Imaginární interview s Pražským Jezulátkem

Pražské Jezulátko znají po celém světě. Imaginární interview s Pražským Jezulátkem napsal P. J. Koláček S.J.

Bambino di Praga

Bambino di Praga...
Pražské Jezulátko, říkávají důvěrně Pražané, ale po celém království... kdysi... dnes v České republice, které statistiky přilepily titul „nejateističtější země Evropy“. Národní básník Jaroslav Seifert s bodrou ironií nazýval své krajany „Češi paličatí“, kteří nacházejí ve svém životě něhu jako nebeklíč. Kdykoliv se zahledí na královskou čelenku Prahy, na Hradčany s katedrálou sv. Víta. Jejich pohled sklouzne na úpatí, až skoro k Vltavě, aby na věž kostela P. Marie Vítězné zavěsili něhu. „Češi paličatí“ a něha? Ten nebeklíč dítěte, k němuž nacházejí cestu, i potají, důvěrným oslovením Pražské Jezulátko. Prager Jesulein, Niňo Jesus de Praga, Infant of Prague

Kdo ti dal tak neodolatelný půvab?

+++ Josef. Mnich Josef, který trávil svůj život modlitby v klášteře nedaleko Sevilly. Z ticha chrámu, křížové chodby a dílen i kapitulní síně, vycházel pravidelně jen na práci na vinici nebo v olivovém sadu. Jedné noci však vtrhla do kraje horda divokých Maurů, s úděsným pokřikem „Allah akbar“. Vraždila, plenila, pálila vše, co se jí postavilo do cesty. I v kláštěře jí padli za obět všichni mnichové, kromě Josefa a tří bratří, kteří se stačili skrýt v jeskyni zarostlé strže za olivovníky. Nakonec Maurové klášter zapálili stejně jako domy ve vesnici. Byla to jejich msta za porážku v bitvě, kterou ztratili vládu nad zemí.
Po návratu, Josef a tři bratři našli jen ohořelé ruiny kláštera, ale rozhodli se jej znovu postavit. Pracovali do úmoru, od časného rána do setmění; jen zpěvy žalmů vždy po třech hodinách obracely jejich mysl k Bohu. Jednou v podvečer, po úpalu dne bratr Josef klesl vyčerpán k zemi, stačil ještě povzdechnout: „Pane, bez Tvé pomoci ten klášter nikdy nepostavíme“ Vtom na něj padl stín a když otevřel oči, viděl jak se na něj dívá dětská tvářička.
„Kdo jsi“ ptal se usmívajíciho dítěte.
„Já jsem Ježíš“, představil jsem se mu „Chci, abyste věděli, že jsem vám po boku“. Civěl na mne celý užaslý. Pak se ale podíval směrem, kam jsem hleděl já a tam se objevila silueta nového kláštera tisíckrát hezčího než ten starý.
„Ach, no tohle...!“ Nemohl odtrhnout oči. Pak se ale přece jen ohlédl po mně, ale už nikoho neviděl.
Uplynula léta. Nový klášter rozkvétal, ale stárnoucí bratr Josef neměl klidu. Musel stále myslet na setkání se mnou. Snažil se zachytit mé rysy na papír, vyřezával je ve dřevě a modeloval je ve vosku, Ale jeho prsty jej už neposlouchaly. Znovu a znovu prosil, naléhal, abych se mu zjevil. Těch pokusů zachytit mou podobu, bylo na sta. Za nic na světě nemohl zachytit mou tvář, kterou viděl.
Mé lehké krůčky jej probraly ze zadumání. Poznal mě. Prohlížel jsem si jeho voskovou figurku a usmíval jsem se.
„Tys přišel, můj Pane“ stačil vydechnout bělovlasý mnich a padl před mnou na kolena.
„Jsem zde, abys mohl dokončit svou práci.“
Josef se pustil hned do práce, vosk byl najednou vláčný, prsty také jakoby ožily. Ještě do setmění měl přesnou kopii mé tváře, oduševnělý obraz nebeské tvářinky. A ta bude vést lidi po cestě dobra po všechny věky. Vzal jsem pak Josefa za ruku a vedl ho rozkvetlou zahradou. Když pak ráno bratři nalezli jeho chladné tělo, našli vedle něho sošku – s mojí podobou.

Takže Pražské Jezulátko pochází ze Sevilly?
+++ Ne přímo. Má v tom prsty sv. Terezie z Avily. Ta tě sice vídala v extazích, měla hlubokou úctu k tajemství Tvého vtělení, vedla s Tebou náramně něžné rozhovory, ale nebyla sochařkou. Jen je známo, že do každého nově založeného kláštera věnovala kopii té sevilské.

+++ Jenže přišla do toho svatba hraběnky Isabelly Manrique de Lara s českým knížetem Vratislavem z Pernštějna.
Karmelské kláštery, Terezie, Isabella, Pernštějn a konečně Praha... nějak mi uniká souvislost těch dějů.

+++ Když se Terezie dověděla, že don Garcia Manrique de Lara dal svou dceru Isabelu za manželku českému knížeti Vratislavu z Pernštejna, padla na ni hrůza. Mladičká, mimořádně půvabná dívka má jít z katolického Španělska do země kacířů, husitů, protestantů… Vždyť tam bude vážně ohrožena její víra. Utíkala se do modliteb a naléhala na Pána, aby ji osvítil, čím má uchránit světlo své víry. Představa, že by Isabella ztratila pravou víru, ji sužovala jako vidění pekla v extázi. Terezie se modlila před kopií sevilského Jesus Infante, když tu jeden z prvních ranních parpsků padl na tvář Ježíše. A bylo rozhodnuto. Poslala Isabelle jako svatební dar přesnou kopii s doporučením, aby se jím dala vést i v nové vlasti.

Nebral to Vratislav z Pernštejna jen jako zbožný vrtoch své půvabné manželky?
+++ Možná zpočátku během cesty z Madridu do Prahy, když doslova chránila vlastním tělem skřínku z malou soškou a vyžadovala šetrnost při každém otřesu. Ale po příjezdu do Prahy, kdy byl jmenován císařským místodržitelem (vícekrálem) v Českém království, pomalu začal obdivovat Isabellinu úctu k Pražskému Jezulátku a dal mu vyhradit čestné místo na královském hradě. Náramně ho těšilo, když se rozrůstal počet ctitelů tajemství mého Vtělení mezi šlechtici i poddanými. Žasl, jak může taková soška podněcovat posilovat a prozařovat tuhle úctu. Isabela v ní viděla hmatatelnou záruku onoho příslibu „ Já jsem s tebou v Praze, jako jsem byl v Madridu“.
To ses stal sice vzácným, klenotem, jímž se Isabela mohla chlubit králům, knížatům i diplomatům, kteří přicházeli z dalekých zemí na Pražský hrad, ale přece jen vězněm.

+++ Ani ne, poznával jsem mocné vládce i obratné diplomaty z tolika zemí, kam ještě radostná zvěst o mně ani nedostala. Isabela s ženskou vynalézavostí dokázala hostům nejen vyprávět o zázračném původu a Josefových viděních, ale i vyložit tajemství mého Vtělení. Byla mým půvabným vyslancem a tlumočníkem, kterému skoro všichni naslouchali s obdivem. Po dvacet let se rodinné slavnosti i zármutky točily kolem mne. Vnášel jsem do nich nebeský klid, ohlasy ráje, a výsluní víry. Pak ale se vdávala Polyxena, dcera Isabelly. To nejdražší, co měla, stále tryskající pramen živé víry v moje Vtělení, soušku Niňo Jesus de Praga, jí věnovala jako svatební dar. Tak se milostiplná socha přestěhovala do paláce knížat z Lobkowicz, kde mi patřil výklenek v hlavním sále.
Stal ses tak erbem tradice knížecího rodu Pernštejnů a pak Lobkowiczů. Nebylo ti tam těsno?

+++ Trochu Ti to může osvětlit tato událost. Třicetilatá války začala 1618 povstáním českých stavů, jeho vyvrcholením bylo zavraždění císařských mistodržitelů Slavaty a Martinice, které rozlícení šlechtici vyhodili z okna královské kanceláře do hradního příkopu. Pád z 16ti metrové výšky byl jejich rozsudkem smrti. Avšak oba se zachránili. Sami ten div vysvětlovali mimořádnou pomocí shůry. I když potlučeni a zranění, dovlekli se do paláce paní Polyxeny a ta je nejen ošetřila, ale převzala do svých rukou jejich ochranu. Když přitrhl k paláci oddíl žoldnéřů, aby je odvlekl na popraviště, stanula v bráně paláce se slovy: „Jen přes moji mrtvolu!“ Za to, že protestantští žoldnéři odtáhli, mi pak dlouho děkovala před soškou Pražského Jezulátka. Sama si dobře uvědomovala, že ona sice má oporu, že má jisté útočiště, ale válkou trpící lid ve svých trýzních, hladu a nemocech, v životě své ohrožené víry nemá takový opěrný bod. Stále častěji jí přicházeli žádosti i prosby od pražských měšťanů, aby mohli shlédnout moji tvářičku. Pověst o bratru Josefovi a jeho viděních se šířila náramně rychle.

Byl to jen nápad podnikavé Polyxeny nebo setkání či úmrtí nebo neštěstí?
+++ Ne, malé vnuknutí, jen jiskřička, která ale nezhasla, ani nazapadla. V roce 1628 udeřila krutá zima, mrzlo, až praštělo. Bratr fortnýř karmelitánského kláštera ohlásil převoru otci Ludvíkovi vzácnou návštěvu. V hovorně na něj čekala paní Polyxena a vedle ní komorník držel vykládanou skříňku. Otevřela ji a otci Ludvíkovi se zatajil dech, spatřil mou božsky rozzářenou tvář. Pak jen několik vět paní Polyxeny, že dává darem karmelitánům tento poklad, aby byl uctíván v jejich kostele a rychlý odchod z hovorny. Bylo cítit, že se musela násilím odtrhnout od milovaného daru. Blesk je pomalý proti rychlosti s jakou se rozšířila po Praze zpráva, že je mě možno spatřit u P. Marie Vítězné. Denně přibývalo sepjatých rukou a klečících Pražanů před bočním oltářem, odkud jsem se na ně mohl usmívat a léčit jejich strasti i smutky.
Uprostřed 30tileté války, roku 1631, se vojska protestantů ze Saska pomocí zrady zmocnila Hradčan a Malé Strany. Staré Město na druhém břehu Vltavy se ubránilo. Rozpoutalo se nevídané plenění, zapalování domů, znásilňování žen, a nemilosrdné vraždění obhájců. Došlo i na kostel P. Marie Vítězné vydaný na pospas bezuzdným žoldnéřům. Pražské Jezulátko zmizelo.
+++ Rozvášnění a opilí žoldnéři vtrhli s tasenými šavlemi do chrámu, pohánění vidinou kdovíjakých pokladů. Vylamovali svatostánky, pídili se po monstranci, kalichu a rozbíjeli sochy, roztínali plátna obrazů, ulamovali stříbrné svícny. Jeden z nich mi aspoň šavlí uťal ruce, když nemohl dosáhnout do výklenku vysoko na oltáři. Když odtáhli, zůstalo po nich jen několik hromad polámaného haraburdí a mezi ním byla i milostná soška. Když pak se odvážili přijít do kostela Pražané, ustrnuli při pohledu na prázdný výklenek na oltáři, odkud jsem se na ně dříve usmíval. Z jejich úst se nesla naléhavá prosba: „Jezulátko, vrať se k nám!“ Z kleneb a koutů chrámu se ale vracela bezútěšná ozvěna.
Teprve o Všech svatých 1637 se mohl otec Cyril vrátit do kláštera. Prohrabal všechny sutiny, prohledal všechny kouty, ale marně, „Jezulátko nenašel“. I převor ho přesvědčoval, že je to marné, ale otec Cyril nepřestal doufat. Modlíval se v nočních hodinách v poničeném chrámu. Uplynulo mnoho nocí bez vyslyšení, až jednou zaslechl něco jako dětský pláč, vycházel odněkud za oltářem. Musel odhrabat hodně trosek, ale pak našel tělíčko se zlatými vlásky, z něhož byly servány šaty. Přitiskl je do náruče, odnesl do cely a umyl a očistil. Rozechvělá radost ho srazila na kolena.

+++ „Smiluj se nade mnou a já se smiluji nad vámi. Podívej se, nemám ruce, Vrať mi ruce a já vám vrátím mír.“
Cyril pak celý rozjásaný běžel za převorem, vyprávěl mu o svém objevu a přání, aby se Jezulátku opět udělaly ruce. Převor ale namítal, že jsou přednější jiné potřeby, že nemá peníze na sochaře, který by to udělal. Cyril tedy vystavil milostnou sošku na oltář bez rukou. Byl to smutný pohled. Jednoho dne přišel k oltáři válečný veterán. Z jeho paměti se vyvalovaly otřesné scény bitev a plenění, Utišoval je před Dítětem bez ruček. Vtom kříslo vnuknutí.

+++ Tu jiskru v jeho srdci jsem zažehl já. Odcházel šťasten. Jeho váček zlaťáků bude stačit na dokonalou sochařskou práci. Věřící, kteří mi přijdou svěřovat své bolesti, opět uvidí žehnající ruce a božský úsměv. Otec Cyril pak sloužil eucharistii zakončenou zpěvem Te Deum.
Proslulý sochař udělal nové ručky, nasadil je, před Cyrilem je vyzkoušel. Držely pevně. Dal si zaplatit a odešel. Než druhý den ráno karmelitán našel upadlé ručky na mense oltáře. Sochař je opět nasadil a upevnil dřívky, než v noci opět odpadly. Cyril byl z toho nešťastný. Přání Jezulátka nemohl splnit. Až jednou přišel do kláštra mládenec, že chce opravit sochu. Jeho mládí nevzbuzovalo důvěru, ale nakonec Cyril svolil. Pak jenom koukal. Nepočínal si jako sochař ale jako lékař, který má uzdravit nemocné dítě. Pečlivě prohlížel uťaté končetiny, hladil je, pak přikládal vymodelované ručky, doslova je zahříval vroucím pohledem. Pracoval dlouho do noci, pak Jezulátko konejšil v náruči. Když pak za úsvitu karmelitáni přišli do kostela, upírali oči na boční oltář. Ručky jim žehnaly a božský úsměv Ježíška je oblažoval. Pak chtěli tomu mládenci blahopřát a zaplatit, ale zmizel beze stop.

+++ Jak Pražané, tak poutníci, přicházející v procesích si nedali vzít přesvědčení, že to byl anděl, že jen můj posel mohl vrátit jejich Jezulátku původní půvab a božský úsměv. Stával jsem se králem jejich srdcí, jak to jen malé dítě dokáže. Tři roky po skončení Třicetileté války úcta a nadšení dostoupilo vrcholu. 1651 dostalo Pražské Jezulátko oficiální titul „Milostiplné“ a bylo v procesích neseno z kostela do kostela, aby je pak pražský arcibiskup korunoval. Perly a drahokamy na korunce a řád Zlatého rouna, zavěšený na krku, byly jen slabým odleskem lásky a živé víry v úchvatné tajemství Vtělení, kterou byli proniknuti Pražané i stovky poutníků.
A v posledních stoletích, kdy víra v Boha ochladla a lhostejnost ba nepřátelství vůči Tobě bují, Tě sice uctívají na Filipínách, v Itálii i ve Francii, v Argentině, na celém americkém světadílu ale svět kultury jakoby o Tobě nechtěl vědět.

+++ Ba ne! Pražské Jezulátko vstoupilo do světové literatury. Antoine de Saint Exupéry v dvacátých letech navštívil Prahu. Naše setkání v chrámu P. Marie Vítězné otevřelo prameny jeho inspirace a vzniklo jeho mistrovské dílo Malý princ. On také přichází z nebe, smutek mění v radost, na trápení přikládá všeléčivou útěchu, klesajícím pod ranami osudu dodává sílu k věrnosti, rozhrnuje opony času a vodí touhu na pastviny věčnosti. To dílo se stává apoštolem v hájemství lhostejných srdcí, ale i zraněných a zatvrdlých, svědectvím Dítěte o tajemství vtělení Božího Syna pro ty, kteří v ně nemohou nebo nechtějí uvěřit. Žáci pražských škol, které učil katechismu, mu říkali Pater Malinka. Byl tak malinký, že ho za katedrou ani nebylo vidět a přitom se vrátil z Říma jako doktor teologie. Však také brzo odešel učit na teologickou fakultu a pak byl jmenován rektorem bohosloveckého semináře, Josef Beran. Jen jeho anděl strážný počítal, kolikrát se zastavil u Jezulátka, v kostele P. Marie Vítězné, aby kontemploval tvář Boha, který se stal dítětem, nemohl se nasytit přítomností Bohočlověka na dosah ruky, mezi námi.

+++ Vrchovatě mu stačilo kontemplovat moji tvář a sytit se mou přítomností. I z jeho usebranosti sálal úsměv. Navzdory všem povinnostem nikdy nespěchal, nikdy nezkracoval tato setkání. Stal jsem se jeho důvěrným Ty, jemuž svěřoval svá malá vítězství i drobné, ale i velké prohry. Brzo po tom, co nacisté okupovali Prahu a celou zemi, přestaly jeho pravidelné návštěvy a důvěrné rozhovory. Zatkli ho a odvlekli do koncentráku v Dachau; přes čtyři léta mu zůstala jen nebeská pošta s mojí adresou v Praze. Doručovala jeho slzy, útěchu spoutanou krutým hladem, jeho pohledy plné mučených, umírajících, i kouře z komínů krematorií. Pak přišel poslední vzkaz, jásavý výbuch radosti nad osvobozením a za několik dní už klečel před bočním oltářem v kostele Panny Marie Vítězné a kontemploval v záplavě díků i chval moji božskou tvář. Věděl jsem, že jeho první kroky v Praze vedly ke Mně.

Byl to jen závěrečný hymnus na radost symfonie jeho lásky k Pražskému Jezulátku? +++ Plnil jen svůj slib z pekla koncentráku v Dachau: „Svěřuji Ti svůj život, celou svoji budoucnost. Vrátím-li se živ do Prahy, přijdu Ti poděkovat a ne jen jednou!“
Jenomže ti mohl děkovat jako nově jmenovaný arcibiskup jen pár let. Pro komunistický režim byl příliš velkým nebezpečím, Božím symbolem odporu jejich dravého materialismu a všem vnucovanému ateismu. Byl znovu zatčen. Bez soudu, jen svévolí jejich moci zažil patnáct let nelidské internace na různých místech Čech. Díky Pavlu VI. ho propustili do Říma, ale tam pak už jako kardinál zemřel jako vyhnanec.

+++ Jeho nebeská pošta pak vytyčovala na mapě milosrdenství jednotlivá zastavení jeho křížové cesty. Docházela pravidelně, zvláště v posledních dnech před návratem k Otci, téměř každý večer, jak býval zvyklý v Praze. První kroky rektora semináře Berana po návratu z koncentráku v Dachau vedly k Tobě, Jezulátko. První kroky Benedikta XVI. při první návštěvě Prahy vedly také na Malou stranu, do kostela P. Marie Vítězné, na klekátko před bočním oltářem, odkud jsi božkým úsměvem zdravil nástupce apoštola Petra. +++ Můj náměstek na zemi pozorně pročítal už stanovený a schválený program návštěvy, když tu chvíli prozářilo mocné vnuknutí. „Není tam Pražské Jezulátko. Chci, musím začít svou návštěvu Prahy u něho. Obklopen rodinami s dětmi.“- Přání ohromilo organizátory cesty, nadchlo ale Pražany, cítili v tom vyznamenání své hrdosti a lásky k Jezulátku. Mohli pak oči nechat na nádherné zlaté korunce, kterou věnoval římský biskup tomuto symbolu Vtělení Božího Syna v kostele P. Marie Vítězné. Spolu s andělskými kůry zpívaly početné rodiny Te Deum, v němž bylo všechno, co jejich srdce jen dokázala vyslovit.

A M D G

Řím, sv. Ondřej Dung-Lac a druhové, vietnamští mučedníci 2011