Antonietta Meo

V časopise Světlo vyšel v roce 2005 článek o Antoniettě Meo, dívce, která zemřela ve věku sedmi let. "Čím více o ní čteme, tím více nevycházíme z úžasu. Je to vůbec možné, aby dítě žilo tak, jak žila Antonietta? Protože tato dívenka nám v zářící bolesti ukazuje, co vlastně jsme: Boží děti."





Světlo světa spatřila v Římě 15. prosince 1930. Dva týdny nato 28. prosince byla pokřtěna v bazilice Svatého Kříže Jeruzalémského. Rodiče byli zámožní, v rodině vládne hluboce katolický duch. Nennolina, jak ji rodiče a příbuzní nazývali, bylo živé a veselé dítě. Je čilá a velice zvídavá.

Šok
Počátkem roku 1936, Nennolině není ještě 6 let, zjistí rodiče na jejím levém koleně bouli. Nejdříve si myslili, že si koleno někde narazila. Ale Anoniettiny bolesti nepřestávají. Nové lékařské vyšetření konstatuje strašný nález: rakovina kostí. Je předána do nemocnice, lékaři radí nohu amputovat. Pro rodiče je to šok, nikoliv však pro dítě. Když chce maminka připravit dcerušku na nadcházející operaci, řekne jí: Nennolino, kdyby Ježíš chtěl od tebe všechny tvoje hračky, dala bys mu je? Antonietta odpověděla s jistotou: Ano, maminko. Maminka pokračuje: A kdyby Ježíš chtěl od tebe obě tvoje ruce? Po krátkém zamyšlení maličká odpoví: Ano, maminko, kdyby to Ježíš chtěl, i ruce.
25. dubna 1936 podstoupí Antonietta amputaci nohy. Nestěžuje si, nepláče. Ošetřování rány přijímá docela ochotně. Jednoho dne řekne užaslému personálu: Dnes jsem misionářka! Čímž myslí, že všechny nepříjemnosti obětuje za misionáře.
Její matka pochybuje, zda malá vůbec registruje, co se s ní děje, a proto chce navázat na rozhovor o darování ruky Ježíškovi, a dostane od Nennoliny, která ihned pochopila matčin myšlenkový postup, tuto odpověď: Je tolik hříchů ve světě, za které musí někdo dělat pokání. Zhotovují jí protézu, aby mohla chodit bez berlí. Přizpůsobování aparátu je bolestivé, nošení namáhavé, ale Antonietta je v dobré náladě. Pokračuje v obvyklém životě, chodí do školy, baví se hrou a těší i druhé, kteří si dělají starosti. Aby rozveselila svou matku, postaví se náhle, když slyší matku přicházet, ve své posteli na jednu nohu a volá se smíchem: Vidíš, mami, jak umím vzpřímeně stát?

Psaníčka
Právě v té době začíná psát psaníčka. Jeden kněz jí řekl, že o Vánocích může přistoupit k prvnímu svatému přijímání, a matka jí dává lekce katechismu. A Antonietta začne mamince diktovat psaníčka, které pak klade k sošce Jezulátka, která stojí u jejího lůžka. „Byla to pro ni nejdříve hra,“ řekla později matka při procesu blahořečení. „Pak jsem jí navrhla, aby napsala dopis představené sester v dětské školce a poprosila ji, zda by mohla v jejich kapli na půlnoční mši svaté přijmout první svaté přijímání. Zvolna se stalo obyčejem, že po modlitbě k andělu strážci diktovala Antonietta »básničky «, jak říkala psaníčkům adresovaným nejdříve mně, pak tatínkovi, Markétě (sestře) a konečně Ježíši a Matce Boží. Vzala jsem první lepší list papíru a psala jsem s blahosklonným úsměvem, co ona s velkou prostotou a jistotou diktovala.“
Mnoho těchto malých dopisů se ztratilo, protože matka tomu nevěnovala tolik pozornosti. „Moje matka,“ říká Markéta, „byla velice zdrženlivá, obezřetná, konkrétní žena, která stála oběma nohama na zemi. Nebyla sentimentální ani lehkověrná. Lehkomyslné blouznění brala velice střízlivě. (…) Pokoušela se vždy pochvalné řeči o Antoniettě přejít a nelíbilo se jí, když ji někdo idealizoval.“ První psaníčko pochází z 15. září 1936. Pětiletá Antonietta diktuje: Milý Ježíši, dnes jdu na procházku a jdu ke svým sestrám a řeknu jim, že chci jít o Vánocích k prvnímu svatému přijímání: Ježíši, přijď co nejdříve do mého srdce, abych tě mohla pevně přitisknout k sobě a políbit. Ó Ježíši, já chci, abys navždy zůstával v mém srdci.
Když začala Antonietta chodit v říjnu do základní školy, chce se co nejrychleji naučit psát, aby mohla milostná psaníčka vlastnoručně podepisovat: Antonietta a Ježíš. Miluje Ježíše, který je přítelem jejích her a nejbližším důvěrníkem: Ježíši, pojď se mnou do školy. Chodím tam tak ráda, musíš požehnat mojí učitelce, která má nás děti velice ráda. Víš, milý Ježíši, škola se mi velice líbí! Chtěla bych tam chodit i v noci! Líbí se mi proto, že se tam mluví o tobě! Nebo: Dnes jsem udělala malou hloupost, ale ty, milý Ježíši, vezmi své dítě do náruče. A před svatostánkem ji slyšeli, jak volá: Ježíši, pojď si se mnou hrát!
Zvláště před Vánocemi, před velkou událostí prvního svatého přijímání, jsou její milostná sdělení plná něžnosti a touhy. Počítá dny a hodiny, kdy k tomu dojde. Jeden den před velkým svátkem diktuje své matce: Milý Ježíši, až se zítra ráno odebereš do mého srdce, představ si, že moje duše je jablko. A jako má jablko jádra, tak udělej, aby v mé duši byla malá schránečka. A jako pod černou slupkou jádra je bílé jadérko, tak udělej, aby v mé schránečce byla tvoje milost, která je jako bílé jádro.
Matka užasne a ptá se: „Antonietto, co ty to mluvíš? Co to vůbec má znamenat? Co to je?“ A matka dále sděluje: „Marně jsem se pokoušela jí to vymluvit. Nakonec mi řekla: Poslouchej, maminko, pomysli si, že moje duše je jablko. V jablku jsou černé věcičky, to jsou jádra. A ve slupce jádra je tam to bílé, ne? No dobře. Tak teď si představ, že to je milost. Zjistila jsem, že toto přirovnání, které mi bylo zcela neznámé, bylo velmi hluboké, ale nechtěla jsem být poražena a obrátila jsem se na ni znovu: – Kdo ti to řekl? Vzala ve škole učitelka jabko, aby vám vysvětlila… – Ne, maminko, odpověděla upřímně, to neřekla učitelka, to jsem si tak vymyslela. Pak uzavřela své myšlenky prosbou: Ježíši, dej, aby tato milost byla vždy se mnou.“
Antoniettino klekátko v kapli bylo vyzdobeno bílými růžemi a perleťovým křížem. Několik hodin předtím ještě řekla Ježíši: Přijď, přijď, ó můj Ježíši! – Zcela Tvoje Antonietta. Teď vidí přítomní, jak klečí na polštářku se svou protézou, která jí působí bolest.

Poslední psaníčko
V následujícím měsíci květnu přijme Antonietta svátost biřmování. V předvečer píše neurovnanými velkými literami do svého deníku: Budu voják Boží! Pak její nemoc prudce pokročí. K zděšení rodičů začne sama mluvit o smrti. Když jí otec odporuje: „Ale dítě, jak bych pak neměl plakat,“ odpoví mu: Musíš se přinutit. Ostatně já tě z nebe nenechám plakat. Trpí dušností, zoufale kašle, nemůže rovně sedět a je připoutána na lůžko. Ale když se jí ptají, jak se jí vede, řekne vždy: Vede se mi dobře.
2. června píše poslední psaníčko. Matka si vzpomíná: „Sedla jsem si k ní na lůžko a psala jsem, co Antonietta s námahou a obtížemi diktovala: Milý ukřižovaný Ježíši, mám tě ráda, mám tě velice ráda! Chtěla bych být u tebe na Kalvárii. Milý Ježíši, dej mi potřebnou sílu, abych vydržela bolesti, které ti obětuji za hříšníky.
V tom okamžiku ji přepadl prudký kašel a silné dávení, ale jakmile jí to povolilo, chtěla ihned diktovat dále: Milý Ježíši, řekni Duchu Svatému, aby mě osvítil láskou a naplnil svými dary. Milý Ježíši, řekni Matce Boží, že ji velice miluji a že chci být u ní. Milý Ježíši, chci ti stále říkat, že tě mám velice ráda. Milý Ježíši, odporoučím ti svého duchovního otce. Dej mu potřebné milosti. Nejmilejší Ježíši, svěřuji ti své rodiče a Markétu. Tvoje dítě ti dává tolik pusinek. – Zachvátil mě náhle pocit vzpoury, když jsem viděla, jak trpí, a v záchvatu zlosti jsem list složila a hodila do přihrádky.
Několik dní později povolal Dr. Vecchio papežského domácího lékaře prof. Milaniho k Antoniettě a prosil ho o radu. Řekl, že stav dívenky je velice vážný, musí být tedy dopravena do nemocnice k nové operaci.
Papežský lékař zůstal ještě chvíli a hovořil s Antoniettou. Divil se, když snášela tak velké bolesti bez nářku. Můj muž mu vyprávěl o psaníčcích, která psala. Požádal, zda by si mohl přečíst to poslední, a já jsem neměla odvahu nevyhovět jeho prosbě.
Vytáhla jsem dopis ze zásuvky, kam jsem ho den předtím strčila, a ukázala jsem mu ho. Když ho přečetl, řekl, že by chtěl o Antoniettě mluvit s papežem, a žádal o povolení, aby si dopis mohl vzít s sebou. Odpověděla jsem rozechvěná: – Já… já nevím… zda… – Ale paní Meo, řekl, je to přece papež. – Další den zastavilo před naším domem vatikánské auto. Zvláštní delegace jmenovaná Piem XI. přinesla dítěti apoštolské požehnání. Papež nám vzkázal, že byl dopisem hluboce dojat. Také prof. Milani nám předal lístek, na kterém prosil Antoniettu, aby ho odporučila Pánu a vyprosila mu ty dary, o které ho sama prosila.“

Déšť lilií
Rakovina zatím napadla celé tělo. Antoniettina hruď byla nádorem tak stlačena, že vytlačovala její srdce. Trpěla strašnou dušností. Museli jí vyjmout tři žebra, ale vzhledem k značné slabosti pacientky mohl být zákrok proveden jen při místním umrtvení. Matka se pokoušela ji těšit, slibovala jí cestu k moři, když všechno vydží. Antonietta na to odpověděla: Maminko, těš se a buď veselá…, ani ne za deset dní odtud vyjdu. Co nikdo netušil: těmito deseti dny oznámila Antonietta den a hodinu své smrti.
Protože stále vyzařovala veselost a radost, kladla si matka jednou otázku, zda dítě vůbec trpí. Šla za ošetřujícím lékařem a chtěla mít jasno: „Pane doktore, já nevěřím… řekněte mi pravdu, povězte mi, trpí Antonietta opravdu velice?“ – „Ale paní Meo, co to kladete za otázku! Co to říkáte! Mlčte. Bolesti jsou nesnesitelné.“ – „Vrátila jsem se k její postýlce... nebyla jsem schopná ovládat svůj hlas a poprvé jsem řekla: – Antonietto, požehnej svou maminku, požehnej svou maminku. – S velkou námahou mi udělala křížek na čele.“
Kněz přinesl svátosti umírajících. Antonietta něžně políbila kříž od prvního svatého přijímání. Za ranního úsvitu 3. července 1967 přistoupil otec k jejímu lůžku, narovnal jí polštář a chtěl ji políbit. Antonietta šeptala: Ježíši, Maria, …maminko, tatínku… To byla její poslední slova. Příští den přinesli malou bílou rakev do baziliky Svatého Kříže Jeruzalémského. Brzy po její smrti se objevily její první životopisy a udála se první uzdravení, rozšířila se pověst o její svatosti. Roku 1972 byl ukončen diecézní proces přípravy pro blahořečení. Antonietta, druhým jménem Terezie (podle Terezie z Lisieux), jednou ve vztahu k této své patronce řekla: Ona slíbila, že dá padat déšť milosti. Já sešlu déšť lilií, protož se v nebi budu stále modlit za spásu duší...


Z FeL 7/2005
přeložil -lš-