P. Jan Peňáz se zamýšlí nad pěším putování a smyslem pouti.
Všichni asi známe oživenou historie. Jedni se oblečou do francouzských uniforem, jiní do ruských, seženou staré zbraně, naučí se povely v cizí řeči a vydají se ke Slavkovu, přesně na ta místa, kde bojoval Napoleon. Jinde si zase můžete sednout za hrnčířský kruh a pod dohledem mistra pracovat s hlínou a doma pak pít kávu z vlastního hrnečku. Lidé jsou rádi, že osobně prožili to, o čem se učili v dějepise anebo viděli ve filmech.
I na poutě a poutnictví se dnes mnozí dívají stejně. Slyšeli jsme, že se kdysi chodilo až do Mariazell, tož se tam vydáme taky. A půjdeme pěšky, pouze místo na slámě budeme spát na karimatce, místo žebřiňáků s ranci a koši nás bude doprovázet dodávka s krosnami a konzervami. Zpíváme a modlíme se jako dříve, dokonce máme i jakási poznávací znamení. Zprávy sice neposíláme po poštovních holubech, ale SMS několikrát za den.
Víme, co pro naše předky znamenal Velehrad, chápeme, proč jim byl tak drahý a v této době chceme kráčet v jejich šlépějích. Proto podporujeme velehradský kostel, velehradskou farnost, velehradské dění i putování.
Oživená minulost. Mladí toho někdy mají plné zuby, oni řeknou plné brýle, ale prostě toho mají dost. I další lidé řeknou: „Dejte nám s tím pokoj, nějaké dějinné zkušenosti, žiji teď a tady se chci mít dobře!“ Hlavně přítomnost.
Teď netrvá věčně. Teď se nám daří a nemusí to tak být pořád. Co bude pak? Jaká nás čeká budoucnost? Jak to dopadne tady? A co bude potom? Pouť je svým způsobem oživená budoucnost. Na cestě jsou lidé zvláště pěší dost unaveni. Přesto si řeknou: Nějak tam dojdem, snad aspoň dolezem. A pak jsou šťastni, v cíli se cítí opravdu jako v ráji. K tomu samozřejmě přispívá i nádherná výzdoba poutních chrámů. Někdy jsou však i nemile překvapeni. Těšili se na cíl, představovali si to po svém a najednou vidí, že na poutním místě je to jinak. Možná, že v první chvíli nezakryjí své zklamání, ale pak nelitují. A jak z nich spadne únava, už se těší na další pouť.
To všechno ukazuje, že je pravda, když se říká, že na zemi jsme jako na pouti, že život je delší nebo kratší ale pěkný pozemský výlet. A ten musí mít cíl, který je vždycky tím hlavním. Každá cesta má cíl. To jen moderní blud tvrdí, že cesta sama o sobě je prý cílem. Pravdu má moderní píseň, kde se zpívá, že každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. To je cíl a každá pouť nám to pomáhá pochopit a snad nás i vnitřně k tomuto cíli přibližuje, protože člověk se vzdává domácích jistot a hmotného pohodlí a vše podřídí cíli. A živě těší se na jeho budoucí dosažení. Proto je každá pouť oživená budoucnost.
Pěší poutníci v dnešní době vracejí domů auty nebo autobusy, už není dost času, aby i nazpět šlapali pěšky. Přesto se poutníci dříve těšili i na návrat. A ti, kdo s ni mi nemohli jít, je vítali celí šťastní, protože byli rádi, že se zase vidí, že se shledali. Základní modlitbou křesťanů je modlitba Páně. V ní vyznáváme, že ten nejvyšší je náš Otec, tam přiznáváme, že víme, že je na nebesích. Když směřujeme k němu, jdeme k Otci, a kde je otec (a matka) tam je domov. My se tedy po životní pouti vracíme domů, kde se máme zase všichni shledat.
Ať nám to připomene každá pouť, krátká i dlouhá, ať pěší nebo s pomocí vozidel anebo kombinovaná. Ať nám to připomene každé poutní místo, i náš milovaný Velehrad.
P. Jan Peňáz
www.poutnik-jan.cz
