Ani já bych s nikým neměnil

Fredi Jablonski i přes svoje tělesné postižení pomáhá druhým a rozdává radost. Jeho svědectví může být povzbuzením a příkladem.





Sešli jsme se v jedné vídeňské kavárně. Dříve, než jsme začali rozhovor, přesvědčil se, zda s jeho společnicí, která sedí v invalidním vozíku, je všechno v pořádku. A přitom Fredi Jablonski je sám invalida. Ale způsob, jak si poradil se svým těžkým osudem, je obdivuhodný.
Narodil se v únoru posledního roku války, r. 1945. Byl to neobyčejně těžký porod. Virus, kterým se matka během těhotenství nakazila, způsobil, že novorozeně ihned po porodu onemocnělo zánětem mozku. Trvalé poškození motorických nervových drah se krutě projevilo: následkem je spastické ochrnutí a epileptické záchvaty. Nejdříve se vracejí každou hodinu, pak po devadesáti minutách, později co dvě hodiny. Postupem doby se intervaly prodlužují. Ochrnutí tvrdého patra způsobuje, že nemůže v prvním roce života polykat. Navíc léky porušily slinné žlázy, take má v ústech ustavičně vodu. Je to trápení, se kterým se potýká dodnes.
Při epileptických záchvatech, které jej soužily celé mládí, neztrácí vědomí. »Bylo to strašné,« vzpomíná ještě dnes. I spastické ochrnutí zkrušovalo jeho život od začátku. »Od dvou do šesti let jsem byl od kyčlí ochrnulý, také jsem byl jako ztuhlý. Moji rodiče mi dali zhotovit vozítko, ve kterém mě postrkovali až do desátého roku.«
Díky zvláštní léčbě pomocí přírodních hormonů mohl začít od desti let chodit alespoň v kratičkých úsecích, k delším cestám musel používat vozítko. Ale tato léčba je příliš nákladná a rodiče ji záhy museli přerušit. Ale rok a půl mohl alespoň navštěvovat školu. Vozil jej autobus. Když to nebylo možné, dostal nejdříve ze školy domácí učitelku, později domácího učitele z farního společenství.
Břišní kýlu, kterou měl od narození, bylo možno operovat až v jedenácti letech, v dubnu 1956. Malého Frediho dovezli do vídeňské dětské nemocnice. Kdyby byli rodiče věděli, že při tom utrpí úraz, byli by operaci odložili: Dva kluci, kteří s ním byli na jednom pokoji a u kterých pravděpodobně tento chudáček vyvolával pocity agrese, a přitom sám se nemohl bránit, jej napadli. Bili jej pěstmi a nakonec mu na hlavu hodili mísu. Ačkoliv měl na hlavě krvavou bouli velkou jak kuře a utrpěl otřes mozku a nervový šok, který lékaři zapomněli diagnostikovat, byl den nato propuštěn z nemocnice. Následkem neléčeného otřesu mozku a nervového šoku začal trpět třesy, které jej provázejí dodnes. To znamenalo i konec s učením. »Pokud nechcete chlapce navštěvovat v blázinci, musíme s výukou skončit. On to nervově nevydrží,« řekl lékař těžce zkoušeným rodičům. Šest roků s ním chodí do vídeňské městské nemocnice, pak to vzdávají.
R. 1962 konečně paprsek naděje. Epileptické záchvaty přestávají. Pro Jablonského je důvod k radosti: »Byl to obrat v mém životě! Můj stav se potom obrátil k lepšímu. V následujících letech mi umožnil, abych se stále více spoléhal na své nohy a začal chodit i delší úseky. To jde dodnes dobře.« Alfréd Jablonski je však trvale invalidní, musí žít jen z invalidního důchodu a příspěvku na nemohoucnost.





Jak se na sebe dívá dnes?
»Moje chůze je komická. Ale nechybělo mnoho, a nenaučil jsem se chodit vůbec. Také se mohlo stát, že bych byl zádumčivý a zatrpklý člověk. Ale díky Bohu, nejsem smutný, nikdy jsem nebyl. Ale nikdo by si to se mnou nevyměnil. Ale ani já nechci s nikým měnit Nemohu říct, že bych kráčel životem, spíše se belhám na nejistých nohou.«
Jeho skutečně velmi nejistá chůze a jeho třes mají za následek, že je ustavičně vystaven těkým předsudkům od druhých lidí. Nedávno chtěl nasednout do taxíku. Když otevíral zadní dveře stojícího auta, které čekalo v řadě jako první, pozdravil: »Dobrý večer,« a řekl cíl své cesty. »Taxíkář si mě prohlédl od shora dolů a řekl: ,Hele, vylez ven a zavři za sebou dveře. Běž k dalšímu!« Jablonski jde k druhému taxíku. Otevře dveře. »Taxíkář byl více nóbl, měl bílé vlasy a brýle. Otevřu dveře a ptám se, zda si mohu sednout. Taxíkář se ptá, proč mne nevzal ten první. Cituji, co mi řekl, načež ten druhý: Tak ty dveře zase zavři a jdi po svých. Jsi opilý.« Nikoliv zdviženým hlasem, což by bylo pochopitelné, nýbrž s úsměvem říká Jablonski: »Někteří pro způsob, jakým se pohybuji, si myslí, že jsem opilý. A přitom já vůbec nesmím pít.« »Nikoliv, já nejsem opilý,« odpověděl jsem tomu pánovi, »já vůbec nesmím pít, jsem invalida. « »A má vůbec peníze? A jak to vypadá?« Druhý taxíkář se radí s prvním, a Jablonski může nakonec milostivě nasednout. Takové zkušenosti prožívá stále. Nejednou ho nepustili do lokálu, někdy s hloupými výmluvami jako »My už zavíráme!« a podobně. Může člověk takové každodenní zápasy přijímat jako něco normálního a vydržet boj proti bezmyšlenkovitým předsudkům a přitom nezatrpknout a neupadnout do depresí? Jablonski to zřejmě dokáže.
Zvláště pozoruhodné je, že si vůbec nestěžuje na svůj osud a už vůbec se nehádá s Bohem: »Jak bych mohl? Kdybych dostal jiný život, kdo ví, zda by bylo všechno v pořádku.« A vůbec: »V hranicích, v nichž musím uspořádat svůj život, leží velké bohatství.«
Co mohu dělat jiného než sedět vedle něho zahanbena a radovat se z tohoto muže, který navzdory všemu vidí svůj život tak pozitivně a vůbec neztrácí ani humor, ani životní radost. Velkou pomocí je pro něho samozřejmě víra. Ta je pro něho mnohem víc ne jen kus papíru, na kterém je napsáno, že byl pokřtěn. Láska k Bohu a láska k bližním jsou pro něho nerozlučně spojeny. Jeho pohled se obrací od jeho vlastních problémů k druhým, kteří potřebují jeho pomoc. Jablonski začíná s Bohem a vrací se skrze bližní opět k Bohu. Pro něho je zcela jasné: »S Bohem stojím, s Bohem využívám všechny své síly, abych druhým ulehčil život. Moje cesty vedou vždy k lidem. A přes lidi ke Kristu.«

Na této cestě k lidem bylo jedno »bratrstvo« nemocných, kde se schází mnoho postižených a které Jablonski poznal ji v roce 1969. Bylo to pro něho jistě velké obohacení. Zde si nemocní a postižení pomáhají navzájem v životě i ve víře.
Nejdříve mu velmi pomohlo, že se stal trochu nezávislejší a samostatnější. Protože ústřední heslo »bratrstva« zní: »Vstaň a choď!« Mimoto Jablonski poznal v tomto společenství lidi, kteří jsou na tom ještě hůře než on a kterým rád pomáhá, aby si život lépe uspořádali. »Svůj čas daruji těm, kteří ho potřebují. Nejčastěji jsou to trpící v invalidních vozících nebo lidé zatížení jiným omezením, kterým rozumím, protože jsem se celý život potýkal s těmito hranicemi. Každý den je vyplněn cestami pro mé postižené přátele. Obstarávám jim, co potřebují, dělám jim šoféra k lékaři nebo jen tak na procházce.«

Jeden z jeho přátel ještě neviděl svatoštěpánský dóm. Fredi mu k tomu pomohl. 20 let měl přítele, který bydlel ve třetím poschodí, vypráví Jablonski s úsměvem, a ten někdy věřil, že všichni přátelé, které poznal, bydlí přinejmenším ve třetím poschodí. Ten nemohl vstát z lůžka. Doprovázel ho až do smrti. Říkám, že chodit do třetího poschodí bylo jistě pro něho velmi namáhavé. Ale tu se dovídám, že on sám se svými rodiči bydlel v pátém vídeňském obvodu ve třetím poschodí. I když už jako 17letý žádal o přízemní byt nebo dům s výtahem, mohl se přestěhovat teprve v roce 1982. Tedy ještě o 17 let později.

Ale zpět k práci pro druhé, která vyplňuje jeho život. »Jsem hodně na cestách. Nemám čas.« Aby mohl lépe a účinněji pomáhat svým nemocným přátelům, absolvoval v r. 1974 kurz první pomoci a kurz řízení motorových invalidních vozíků. (Kdo takový vozík používal, ví, že umí vyvádět nečekané kousky.)
Doma ošetřuje ještě svou 92letou těžce nemocnou maminku, která před tím sama celý život usilovala o to, aby ulehčila život svému synovi. Nyní je tady pro ni on.
O Helgu, přítelkyni, která trpí těžkými depresemi, se stará již 23 let. »Jdu s ní po pěší zóně obstarat nákupy, nebo když je někdy zase strašně smutná, tak jsem prostě s ní. Vypravuji jí v těchto hodinách o své víře, protože ona o Bohu od svých rodičů nic neslyšela. Ptá se mne pořád znovu, proč Bůh dopouští, že ji tak trestá jejím utrpením. A ptá se, kde je ten Bůh, když ho tak potřebuje. Já jí vyprávím o svém životě, který je pro mě zkouškou. Bůh mi utrpením klade otázku. V hranicích, které mi vymezil, mě hledá. V nouzi mi Bůh přichází vstříc a burcuje moji víru. Ptám se: Je to Bůh, kdo mne zkouší, anebo já vystavuji zkoušce Boha?«

Jen tak mimochodem se dovídám, že tento tak zkoušený člověk trpí rozedmou plic, jeho páteř je jak otazník a nedávno jeden taxíkář přehlédl jeho ruku, když zabouchával dveře kufru. Výsledek: přetržená šlacha a jeden prst už zůstane nepohyblivý.
Ale stále více nabývám dojmu, že to všechno není pro něho žádný problém. Daleko důležitější je pro něho nedělní mše svatá v jeho starém kostele v pátém okrsku, kam se, pokud možno, vypraví pěšky. A v neděli večer jede do charitního kostela v Meidlingu. Tam je obzvláště rád. Jeho zamilovanou písní je »Velký Bože, když se dívám na svět, který jsi stvořil, jak jsi veliký!«

Je divné, že Fredi Jablonski by nechtěl s nikým měnit? A kdo je tak moudrý, tak odevzdaný, tak plný humoru jako on?

Alexandra Gaspariová
Vision 2000 6/99
Překlad -lš-