických bludů. Tuto nekompromisní a prozíravou kritiku však nahradil liberalismus, ideologie otevřenosti a multikulturalismu a morálního relativismu, které ukolébaly křesťany do falešné smířlivosti, zamlčování a potlačování všech varování a vážných hrozeb. Výsledkem je velká vnitřní krize víry spojená s masovými odpady. Přitom ve vědomí křesťanů převládá stále vlažná letargie a bezstarostnost a pozornost se věnuje spíše tomu, co podporuje pocit samolibosti. Byli jsme před tímto stavem opakovaně varováni a poučeni, co máme podniknout, aby se tyto bludy nerozšířily. V tom jsme však evidentně selhali.

Světlo 47/2011