Svědectví mladé ženy o Božím působení v jejím životě.
Název: To nejcennější přišlo časem
Ilustrace: Jana Vaňková
Vydal: A.M.I.M.S., Vranov nad Dyjí – Přímětice
Rok vydání: 2011
Pro církevní potřebu vytiskl A.M.I.M.S.
1. vydání
A.M.I.M.S.
Apostolatus Mariae Immaculatae Matris Spei
(Apoštolát P. Marie Neposkvrněné - Matky Naděje)
Vranov n.D. – Přímětice
A. D. 2011
Kompletní texty většiny publikací, které vydává A.M.I.M.S., (včetně misijních knih ediční řady A.M.I.M.S. M.), najdete na internetových stránkách FATYMu www.fatym.com.
Slovo úvodem
Při lidových misiích v Ostravě v roce 2011 měli s sebou františkáni také několik řeholních sestřiček, které chodily do škol a dělaly pro žáky a studenty zajímavé přednášky na různá aktuální témata. Měly však jednu nečekanou společnou zkušenost. Když mladí dostali šanci, aby se zeptali na to, co je zajímá, většinou se otázky týkaly jiného tématu, než sestřičky čekaly – totiž ani tak se neptali na probírané téma, ale zajímali se přímo o sestřičky. A jaké je to být řeholní sestrou? Proč jste vstoupily do kláštera? Co je pěkné na tom být sestřičkou a tak dále. Nečekaně pak sestřičky spíše vyprávěly o svém životě, než o tématech, která měly pro mládež připravena. S podobným jevem se my kněží setkáváme poměrně často. Lidé, zvláště mladí, se ptají: Jaké je to být knězem? Co takový kněz dělá? A další takové dotazy. Na tyto a podobné otázky by se mohlo dlouze a podrobně odpovídat, ale vždy to vyústí do jedné shrnující odpovědi: Je to krásné. Někdy sice těžké, ale stojí to za to. Bohu díky!
Kněz, který má být hlasatelem víry, má výhodu, že je ve víře povzbuzován mnohými lidmi, a někteří o tom dokonce ani nevědí... Mám na mysli například ty, kteří před knězem poodhalují tajemství svého srdce a okamžiky, kdy si uvědo-movali, že Bůh je jim blízko, má je rád a vede si je. Mnohé tyto skutečnosti zažívá pak jako radost a důvod k vděčnosti Pánu Bohu a samozřejmě, že se tím posiluje i jeho víra a vnímavost pro Boží blízkost. Mnohdy to však zůstává zavřeno pod pečetí zpovědního tajemství, takže někteří jen žasnou a říkají: ,,Otče, jak je možné, že nás tolik povzbuzujete k důvěře Pánu Bohu, kde berete tu jistotu, že Bůh je blízko?“ A kněz se jen usměje, naznačí, že je mnoho cest skrze modlitbu, svátosti a další, které vedou k důvěře v Pána...
Občas se též stane, že někdo je ochoten sdělit své svědectví i pro ostatní, nabídnout jim svou osobní zkušenost s Božím vedením. V posledních letech se s tím setkávám stále častěji. Lidé jsou ochotni předat svou zkušenost víry dál a podělit se o ni. Může to být pomoc i pro ostatní. Některá tato svědectví pak zveřejňuji. Vyšly už tři díly příběhů ze života s názvem Stalo se. Často tato svědectví směřujeme i do časopisu Milujte se! a někdy na web www.fatym.com.
Již několik let zde mezi mnoha dalšími materiály na zveřejnění čekalo svědectví paní Zdeňky. Svým rozsahem je delší než mnohá ostat-ní, která například vycházejí v časopise Milujte se!, tak bylo vhodné připravit je pro vydání samo-statně. A nyní se dostává i na ně.
Věřím, že povzbudí mnohé z vás, drazí čtenáři, a že možná i někoho inspiruje, aby se o své zkušenosti s Bohem podělil také s dalšími. V neposlední řadě toto svědectví poodhaluje i jeden z pěkných rozměrů života kněze, kdy může děkovat za mnoho obdobných zkušeností, díky kterým Bůh zve každého člověka k sobě blíž.
P. Marek Dunda
Milý otče,
moc Vás srdečně zdravím. Asi bych se měla představit: jmenuji se Zdeňka, je mi třicet tři let, jsem vdaná. Letos o prázdninách jsme byli u tety v Hrotovicích, moc nám vyprávěla, a taky nám dala přečíst příběhy ,,Stalo se“. A všichni se shodli na tom, že bych Vám měla napsat o Božím působením v mém životě. Je toho celkem dost, proto to posílám jako popsaný sešit.
Proste, a bude vám dáno; hledej-te, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
Mt 7,7
Po celé dětství jsem nebyla vedena k Bohu. Když mi bylo deset let, rodiče se rozvedli. V mých dvanácti letech mi zemřel tatínek. Je pochovaný na jednom hřbitově blízko Znojma. Zemřel v březnu a o prázdninách jsem byla nějakou dobu u tety v Únanově. V té době ještě žila má další teta (z Brna) a i ta byla zrovna na návštěvě v Únanově. Začala mi vyprávět nějaký příběh. Moc přesně si už nepamatuji, o co se jednalo, ale prý se někde objevily hodiny a ukazovaly, že už je za pět minut dvanáct. Vím, že jsem z toho měla hrůzu.
A pak povídala o svatém Antoníčkovi. Mimo jiné říkala, že až budu něco hledat, mám si na něj vzpomenout. Ještě ten den odpoledne jsem byla se svou sestřenicí na zahradě a ztratily jsme klíče. Prohledaly jsme všechno a klíče nikde. Pak jsem si vzpomněla na slova mé tety, poprosila svatého Antoníčka a během chvilky jsem ve vysoké trávě našla klíče. Tím jsem byla ohromena a přesvědčena, že Antoníček opravdu pomáhá.
A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho.
1 Jan 5,15
Teta z Brna mi dala obrázek Panny Marie s modlitbou na zadní straně:
Maria, pomoz, přišel čas, milostná Matko, slyš náš hlas… atd. Naučila jsem se ji a doma obrázek dobře schovala. Ovšem neuměla jsem ,,Otčenáš“. Pořád mi vrtalo hlavou, co to je za zvláštní slovo. Nedošlo mi, že jsou to slova dvě: ,,Otče a náš“. Má babička, která s námi bydlela, začala občas chodit do kostela – evangelického – a má matka se jí proto vysmívala. Nikdy mě s sebou nevzala, asi neměla odvahu. Jednou jsem se babičky zeptala a ona mi Otčenáš napsala. Od té doby (bylo mi kolem 14 - 15 let) jsem se tuto modlitbu denně večer modlila a denně jsem ji obětovala za svého tatínka. Až po letech mi došlo, že mi vůbec nikdo neřekl, že se za mrtvé má modlit a mně to automaticky přišlo na mysl.
Pak jsem skončila školu. Když jsem byla v polovině 1. ročníku, babička umřela, a tak nějak jsem ve všem polevila. Všechno se změnilo. Chodila jsem do práce, která mě moc bavila. A taky jsem potkala první lásku.
Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.
Gen.28,15
Chodili jsme spolu asi rok, byl ode mne o čtrnáct let starší a vlastně mi nahrazoval otce. V práci mi pomáhal a radil, v zimě mě učil lyžovat. Prožívala jsem moc pěkné období. Celá má rodina si myslela, že si ho vezmu. Byl zajištěný, měl třípokojový zařízený byt, auto, byl pohledný a sportovec.
Jednou jsem nadhodila téma, jak by si představoval manželství. Řekl mi rovnou, že bez sportu a hor být nemůže a dokud by děti nemohly vše absolvovat, tak on bude chodit sám. Nakonec i jedna nevěra není nic katastro-fálního. Pro mě to byla ledová sprcha a na druhý den z nás byli přátelé. Žádné společné lyže, nic. Bolelo mě to hodně, pořád jsem jej měla moc ráda...
Asi po půl roce jsem poznala svého nynějšího muže. Zvláštní bylo, že i když jsme spolu chodili jen měsíc, oba jsme nějak uvnitř tušili, že patříme k sobě. Věkový rozdíl mezi námi je necelých sedm let. Můj muž narozdíl od předchozí lásky neměl ani auto, ani peníze, jen 0 + 1 bez nábytku. Ale měl mě rád bez vý-hrad.
Naznačil mi, že je věřící, ale byl rok 1987, takže do kostela šel spíš výjimečně. Ptal se mě, jestli mi to vadí. Bylo mi to lhostejné. Ovšem moje maminka vše viděla úplně jinak. Ta byla proti němu, stejně i má sestra se svou rodinou. Postavila jsem si hlavu a v srpnu 1988 jsme se vzali, ale jen na MNV. V práci samozřejmě věděli, koho si beru. Už předtím v roce 1987 jsem byla nucena kandidovat na vstup do KSČ. Hrozili, že mě přeloží, že do zaměstnání budu muset dojíždět asi dvě hodiny. Manžel (tedy v té době to ještě manžel nebyl) jen pokrčil rameny: ,,Neboj se, nějak to dopadne.“ A potom jsem byla těhotná. Manžel i já jsme se těšili, ale má maminka mi dítě nepřála. Měla dost zlé řeči. Bylo to všechno moc těžké.
4. dubna 1989 se nám narodil syn Ondřej. Už teď, když začínám psát, mi buší srdce, protože přijde napsat to, co je pro mě nejtěžší.
Po porodu delší dobu našeho syna křísili a snažili se probudit ho k životu. Až nakonec opravdu začal žít. Mně bylo čím dál tím hůř. Až jedna ,,hodná“ sestřička se mě ,,ujala“.
Dala mi acylpyrin a přikryla dekou. A tak se stalo, že jsem neměla žádnou krevní srážlivost. Když si sestra všimla, co se děje, bylo téměř pozdě.
Asi po pěti hodinách mě převáželi na ARO. Nastala další zástava mého srdce a přidaly se i nové komplikace. Znovu mě převáželi na sál. Vnitřně jsem tušila, že umírám.
Chtěla jsem křičet: ,,Nechci umřít, nechci umřít!“ Ale cítila jsem, jako by jen křičela má duše. A pak už nevím nic. V 1.15 jsem se probrala znovu na ARO a vím, že jsem se divila tomu, že žiji, když jsem přece mrtvá. Po chvíli mi došlo, že jsem přežila. Zakrátko jsem usnula znovu a probudila jsem se až ráno, kdy mě již přeložili na normální oddělení.
Se synem to nějak dobré taky nebylo. Musel dostat dvakrát transfůzi krve. Byl ozařovaný lampou, protože měl těžkou novorozeneckou žloutenku. Za moc to zkrátka nestálo. V té době byly ještě návštěvy na porodním oddělení zakázány, a tak jsem si neměla komu vylít srdce.
Muž ať prokazuje ženě, čím je jí po-vinen, a podobně i žena muži.
1 Kor 7,3
Dokonce lékaři ani manželovi nic neřekli, jen mé matce. A tak když nás po asi čtrnácti dnech propustili, manžel vůbec nevěděl, co se stalo a v jakém špatném psychickém stavu se nacházím.
Primář z ARA byl sousedem mé sestry a až od ní jsem se dozvěděla, že mi už nikdo nedával šanci na přežití. Prý se ten den mluvilo o tom, že se doslova stal zázrak. Když jsem šla na kontrolu k lékařce, tak ta se smála: ,,Jaké to je, utéct hrobníkovi z lopaty?“ A ještě mi řekla: ,,Kdyby se vám tohle stalo v sousedním městě, tak nemáte žádnou šanci na přežití.“ V té době nebyla totiž každá nemocnice tak vybavena jako v našem městě.
Všechno mi to najednou došlo. Kdybych si vzala svou první lásku, tak bychom bydleli právě v tom sousedním městě.
Tak toto tedy byl můj první zázrak. Dostala jsem znovu dar života.
Ale nějak nadšená jsem ze svého života nebyla. Syn pořád plakal. Ve dne, v noci, prostě stále na rukou. Zticha byl, když občas spal nebo jedl. Bylo to strašně vyčerpávající. Matka mi nepomohla, sestra taky ne.
Manžel byl skoro pořád v práci. A tak to šlo den ze dne. Tento kolotoč byl pro mě dost hrozný. Po příchodu domů z nemocnice jsem byla tak slabá, že jsem sama dokonce nevytáhla kočárek do schodů. I chůze do kopce pro mě byla dost dlouho problémem. Navíc jsem trpěla zhoršenou pamětí. Pořád jsem něco zapomínala a měla jsem strach to někomu říct, že mě budou mít za blázna. Asi až po půl roce se mi začala paměť postupně zlepšovat.
Koncem května 1989 – tedy ještě před převratem – mě pozvali před komisi KSČ a já jim tam řekla, že jsem vše důkladně promyslela a do KSČ nepůjdu. Všichni se do mě pouštěli, jak si to představuji a ptali se mě, co prý dám našemu státu. A tehdy mě už asi osvítil Duch Svatý, protože jsem jim řekla: ,,A dobře vychované dítě je státu málo?“
Na to mi nikdo nedokázal odpovědět. Byla jsem opravdu udivena, že mě napadla tak skvělá myšlenka jen tak z ničeho nic, na kterou mi nikdo nic nedokázal odpovědět. To bylo koncem května 1989. V srpnu ovšem se na nás, a hlavně na manžela, doptával jeden od STB. Kdo ví, jak by to asi dopadlo, kdyby nepřišel listopad 1989.
Můj muž potom pořád mluvil o tom, že by byl rád, kdybychom měli svatbu v kostele. Moc se mi do toho nechtělo. A tak šel manžel na faru sám. Domluvil termín, kdy přijdeme oba. Šli jsme i se synem. Věnoval se nám mladý kaplan a nějak víc ho zajímala klinická smrt. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale začala jsem mu vyprávět své pocity, jaké člověk má, když umírá. Asi jsem se nějak podvědomě do toho vžila a znovu vnitřně všechno prožívala. Rozbrečela jsem se a nemohla jsem se uklidnit. Manžel byl mým chováním překvapený a hned jsme šli domů. Jenže v mé mysli dále pokračovalo to, co jsem asi před tím zapomněla.
Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.
Řím 6,4
Tak nějak vnitřně jsem viděla svůj život od mého prvního hříchu (což bylo kolem mých osmi let) až do současnosti. Ale nejenže jsem viděla konkrétní hřích, věděla jsem, jak to mělo být správně, co jsem měla v dané chvíli udělat. To trvalo asi dva až tři dny a já skoro pořád plakala. Později mi manžel řekl, že lito-val v tu chvíli, že mě na faru vzal. Nevěděl, co se se mnou děje. Najednou vše přešlo. A já jsem měla v duši tak nádherný klid, to se nedá ani vyjádřit slovy. Označila jsem to, že jsem ten den dostala rozum.
Po těchto událostech jsem šla ke své první svaté zpovědi (křtěná jsem byla jako miminko). Po Vánocích 28. 12. 1991 jsme měli svatbu v kostele a křest našeho syna. Za svědky jsme měli manželovu babičku s dědečkem. Má maminka to k mé velké lítosti ani neví. Manželovi zemřela maminka před devatenácti lety, tak jsme nemohli mít oporu a pomoc z jeho strany. V jeho rodině to byla zrovna ona, která vedla život ve víře.
Auto jsme v té době neměli. Protože dědeček sotva chodil, jeli jsme taxíkem. Po svatbě a křtu jsme jeli k nám domů. Na poslední křižovatce zapomněl řidič taxíku dát přednost v jízdě a uprostřed šlápl prudce na brzdu. Auto nás z pravé strany objelo a nic se nestalo. Taxikář se moc omlouval a babička se jen usmívala. Dodala, že i kdyby se stalo cokoli horšího, tak pro všechny z nás by to určitě nedopadlo až tak špatně, když jedeme z takové události. Tak nás tedy znovu Bůh ochránil.
A protože jsme s manželem moc milovali hory v zimě, navrhla jsem svatební cestu do Tater. Tenkrát ještě byla možnost využít podnikovou chatu, takže rekreace nebyla finančně moc náročná. Začátkem ledna 1992 jsme tedy i se synem odjeli. Moc rádi fotíme, tak jsme na jeden den naplánovali výlet s fotografováním na Skalnaté Pleso. Večer předtím bylo všechno připraveno. Z ničeho nic mě napadla myšlenka, že tam nepojedeme. Nedovedla jsem vysvětlit proč, ale měla jsem v tom zcela jasno.
Abych cestě opravdu zabránila, vytáhla jsem foťáky z batohu a schovala je. Manželovi jsem nic neřekla... Měli jsme totiž naplánováno, že si potom zajdeme v Lomnici na halušky, které máme moc rádi. Navíc pěkné počasí napovídalo, že fotky budou hezké. Tak jsme dojeli na Štrbské Pleso. Byla nádherná inverze, mraky pod námi a nahoře modré nebe. Manžel chtěl hned přestupovat na tramvajku do Lomnice a jet na Skalnaté Pleso. A právě v tu chvíli jsem mu řekla, že oba foťáky jsou na chatě. Chytal se za hlavu a chtěl se pro ně vracet... Prosadila jsem však svou a zůstali jsme jen na Štrbském Plese. Ten den se moc nedařilo. Nakonec nám syn na bobech přeletěl přes schody a narazil do zábradlí. Udeřil se těsně pod okem. Pád vypadal hrozivě, myslela jsem, že je po něm. Kromě modřiny se mu však nic nestalo. Byl dost oteklý a pro jistotu jsme šli k lékaři. Lékař konstatoval, že kdyby ten náraz šel o něco níž, tak mu to zlomilo vaz. Honem jsme spěchali do chaty a dali svého syna spát.
On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.
Žalm 91,11-13
Pustili jsme si v televizi zprávy. Jedna zpráva nám doslova vyrazila dech. Dnes v poledne se utrhla lanovka na Skalnatém Plese. Je několik lidí mrtvých a zraněných. Byli jsme v šoku, vypnuli televizi a modlili se růženec a děkovali za záchranu.
V té době jsem byla těhotná, ale to jsem ještě nevěděla. Když jsem v únoru tuto radostnou událost oznamovala manželovi, nechtěl věřit. To není možné, co když mi umřeš? A není to možné, dával jsem pozor. Dával, nedával, bylo to tak. Moc dobře si vzpomínal, jak těžký byl můj první porod...
Hrozně moc jsem chtěla holčičku, protože tu si přál i manžel, už když jsme čekali první dítě. Skoro denně jsme se společně modlili, moc nás to posilovalo a já byla klidná. Věděla jsem, že to asi bude dobré, protože jsem měla v duši naprostý klid.
Před mou matkou jsem těhotenství tajila. Pak to stejně poznala a byl cirkus. Obviňovala mého muže, že jestli zemřu, zemře i on její rukou. To pro mě moc dobré nebylo.
Jenže těhotenství bylo rizikové a musela jsem do nemocnice. Díky Bohu všechno dobře dopadlo a narodila se bez problémů dcera Eva. Byli jsme všichni šťastní, všechno bylo nádherné do jejího půl roku. V té době se manžel nechal zlákat, že si kromě práce bude přivydělávat. A tak byl celé dny pryč. Naše manželství začalo skřípat. Ne moc, ale stačilo to. Pak onemocněla dcerka a v osmi měsících musela do nemocnice. Šla jsem s ní. Původní diagnóza zněla mozkový nádor, nebo zápal mozkových blan. Nakonec to byla „jen“ bezlepková dieta. Jenže aby toho nebylo málo, chodili jsme s ní ještě na rehabilitace. Ty samé rehabilitace jsme absolvovali i se synem od jeho sedmi měsíců, kdy lékař zjistil, až po mém upozornění, že je částečně ochrnutý na půl těla. Syn začal v patnácti měsících chodit (manželovi šlo cvičení lépe než mně, protože je na to třeba i sílu) a neurolog mi řekl, že se diví, že náš synek chodí, že si myslel, že bude mít nejspíš obrnu. Syn v patnácti měsících sice chodil, ale zůstávaly značné problémy s jeho chováním.
Toto problémové chování trvalo až do jeho devíti let. K tomu měl také těžkou vadu řeči. Ale to jsem odbočila.
Nakonec i dcerka začala chodit. Manžel podnikání nechal, ale nějak to pořád nebylo ono. Začali jsme ve víře znovu upadat. Dcera v kostele křičela a našli se i takoví, co nás z kostela vykazovali ven. Když se mi to stalo podruhé (sedávali jsme u dveří a jakmile některé z našich dětí začínalo být neklidné, tak jsme vycházeli hned ven), a to syn jen polohlasem se mě na něco vyptával (vždy jsme ukazovali prstem přes pusu, že se jen šeptá), tak mi paní v lavici přede mnou řekla, že kostel není hřiště. Bylo to kolem Vánoc. Odešli jsme z kostela a začali chodit jen občas.
Asi před třemi roky mi začalo na manželovi všechno vadit. Připadalo mi, že všechno dělá špatně. Chtěli jsme vztah mezi námi napravit, ale nějak se nedařilo. Byly zrovna Velikonoce a my jsme si řekli, že pojedeme lyžovat do Tater. Na Bílou sobotu jsem měla dost škaredý pád. Napřed jsem si myslela, že mám obě nohy
…a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.
Mt 28,20
zlomené, ale nakonec jsem mohla jít. Jedno koleno mi však utíkalo do strany. Potrhala jsem si vazy. Manžel zrovna koupil permanentky na tři dny. Oznámila jsem mu, že budeme muset balit a jet honem domů. Manžel beze slova výčitky šel právě koupené permanentky prodat někomu se slevou a sháněl hor-skou službu. Ti mi řekli, že musím do nemocnice, že je stav nohy horší, než kdyby byla zlomená. Mně to ovšem bylo jasné. Jeli jsme domů.
U nás na pohotovosti řekli, že to nic není a dali mi nohu do sádry. Jenže bylo. Za dva dny jsem se naštěstí dostala k dobrému ortopedovi, který konstatoval, že musím na operaci. Chtěl mě okamžitě nechat odvézt na spe-ciální oddělení. Vysvětlila jsem mu, že musím ještě dceři upéct chleba, že má dietu a manžel to asi nezvládne udělat. Domluvili jsme se, že můžu týden zůstat doma jedině pod podmínkou, že se o mě má kdo postarat, a že se o nohu vůbec neopřu a zůstanu v klidu.
Manžel se opravdu pečlivě staral. Do práce chodil na noční směnu, se synem dělal úkoly,
Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!
Žalm 67,8
chodili do kroužků, na logopedii, vařil a já jen radila. I bezlepkový chleba se naučil péct. Poznala jsem, jak mám skvělého muže. Po dobu mého týdenního pobytu v nemocnici jsem věděla, že manžel vše zvládá. Musím přiznat, že jsem ani trochu nereptala na to, co mě postihlo, protože jsem uznala, že takové lekce mi asi bylo třeba. Vše se mezi námi urovnalo.
Když uběhly dva roky od mého úrazu, který mi zanechal následky, projednávala úraz má pojišťovna. Řekla jsem manželovi: „Kdyby peníze stačily na ojetou škodovku, to by se ti splnil dávný sen.“ Ono to opravdu stačilo.
Týden manžel se známým, co se trochu v autech vyzná, obcházel bazary, sledovali inzeráty. Nic moc. Nakonec poslední den, který jsme tomu byli ochotni věnovat, jsem poprosila Pána Boha a řekla: „Jestli nám má být auto k užitku, tak ano. A jestli ho dnes nenajdeme, tedy nebude nic.“ Dvakrát jsme prošli velikou burzu aut. Už jsme byli na odchodu a já řekla: ,,Ještě jednou naposledy.“
A v tom přijela krásná ŠKODA 120.
Přesně taková, po jaké manžel toužil. Spojler vpředu, vzadu, nový lak, sportovní styl. Auto bylo na prodej. Manžel byl šťastný. Po třech dnech šel všechno dojednat. Majitel škodovky mu řekl, že vlastně tam ani nejel auto prodat, že ho chtěl prodat až za půl roku. Nakonec ještě manžela poprosil, než si ho vezme, že se musí s autem rozloučit a objel s ním dům. Můj muž byl šťastný, že má auto sice jedenáct let staré, ale ve výborném stavu. Jako nové.
Od té doby se nemůžeme vymlouvat, že musíme dlouho čekat na autobus a jsme každou neděli v kostele včas. Můžeme babičku odvézt na hřbitov, kde odpočívá její manžel. V létě se bez problémů dostaneme na Znojemsko a do Hrotovic.
Ještě musím připsat, co předcházelo, než nám pojišťovna přispěla na auto. Ten rok jsme měli v červnu naplánovanou cestu k moři. Protože termín se shodoval s prvním svatým přijímáním našeho syna, moře jsme obětovali.
Synovi jsem vysvětlila, co pro nás Bůh v životě udělal, že mně i synovi dal znovu život, zachránil nás před smrtí v Tatrách, tak my mu věnujeme to, že syn místo k moři s námi, půjde k prvnímu svatému přijímání. K moři pojedeme třeba příští rok. Během týdne se nám přihodila ta událost s autem, tak jsme si to vy-světlili, že je to dárek od Boha za to, že jsme si dokázali něco odříci.
Moc Vás zdraví Zdeňka
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Jan 6,54
Modlitba rodičů za děti
Otče náš,
jsou venku a já je nemůžu chránit.
Čím jsou větší, tím méně můžu být s nimi.
Jdou si svými vlastními cestami
a mně nezůstává, než je svěřit Tobě
a snažit se jim rozumět a radit.
Dej jim dobré kamarády a přátele
a také dobré dospělé kolem nich,
kterým by na nich záleželo.
Chraň je, aby se jim nestalo nic zlého,
a samy aby nezavinily neštěstí.
Ochraňuj je, aby nedělaly nic nesprávného,
když jsou samy mezi sebou.
Především dej jedno:
aby se rády vracely domů,
aby se těšily na domov rodičů
a aby ho milovaly.
Dej, aby se mi dařilo vytvořit tento domov
a náš rodinný krb milým
a takový ho zachovat co nejdéle.
Jim dej, aby nemyslely na své rodiče
se strachem ani tehdy,
když udělaly něco špatného.
Zachovej jim důvěru, že tento dům
je pro ně stále otevřený
i přes všechny hlouposti, které udělaly.
Dej nám všem, aby jim náš domov ukazo-val, co znamená být doma,
být u Tebe tam, kde Ty jsi doma,
u stolu v Tvém věčném království.
Amen.
Modlitba dětí za rodiče
Dobrý Otče, odplať rodičům
jejich oběti a starosti.
Dej jim zdraví a ochraňuj je.
Mně dej, abych jim dělal(a) radost.
Amen.
Maria, pomoz
Maria, pomoz, přišel čas,
milostná Matko, slyš náš hlas.
V nebezpečí a strádání
přímluva Tvá nás ochrání.
Lidská kde síla bezmocná
Tvá kyne ruka pomocná.
Neoslyš proseb dítek svých
k Tobě tak vroucně lkajících.
Matkou se ukaž laskavou,
sešli nám v nouzi pomoc svou.
Maria, pomoz, přišel čas,
milostná Matko, slyš náš hlas.
Amen.
K svatému Antonínovi
Bože, Králi a milosrdný Otče,
který jsi vybral Antonína
jako svědka Evangelia
a posla míru k Tvému lidu,
vyslyš naši modlitbu
na jeho přímluvu.
Posvěť
každou rodinu,
pomoz
všem dojít k víře,
a posilni
jednotu, mír a klid.
Žehnej dětem
a ochraňuj mladé lidi.
Pomáhej nám v našich
denních pracích
svou nekonečnou láskou.
Skrze Krista našeho Pána.
Amen.