Fredi Jablonski i přes svoje tělesné postižení pomáhá druhým a rozdává radost. Jeho svědectví může být povzbuzením a příkladem.
Sešli jsme se v jedné vídeňské kavárně. Dříve, než jsme
začali rozhovor, přesvědčil se,
zda s jeho společnicí, která sedí v invalidním vozíku, je všechno
v pořádku. A přitom Fredi
Jablonski je sám invalida.
Ale způsob, jak si poradil se
svým těžkým osudem, je obdivuhodný.
Narodil se v únoru posledního roku války, r. 1945. Byl to neobyčejně
těžký porod. Virus, kterým se matka během těhotenství
nakazila, způsobil, že novorozeně
ihned po porodu onemocnělo
zánětem mozku. Trvalé poškození motorických nervových
drah se krutě projevilo: následkem je spastické ochrnutí
a epileptické záchvaty. Nejdříve
se vracejí každou hodinu, pak po
devadesáti minutách, později co
dvě hodiny. Postupem doby se
intervaly prodlužují.
Ochrnutí tvrdého patra způsobuje,
že nemůže v prvním
roce života polykat. Navíc léky
porušily slinné žlázy, take má
v ústech ustavičně vodu. Je to
trápení, se kterým se potýká
dodnes.
Při epileptických záchvatech,
které jej soužily celé mládí, neztrácí vědomí. »Bylo to
strašné,« vzpomíná ještě dnes.
I spastické ochrnutí zkrušovalo
jeho život od začátku. »Od
dvou do šesti let jsem byl od
kyčlí ochrnulý, také jsem byl
jako ztuhlý. Moji rodiče mi dali
zhotovit vozítko, ve kterém mě
postrkovali až do desátého
roku.«
Díky zvláštní léčbě pomocí
přírodních hormonů mohl začít
od desti let chodit alespoň v kratičkých úsecích, k delším cestám musel používat vozítko. Ale
tato léčba je příliš nákladná
a rodiče ji záhy museli přerušit.
Ale rok a půl mohl alespoň navštěvovat školu. Vozil jej autobus.
Když to nebylo možné,
dostal nejdříve ze školy domácí
učitelku, později domácího učitele
z farního společenství.
Břišní kýlu, kterou měl od
narození, bylo možno operovat
až v jedenácti letech, v dubnu
1956. Malého Frediho dovezli
do vídeňské dětské nemocnice.
Kdyby byli rodiče věděli, že při
tom utrpí úraz, byli by operaci
odložili: Dva kluci, kteří s ním
byli na jednom pokoji a u kterých pravděpodobně tento chudáček vyvolával pocity agrese,
a přitom sám se nemohl bránit,
jej napadli. Bili jej pěstmi a nakonec
mu na hlavu hodili mísu.
Ačkoliv měl na hlavě krvavou
bouli velkou jak kuře a utrpěl
otřes mozku a nervový šok,
který lékaři zapomněli diagnostikovat,
byl den nato propuštěn z nemocnice. Následkem
neléčeného otřesu mozku a nervového šoku začal trpět třesy,
které jej provázejí dodnes.
To znamenalo i konec s učením. »Pokud nechcete chlapce
navštěvovat v blázinci, musíme s výukou skončit. On to nervově
nevydrží,« řekl lékař těžce zkoušeným rodičům. Šest
roků s ním chodí do vídeňské
městské nemocnice, pak to
vzdávají.
R. 1962 konečně paprsek naděje.
Epileptické záchvaty přestávají. Pro Jablonského je důvod
k radosti: »Byl to obrat
v mém životě! Můj stav se potom
obrátil k lepšímu. V následujících letech mi umožnil,
abych se stále více spoléhal na
své nohy a začal chodit i delší
úseky. To jde dodnes dobře.«
Alfréd Jablonski je však trvale
invalidní, musí žít jen z invalidního důchodu a příspěvku
na nemohoucnost.
Jak se na sebe dívá dnes?
»Moje chůze je komická. Ale
nechybělo mnoho, a nenaučil
jsem se chodit vůbec. Také se
mohlo stát, že bych byl zádumčivý a zatrpklý člověk. Ale díky
Bohu, nejsem smutný, nikdy
jsem nebyl. Ale nikdo by si to
se mnou nevyměnil. Ale ani já
nechci s nikým měnit Nemohu
říct, že bych kráčel životem,
spíše se belhám na nejistých
nohou.«
Jeho skutečně velmi nejistá
chůze a jeho třes mají za následek,
že je ustavičně vystaven
těkým předsudkům od druhých
lidí. Nedávno chtěl nasednout
do taxíku. Když otevíral zadní
dveře stojícího auta, které čekalo
v řadě jako první, pozdravil:
»Dobrý večer,« a řekl cíl své
cesty. »Taxíkář si mě prohlédl
od shora dolů a řekl: ,Hele, vylez
ven a zavři za sebou dveře.
Běž k dalšímu!«
Jablonski jde k druhému taxíku. Otevře dveře. »Taxíkář byl
více nóbl, měl bílé vlasy a brýle. Otevřu dveře a ptám se, zda
si mohu sednout. Taxíkář se ptá,
proč mne nevzal ten první. Cituji,
co mi řekl, načež ten druhý: Tak ty dveře zase zavři a jdi
po svých. Jsi opilý.«
Nikoliv zdviženým hlasem,
což by bylo pochopitelné, nýbrž s úsměvem říká Jablonski:
»Někteří pro způsob, jakým se
pohybuji, si myslí, že jsem opilý. A přitom já vůbec nesmím
pít.«
»Nikoliv, já nejsem opilý,«
odpověděl jsem tomu pánovi,
»já vůbec nesmím pít, jsem invalida.
« »A má vůbec peníze?
A jak to vypadá?«
Druhý taxíkář se radí s prvním, a Jablonski může nakonec
milostivě nasednout. Takové
zkušenosti prožívá stále. Nejednou
ho nepustili do lokálu, někdy
s hloupými výmluvami jako
»My už zavíráme!« a podobně.
Může člověk takové každodenní zápasy přijímat jako něco
normálního a vydržet boj proti
bezmyšlenkovitým předsudkům
a přitom nezatrpknout a neupadnout
do depresí? Jablonski
to zřejmě dokáže.
Zvláště pozoruhodné je, že si
vůbec nestěžuje na svůj osud
a už vůbec se nehádá s Bohem:
»Jak bych mohl? Kdybych dostal
jiný život, kdo ví, zda by
bylo všechno v pořádku.« A vůbec:
»V hranicích, v nichž musím uspořádat svůj život, leží
velké bohatství.«
Co mohu dělat jiného než
sedět vedle něho zahanbena
a radovat se z tohoto muže, který navzdory všemu vidí svůj život
tak pozitivně a vůbec neztrácí ani humor, ani životní radost.
Velkou pomocí je pro něho
samozřejmě víra. Ta je pro něho
mnohem víc ne jen kus papíru, na kterém je napsáno, že byl
pokřtěn. Láska k Bohu a láska
k bližním jsou pro něho nerozlučně
spojeny. Jeho pohled se obrací
od jeho vlastních problémů k druhým, kteří potřebují jeho pomoc.
Jablonski začíná s Bohem a vrací se skrze bližní opět k Bohu. Pro
něho je zcela jasné: »S Bohem stojím, s Bohem využívám všechny
své síly, abych druhým ulehčil život.
Moje cesty vedou vždy k lidem.
A přes lidi ke Kristu.«
Na této cestě k lidem bylo jedno
»bratrstvo« nemocných, kde se
schází mnoho postižených a které
Jablonski poznal ji v roce 1969.
Bylo to pro něho jistě velké obohacení. Zde si nemocní a postižení
pomáhají navzájem v životě i ve
víře.
Nejdříve mu velmi pomohlo, že
se stal trochu nezávislejší a samostatnější. Protože ústřední heslo
»bratrstva« zní: »Vstaň a choď!«
Mimoto Jablonski poznal v tomto
společenství lidi, kteří jsou na tom
ještě hůře než on a kterým rád pomáhá, aby si život lépe uspořádali.
»Svůj čas daruji těm, kteří ho potřebují. Nejčastěji jsou to trpící v invalidních vozících nebo lidé zatížení
jiným omezením, kterým rozumím,
protože jsem se celý život potýkal
s těmito hranicemi. Každý den je vyplněn
cestami pro mé postižené přátele. Obstarávám jim, co potřebují,
dělám jim šoféra k lékaři nebo jen
tak na procházce.«
Jeden z jeho přátel ještě neviděl
svatoštěpánský dóm. Fredi
mu k tomu pomohl. 20 let měl přítele, který bydlel ve třetím poschodí, vypráví Jablonski s úsměvem,
a ten někdy věřil, že všichni přátelé, které poznal, bydlí přinejmenším ve třetím poschodí. Ten nemohl
vstát z lůžka. Doprovázel ho až
do smrti.
Říkám, že chodit do třetího poschodí bylo jistě pro něho velmi
namáhavé. Ale tu se dovídám, že
on sám se svými rodiči bydlel
v pátém vídeňském obvodu ve třetím poschodí. I když už jako 17letý
žádal o přízemní byt nebo dům
s výtahem, mohl se přestěhovat
teprve v roce 1982. Tedy ještě o 17
let později.
Ale zpět k práci pro druhé, která vyplňuje jeho život. »Jsem hodně
na cestách. Nemám čas.« Aby
mohl lépe a účinněji pomáhat
svým nemocným přátelům, absolvoval
v r. 1974 kurz první pomoci
a kurz řízení motorových invalidních vozíků. (Kdo takový vozík používal, ví, že umí vyvádět nečekané kousky.)
Doma ošetřuje ještě svou 92letou
těžce nemocnou maminku, která před tím sama celý život usilovala
o to, aby ulehčila život svému
synovi. Nyní je tady pro ni on.
O Helgu, přítelkyni, která trpí těžkými depresemi, se stará již 23 let.
»Jdu s ní po pěší zóně obstarat nákupy, nebo když je někdy zase strašně smutná, tak jsem prostě s ní. Vypravuji jí v těchto hodinách o své
víře, protože ona o Bohu od svých
rodičů nic neslyšela. Ptá se mne pořád znovu, proč Bůh dopouští, že ji
tak trestá jejím utrpením. A ptá se,
kde je ten Bůh, když ho tak potřebuje.
Já jí vyprávím o svém životě,
který je pro mě zkouškou. Bůh mi
utrpením klade otázku. V hranicích, které mi vymezil, mě hledá.
V nouzi mi Bůh přichází vstříc a burcuje moji víru. Ptám se: Je to
Bůh, kdo mne zkouší, anebo já vystavuji
zkoušce Boha?«
Jen tak mimochodem se dovídám, že tento tak zkoušený člověk
trpí rozedmou plic, jeho páteř je
jak otazník a nedávno jeden taxíkář přehlédl jeho ruku, když zabouchával dveře kufru. Výsledek:
přetržená šlacha a jeden prst už
zůstane nepohyblivý.
Ale stále více nabývám dojmu,
že to všechno není pro něho žádný
problém. Daleko důležitější je pro
něho nedělní mše svatá v jeho starém kostele v pátém okrsku, kam
se, pokud možno, vypraví pěšky.
A v neděli večer jede do charitního kostela v Meidlingu. Tam je obzvláště rád. Jeho zamilovanou písní je »Velký Bože, když se dívám
na svět, který jsi stvořil, jak jsi
veliký!«
Je divné, že Fredi Jablonski by
nechtěl s nikým měnit? A kdo je
tak moudrý, tak odevzdaný, tak
plný humoru jako on?
Alexandra Gaspariová
Vision 2000 6/99
Překlad -lš-