V naší kultuře je téměř běžné vidět v narozeném dítěti nepřítele nebo překážející věc, o jejíž likvidaci má svrchované právo rozhodnout někdo jiný. Počaté dítě je ale člověk, Boží tvor, s vlastním právem na život, osoba odlišná od matky, a proto nemůže podléhat naší libovůli. Svatá Jana Beretta Molla byla žena velké vnitřní radosti a důvěry v Boha, která ji v těžké chvíli jejího života umožnila nabídnout vlastní život, aby mohlo žít její dítě. Toto její ztotožnění se s Kristem, který žil a umíral proto, aby mohli žít jiní, přineslo nejen život jejímu dítěti - ale požehnání a novou kvalitu života pro jejího manžela, děti, farnost a nyní - díky Bohu - nám všem.
Jana se narodila 4. října 1922 jako desáté z třinácti dětí v městečku Agenta, 15 kilometrů severně od Milána. Její otec byl vzorný, vyrovnaný a hluboce věřící muž. Rodiče vytvořili svou výchovou předpoklady k tomu, aby jejich děti mohly dobře sloužit lidem - dva synové a dvě dcery se věnovali medicíně a chirurgii, jedna dcera se stala doktorkou farmacie, tři další děti inženýry a dva synové byli vysvěceni na kněze. Rodiče se podle možností každý den účastnili mše svaté, protože Eucharistie byla pro ně vskutku středem a zdrojem jejich síly. Nejsilnější Ježíšova výzva k lásce vychází z Eucharistie. Večer se rodina modlila růženec.
,,Velkorysost vůči bližním patřila k základům naší výchovy,“ potvrdila Janina sestra. ,,Rodiče byli na nás přísní, ale vysvětlili nám důvody, aby nás přesvědčili. Bylo to báječné žít v tak velké rodině: radovali jsme se spolu, trpěli jsme spolu a navzájem jsme si pomáhali v těžkostech života a studia.“
Díky příkladnému křesťanskému životu v rodině byla Jana připravena přijmout Tělo Páně poprvé už v pěti a půl letech - 14 dubna 1928. Od toho dne chodila se svou maminkou denně na ranní mši svatou, takže se Eucharistie stala pro ni opravdu denním chlebem.
Jana navštěvovala základní školu v Bergamo, nižší stupeň gymnázia v lyceu ,,Paolo Sarpi“. Pro Janin duševní a duchovní vývoj bylo velice důležité členství v Katolické akci. Vstoupila tam už ve 12 letech, aby se naučila, jak by víru, kterou ona sama přijala jako dar, mohla předávat jiným lidem aktivním nasazením, modlitbou a obětí. Ve školním roce roku 1940 převzala vedení mládežnické skupiny. Není divu, že již v roce 1944 byla zvolena delegátkou dětských a mládežnických skupin Katolické akce. Doporučovala mladým lidem účast na mši svaté, meditaci, častější návštěvu Nejsvětější svátosti a modlitbu růžence. Především zdůrazňovala:
,,Budu vám stále opakovat: žijte z Ježíše, choďte často ke svatému příjímání, neoddělujte modlitbu od apoštolátu, protože apoštolát nemůže nést plody bez modlitby. Víte přece, že první úlohou člena Katolické akce je modlitba. Musíme věřit, že Bůh má moc a že může pomáhat. Pokud chybí modlitba, je víra prázdná.“
Vyzývala, aby se s trpícími jednalo s velkou úctou jako s bratry a sestrami, aby v nich mladí viděli Krista, který se s těmito trpícími zvláště ztotožňuje. Zdůrazňovala, že sílu pro takový úkon lásky mohou najít u Ježíše, který je přítomen mezi námi v Eucharistii, aby v nás mohl přebývat a být sám zdrojem naší lásky. Úcta k Bohu je také základem úcty k lidem.
Kříž, který nám Bůh posílá, je vždy tím nejlepším pro naše posvěcování. Na kříži přemohl Bůh svět a peklo. My také zvítězíme, když se našemu kříži nebudeme vyhýbat. Ve vzdělání na gymnáziu pokračovala u sester Dorotek. V té době tam vedl jeden jezuita exercicie. Tyto dny usebrání se staly pro Janin další život velmi důležité a utvrdily ji, tehdy patnáctiletou, ve víře. Řekla v té době Bohu své zcela osobní ,,ano“. Do sešitu si zapsala myšleny a modlitby, které na ni v těch dnech zapůsobily. Především prosila Ježíše, aby jí dal poznat svou vůli:
,,Ježíši, slibuji Ti, že přijmu vše, co se mi stane. Jen mi dej poznat svou vůli.“
29. dubna 1942 ji nečekaně zastihla zpráva, že se její maminka ve věku 53 let zhroutila při vyšívání oltářního plátna pro misie. Svou maminku již bohužel nezastihla naživu. Jen o čtyři měsíce později, 10. září 1942, následoval svou manželku na věčnost Janin tatínek. Hodně plakala a nemohla zapomenout na dobrotivý pohled svých příkladných a starostlivých rodičů. Dva ze tří synů se v tomto roce rozhodli pro kněžské povolání a vstoupili do semináře. Jen několik týdnů po smrti své matky Jana úspěšně složila maturitu a začala studovat na lékařské fakultě v Miláně. Studium ukončila v roce 1949 a 30. listopadu 1949 promovala jako doktorka medicíny. Po promoci si Jana rozšířila svou aprobaci všeobecné medicíny a chirurgie a začala studovat pediatrii. Po dokončení studia si otevřela ordinaci v Mesero, předměstí Agenta, pomohla tak svému bratru Ferdinandovi, který zde dosud působil sám jako obvodní lékař. Nyní se splnilo Janino přání, které měla po celou dlouhou dobu studia:
Sloužit lidem všemi dary a schopnostmi, které dostala od Boha a které rozvíjela po dlouhé roky studia.
Tři její sourozenci se již rozhodli pro kněžství nebo řeholní život. Neměla by snad také ona zcela darovat svůj život Bohu a stát se laickou misionářkou u těch, kteří byli ještě chudobnější než její krajané v Mesero? Touto otázkou se Jana velmi zabývala, když dostudovala a začala pracovat. Janina sestra Virginie, která s ní studovala na stejné fakultě, již pracovala v leprosáriu v Indii. Touha jít také na misie byla stále silnější. Jana se nadále hodně modlila o světlo pro další rozhodování. Po dlouhém přemýšlení a modlitbách jí řekl její duchovní vůdce:
,,Opravdu si myslím, že misie na rovníku není cestou pro tebe. Nejsi zcela zdravá. Proč neuvažuješ o založení vlastní rodiny, skutečně křesťanské rodiny, takové, v jaké jsi vyrostla ty? Mysli na to, kolik dobrého tvá matka ve své rodině vykonala.“ Její zpovědník jí radil: ,,Založ vlastní rodinu, potřebujeme naléhavě dobré matky.“ Jana přijala toto slovo jako poselství od Boha, i když se velice těžko vzdávala svého misionářského snu. Položila tuto oběť k nohám Ukřižovaného a čekala na znamení od Boha, co má dále dělat. Na svátek Neposkvrněného početí 8. prosince 1954 slavil v Mesero jeden novokněz primici. Při této příležitosti se Jana setkala s inženýrem Petrem Molla, který v Ponte Nuovo vedl velkou továrnu. Svatba se konala v sobotu dopoledne 24. září 1955 ve farním kostele sv. Martina v Agenta, kde byla Jana před 33 lety pokřtěna. Ihned po návratu ze svatební cesty se rodina zasvětila Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Již během svatební cesty se manželé dohodli, že se budou spolu denně modlit růženec. 19. listopadu 1956 se Janě narodil první syn a při křtu dostal jméno Petr Ludvík. Mladá maminka byla velice šťastná a vděčná, i když těhotenství bylo obtížené. Petr Ludvík byl při křtu zasvěcen Matce Dobré rady. 11. prosince 1957 se narodilo druhé dítě - Maria Zita. V zimě roku 1958 otěhotněla potřetí. Tentokrát se cítila obzvlášť špatně, v osmém měsíci musela být rychle převezena do nemocnice na pozorování. 15. července 1959 se narodilo třetí dítě - Laura. Velmi ji ležela na srdci náboženská výchova, protože si velice přála přivést své děti k Bohu, který jí je daroval. Pokud to bylo možné, chodila i ve všední dny na mši svatou.
Matka tří dětí toužila po čtvrtém dítěti. V srpnu 1961 konečně otěhotněla, avšak zdravotní problémy se tentokrát znásobily. Ve druhém měsíci se v děloze objevil nádor, který rychle rostl a ohrožoval růst dítěte. Odevzdání se až do naprostého sebeobětování nebylo pro ni nic, s čím by předem nepočítala. Tak chápala i povolání lékařky mezi dětmi a nejubožejšími: především jako mateřskou službu, kterou rovněž není možno oddělit od oběti. Lékaři Janě vysvětlili, že existují tři možnosti:
1. Odstranění dělohy spolu s nádorem. Pak by mohla být matka určitě zachráněna, dítě by ale odstraněním dělohy zemřelo a Jana by už nemohla mít žádné další děti. Operace by však byla zároveň potratem, usmrcením jejího vlastního dítěte!
2. Odstranění nádoru, ale ne dělohy. Těhotenství by tak bylo ukončeno. Jana by potom mohla mít ještě další děti.
3. Třetí možnost spočívala v tom, že by se odstranil pouze nádor. Lékaři však tuto možnost rozhodně nedoporučovali, protože s sebou nesla velké riziko. Čerstvá jizva na děloze by mohla během zátěže v těhotenství prasknout , což by vedlo k jisté smrti matky a dítěte.
Janě bylo od začátku jasné, že se musí udělat vše pro záchranu jejího dítěte. V úvahu proto přicházela jedině třetí možnost. Operace se uskutečnila 3. prosince 1961 a byla na svou dobu nesmírně komplikovaná. Ještě před převozem na operační sál v nemocnici v Monza lékařům důrazně připomínala:
,,Když se bude jednat o to, zda se rozhodnout mezi mnou a dítětem, vůbec neváhejte. Žádám, abyste se rozhodli pro dítě. Zachraňte je!“ Chirurg se snažil s velkou zručností vyhovět prosbě této statečné matky a skutečně se mu podařilo dítě zachránit. Nádor se ukázal jako nezhoubný a mohl být zcela odstraněn, ale Jana vyléčena nebyla. Čekalo ji sedm měsíců velkých bolestí a skrytá psychická a duševní trýzeň. Prognózu znala: šance na přežití nebyla ani 10%. Bylo jí 39 let. Myšlenka, že by musela zanechat své děti a svého manžela samotné, ji velmi trápila. Usilovně es modlila, aby její neustálé bolesti nebyly poznat. Modlila se, aby o dítě nepřišla. A skutečně dítě donosila. Nevolnost, ta nepříjemná průvodkyně těhotenství, byla pro ni tentokrát dokonce radostí, protože znamenala, že se dítě vyvíjí normálně. Jeden a půl měsíce před porodem řekla svému muži:
,,Petře, prosím tě, jestliže se budete muset rozhodovat mezi mnou a dítětem, rozhodněte se pro dítě. Ne pro mne, prosím tě o to!“ Nelze si myslet, že rozhodnutí zachránit dítě za cenu vlastního života bylo lehké. Jana vroucně milovala své tři děti, svého manžela milovala celým srdcem a především milovala život. Muset odejít v nejkrásnějších letech, zanechat vdovce a tři malé polosirotky - nebo dokonce čtyři - bylo hrdinským rozhodnutím.
20. dubna 1962, na Velký pátek, přišla do porodnice v Monza, kde byla nedávno operována. Svůj život i život svého dítěte svěřila do Boží prozřetelnosti a v tomto odevzdání se cítila bezpečně.
,,Jsem připravena na vše, co chce Bůh.“ Porod byl velmi dlouhý a bolestivý. Na Bílou sobotu se v jedenáct hodin narodila zdravá holčička - Jana Emanuela.
Několik hodin po narození dítěte nastaly velké bolesti. Bohužel se dostavily předem tušené a tolik obávané komplikace. Horečka stoupla, puls byl téměř nehmatatelný a pacientka často ztrácela vědomí. Zdálo se, že si konečně uvědomila, že Bůh její připravenost k obětování života přijal. Chtěla se teď nechat dovést k poslednímu ztotožnění s Ukřižovaným. Lékaři začali bojovat za záchranu života statečné matky. Jana úpěnlivě prosila svou matku, aby si ji vzala k sobě do nebe, protože bolesti byly očividně nad její síly. V ranních hodinách v sobotu ve velikonočním oktávu přivezli umírající Janu domů. Slyšela ještě hlasy svých milovaných dětí, které právě ve vedlejším pokoji vstávaly. V osm hodin odešla za přítomnosti svého manžela, svých dvou bratrů a sestry Virginie do věčného života. Jana ukončila svůj pozemský život. Její smrt byla tragická a zanechala velice bolestnou mezeru v její rodině i u všech těch, které s velkou obětavostí opatrovala až do své smrti - přesto však byla ozářena klidem. Nyní se na ní splnila slova, která připomínala kdysi jako vedoucí mládeže svým kamarádkám:
,,Kdybychom měly umřít v boji za své poslání, byl by to nejkrásnější okamžik v našem životě.“
Boží prozřetelnost šla ještě dále. Bůh se nejen chtěl starat o rodinu Petra Molla, ale chtěl, aby se život a smrt Jany staly požehnáním pro ostatní. Již v den úmrtí 28. dubna 1962, v sobotu před nedělí Božího milosrdenství, se něco událo. Po oznámení smrti mladé statečné lékařky a matky začali lidé v děkovném obdivu proudit k vystavenému tělu jako na skutečnou pouť: matky s dětmi, lékaři a nemocní, zaměstnanci Petrovy firmy, sedláci, mládež, staří, nemocní a prostí lidé. Farář z Punte Nuovo nikdy předtím nezažil tolik lidí u svaté zpovědi. Mnozí hledali smíření s Bohem, než vstoupili do domu zesnulé. V neděli 29 dubna 1962 byla Jana Emanuela pokřtěna a zasvěcena Matce Dobré Rady. Příští den se před kostelem v Ponte Nuovo, kde se Jana tak často účastnila mše svaté, shromáždil obrovský pohřební průvod. Jana byla pohřebena na hřbitově v Mesero.
První světlo v bolesti Petra Molla zazářilo, když viděl, jak život a příklad jeho ženy začíná přitahovat stále více lidí. Tehdy začal tušit, že si Bůh Janu vyvolil k dalekosáhlejšímu poslání, než je poslání matky rodiny. Oficiální proces blahořečení byl v diecézi zahájen v roce 1972, deset let po její smrti. Proces v Římě byl zakončen jejím slavnostním blahořečením 24. dubna 1994 na náměstí sv. Petra za přítomnosti manžela Petra a jejich dětí s rodinami. Jana byla ženou silné naděje, která vyrůstá z víry, z křesťanského pohledu na svět, lidi, věci. Modlitba, která byla pro Janu základem duchovního života, se pak musí projevovat v postoji a skutcích lásky. Tato láska však není naším výkonem, nýbrž darem, který neustále od Boha příjímáme. Když se lidé dovídali o příkladném životě a smrti Jany Beretta Molla, začali ji prosit o přímluvu v různých rodinných starostech. Jako matka rodiny si Jana získala především důvěru manželek a ukázala se jako pomocnice při ohroženém těhotenství, rizikových porodech a manželských problémech. Mezitím došlo k vyslyšení modliteb a k několika nevysvětlitelným vyléčením, která Církev a odborní lékaři uznali za zázrak.
16. května 2004 svatořečil papež Jan Pavel II. milánskou dětskou lékařku Janu Beretta Molla. Tím dal věřícím na celém světě jako zářivý příklad žité zbožnosti ženu, která své křesťanské poslání matky a lékařky žila uprostřed světa. Jako Kristus milovala až do krajnosti a z lásky ke svému nenarozenému dítěti obětovala svůj život. Svatořečení Jany Beretta Molla, kterého se zúčastnil i její 92-letý manžel Petr Molla s dětmi, je vědomím znamením papeže Jana Pavla II. dát příklad, jak se má zachovat křesťanská matka ke svému nenarozenému dítěti, když se jedná o volbu mezi životem matky a životem nenarozeného dítěte. Jana neváhala ani na okamžik a rozhodla se zcela vědomě pro život svého nenarozeného dítěte. Jako lékařka si byla vědoma následků, nebylo třeba jí něco předstírat. Takováto volba a zřeknutí se jsou v naprostém protikladu s naším dnešním světem. Jana nebyla rozpolcena na část světskou a část duchovní. Ve všem, co dělala, žila jednoduše s Bohem a pro Boha. To pociťovali všichni kolem ní - rodina a pacienti. Její hluboká láska k Bohu ji vedla k pravé radosti ze života. Na příkladu Jany Beretta Molla snad tušíme, co naše společnost ztratila tím, že neví nic o ochotě k oběti a o pocitu bezpečí ve vlastní rodině. Papež Jan Pavel II. v promluvě při příležitosti svatořečení řekl:
,,Jana Beretta Molla byla prostým, ale výmluvným poslem Boží lásky. Několik dní před svatbou napsala v dopise svému nastávajícímu manželovi: ,Láska je nejkrásnější cit, který Bůh vložil do duše člověka.´ Podle Kristova příkladu, který miloval své až do krajnosti, zůstala tato svatá matka rodiny heroicky věrná svému závazku, který na sebe vzala při uzavření sňatku. Nejvyšší oběť, která zpečetila její život, dosvědčuje, že sám sebe realizuje jen ten, kdo má odvahu se zcela odevzdat Bohu a bližním. Kéž naše doba na příkladu Jany Beretta Molla znovu objeví čistou, cudnou a plodnou krásu manželské lásky, která odpovídá na Boží výzvu.“
