Mluvil jsem se už s doslova stovkami homosexuálů.
Tak jako já, i oni se kdysi řadili mezi katolíky, byli vychováváni v křesťanských rodinách a navštěvovali místní církevní školy. Otázka, kterou jim položím po zjištění těchto skutečností, zní: "
Jsi stále katolíkem?" Odpověď je jednomyslnou: "
Ne!" A tak se dále ptám: "
Proč?" Odpovědi jsou až překvapivě podobné.
A nemají absolutně "
nic" společného se slovem "
porucha", o níž katolíci obvykle hovoří jako o zarážející v souvislosti s homosexuálním chováním. Ve skutečnosti, nikdo z nich něco takového ohledně katolíků ani homosexuálů neslyšel.
Hlavní důvod proč se rozhodli odejít z této víry je jednoduchý a platí to i pro heterosexuály i pro homosexuály v mém věku:
apatie. Obzvlášť to platí pro homosexuály, kteří cítí "
lásku" a přijetí v jejich vlastním světě, zatím, co se církev k nim staví lhostejně. Jak by mohl konkurovat úplný pocit naplnění se životem v izolaci a prázdnotě?
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem se vzdal své věrnosti ke Kristu a Jeho Církvi. Nestalo se to ze dne na den, byl to proces, který začal v dětství. A právě proto tvrdím, že
homosexuálové neodcházejí z církve, protože by byla příliš konzervativní, ale proto, že je příliš liberální.
Homosexuály, kteří jsou během dospívání spíše zmateni a izolovaní v dospělosti instinktivně přitahují přikázání a společenství: svědčí o tom i jejich chorobná úzkostlivost a vztah k fašistické hierarchii mužské dominance, kterou je vidět všude, od porna po místní taneční kluby. Stejně upoutávají pozornost nekonečným množstvím společenských a politických událostí: průvody, manifestace, pouliční trhy - kde jakoby se i přes zúčastněný dav, znal každý s každým a všichni se navzájem objímají. V kombinaci s tím, je láska ke kráse téměř nezničitelná. Uprostřed nateklých a flekatých těl umírajících na AIDS, homosexuálové i nadále uctívají mužský rod. Je to vidět v každém pornu. Proto, protože jsem tomu uvěřil, po příchodu do San Francisca jsem tento jev očekával. Nepotkal jsem však nikoho, kdo by byl takto nemocný.
Po 60-tých letech v období Druhého vatikánského koncilu, se chození do kostela stalo zážitkem, přinejmenším v Kalifornii, kde byly mše tak trochu sentimentální a lidovou záležitostí. Všichni si zvykli držet se za ruce. V pozdních 80. letech mě fascinovali někteří bývalí katoličtí homosexuálové, o kterých jsem věděl, že často navštěvují anglikánské mše, kde si vychutnávají krásu hudby a půvabná gesta obřadu. Katolicismus kdysi oplýval architektonicky zajímavými interiéry kostelů. Přepychové poly-chromové sochy světců, byly obzvláště odstraněny ve prospěch čistšího a rozhodně nemorálnějšího zevnějšku. Na ozdobný typ italského katolicismu, na který jsem byl zvyklý doma, by člověk v okolních kostelech nenatrafil.
V pozdních 70. letech a počátkem 80. let, začala homosexuální kultura do jisté míry dosahovat svého vrcholu spolu s Madonnou a jejím hudebním videem "
Like a Prayer" ( "
Jako modlitba") .. Lstivý, ale na druhé straně ohromný kousek propagandy, která spojuje starý svět katolického zobrazování a pornografii. Madonna vyzdvihla slavnou ikonografii, o kterou již katolická víra neměla více zájem. Velmi mě to zaujalo. Co mi přišlo však neuvěřitelně falešné byla povinnost zpívat únavné texty písně "
Sounds of Silence" ( "
Zvuk ticha") během mše v naší škole.
S muži, se kterými jsem mluvil, jsme se shodli na tom, že jako mladí kluci jsme neměli absolutně žádnou představu o církevním učení v souvislosti s homosexualitou. I když lidé si myslí leccos, v církevním prostředí jsem se nikdy nesetkal s kritikou homosexuality. Ani mě nikdo nestrašil peklem nebo mi nikdy nedali pocítit, že bych byl narušený. Pokud něco, tak jsem uvěřil, že homosexuální chování je bez následků; jako např. masturbace, soukromá záležitost, o které jsme nediskutovali.
Vzpomínám si, že během dvanácti let, které jsem strávil v katolické škole, se téma sexuality zmínilo jen jednou: byl to poměrně mohutně vypadající pastor a člen našeho sboru, který nás vyučoval "náboženství." Během této hodiny se naše učitelka, která je specializovaná na jiný předmět, někam vypařila. Když se vrátila, uprostřed jeho přednesu o zlu, které způsobuje masturbace, jsem jasně viděl, že ji to rozzlobilo. Po tomto incidentu pastora ze školy vyhodili a naší učitelce to začalo být nesmírně líto. Minimálně jeden den byl z toho pořádný skandál. Pamatuji si, že po skončení vyučování jsem slyšel ostatní děti jak o incidentu diskutují: všichni si z toho dělali legraci a kněze považovali za šílence.
Zatím, co katolická církev navenek působila zmateně, beznadějně a jakoby byla zachycena v jakémsi podivném hipisáckém období, homosexuální kultura vypadala pevně a nabízela odpovědi na všechno. Poté, co jsem promarnil dětství v katolické škole, jsem nejenom byl o své homosexuální identitě přesvědčen, ale jsem tomu i věřil a smýšlel jsem tak. Objevil jsem vlastní identitu a filozofii. Když jsem začal školu navštěvovat, teologie homosexuálů byla stále založena na přežití a poptávce po výzkumu nemoci AIDS. V raných 90. letech, byl každý unavený ze zápachu ze smrti a chtěli se znovu bavit. Později se pozornost přesunula na homosexuály v armádě. Záchranou pár nakažených jedinců, homosexuálové zažívají své nejlepší období, vrátili se ke kořenům disco éry, dokud to jednoho dne všechno neexplodovalo a v třicítce jsem už nestačil s celou situací držel krok. Padl jsem na zem a vůbec se mi nechtělo vstát.
Muži, kteří v dnešní době uvažují o hlubším významu svého života, v souvislosti se svou "
homosexuální orientaci", si uvědomují, že jsou vším přesyceni. Jako já, i oni jsou v sexuální oblasti dostatečně zkušení, ale i přesto se stále cítí neuvěřitelně prázdní. Zvyknu se jich ptát, jestli má ještě Ježíš v jejich životě místo. Odpověď zní většinou "
ne", protože jim v paměti utkvěly události katolické církve v období jejího vnitřního neklidu v 70. a 80. letech.
I dnes je jejich názor stejný. Webové stránky, které píší o homosexuálech, jsou plné titulků jako např. "
Belgický biskup říká, že katolická církev by měla párům stejného pohlaví žehnat" a "Mexický katolický biskup tvrdí, že nemocné jsou osoby s homofobními postoji a ne homosexuálové" a "Katolický biskup, který cituje knihu Leviticus, prohlašuje, že homosexuálové si zaslouží smrt." Na mnoho lidí církev působí zmateně a chaoticky. V kombinaci s tím, co se píše o skandálních poměrech kněží, většina homosexuálů vidí církev jako skříň plnou latentních homosexuálů, kteří jsou konfliktní a zcela posedlí svým vlastním světem byrokratického dialogu.
A odpověď je: čestné a odvážné odhalení pravdy. Přesto, co si někteří myslí, katechismus a jeho znění není ani odrazující ani nepastorační. Homosexuálům nabízí pocit jistoty. Odpověď si v něm najdou i všichni hledající. I když je složitá a náročná, ale je to odpověď.
Přiznávám, že mi to trhá srdce, že většina homosexuálů se začne zabývat otázkou týkající se "homosexuality," když se dostanou do kritického stádia: někdo zemře, vícekrát je vyhodí z práce, nebo vážně onemocní. Když to na nich celé dolehne, přicházím já, abych se s nimi popovídal.
Vzápětí by měla převzít svou otcovskou odpovědnost církev. Stejně jako marnotratný syn, i homosexuálové si uvědomují, že se rozhodli špatně a, že jsou doslova unavení z toho, že musí spát při prasatech. Potřebují Otcovu lásku.
Církev by jim měla poskytnout: sílu silného, rozhodného a mužského muže. Protože takoví opravdu existují. V dubnu tohoto roku, jsem se setkal se dvěma františkány v trochu chladný den v San Francisku. Na sobě jsem měl svůj nejtěžší zimní kabát. Venku mrzlo kolem minus 60 až 65 stupňů a bratři působící v New Yorku chodí na boso. Jsou to opravdu stateční muži, jací v dnešní církvi občas chybí.
To je důvod, proč se tolik ztracených a osamělých chlapců uchýlí ke homosexuální kultuře. Navzdory "pohádkovému" stereotypu je homosexuální svět plný vystrašených mužů. Z mého mládí si pamatuji, že kněží se vždycky cítili ohroženi a okleštěni. Pravá a nebojácná církev nabízí odvahu a nikoli sjednocení, jak je to v případě homosexuálních primadon. Je to opravdu tak.
Pozoruhodné je, že všechno to do sebe zapadá: překvapilo mě, když jsem viděl tyto navenek drsné a silné muže jak se radikálně změnili na zářivě krásné během obětování mše svaté. Muži se změnili. A spolu s nimi i jejich možnosti.
Ze srdce si to přeji.
Zdroj: https://churchpop.com, 3. 10. 2016
Převzato z www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
