P. Obr napsal o tom, jak žalostná byla situace ve světě, který toužil po Vykupiteli.
Za císaře Augusta se dokončila příprava lidstva na Spasitele. Přišla plnost času, berla Judova už byla v rukou cizince Heroda Velikého, Idumejce. Končila se všechna přípravná zjevení, patriarchální, mojžíšovská, prorocká, doprovázená četnými zázraky. Všechna zjevení přípravná měla být naplněna zjevením Kristovým.
Poměry politické v celém světě byly neutěšené i pro Židy. Bylo před příchodem Spasitelovým pod panstvím římským, které bylo pro ně těžké a kruté. Pohanští Římané si podrobili takřka všechny známé národy tehdejšího světa, takže měly tvořit jednu velkou říši s hlavním městem Římem, římský císař měl být jediným vládcem na světě. V této pohanské říši panovalo modlářství všeho druhu a mravní úpadek byl pověstný. Většina lidstva úpěla v otroctví. Záhuba byla tak blízká, že lépe myslící lidé poznávali, že není jiné záchrany než záchrany nadpřirozené, záchrany z nebe. Poměry mravní a náboženské byly v rozkladu jak u Židů, tak u pohanů. Místo jednoho Boha se uctívalo množství bohů, jimž se připisovaly všechny lidské vlastnosti a lidské neřesti. Pohané byli naplněni vší nepravostí, plni vraždy, ukrutností, lakoty a pomsty. Rodinný život byl na nejnižším stupni. I nejvzdělanější národové byly v náboženství neuvědomělí. Řím měl 30 000 bohů a bůžků, které z velké části uctíval nemravností. Nevěra, modloslužba, nemravnost slavily triumfy. Za takových poměrů vznikla sociální bída. Bohatí byli tvrdí, necitelní, chudí utlačování a trýzněni.
U Židů nebylo lépe. Nebyla to jen poroba pod vládou římskou, nýbrž i poměry náboženské a mravní. Národ vyvolený nábožensky i mravně upadal, byl rozdělen na několik náboženských sekt, které se nenáviděly a pronásledovaly. Byli to
farizeové, kteří přetvořili náboženství v pouhou obřadnost a sami se stali pokrytci.
Saduceové, jímž náboženství bylo lhostejné, prohlašovali rozkoš za nejvyšší cíl člověka, žili v nevěře, zamítali všechny tradice, popírali nesmrtelnost duše, byli to židovští materialisté. Žádná z těchto stran se nestarala o pravé náboženství, o výchovu lidu a jeho mravní zásady.
Lid se stával nábožensky lhostejným, mizela u něho bázeň před Bohem, láska k Bohu. Propadal nemravnosti, zvláště ve městech byla dovolena rozlučitelnost manželství, o lásce k bližním nebylo ani potuchy. Město Jeruzalém bylo nazýváno druhou Sodomou. Stav světa před příchodem Kristovým byl žalostný. Starý Zákon nestačil, všechny filosofie se zhroutily.
Pojednou lidstvo obrací svůj zrak k nebesům a touží po Tom, který by mu přinesl pomoc, spásu a vysvobození – touží po Mesiášovi, po Spasiteli, aby dal lidstvu klid, mír na zemi a smír na nebi, aby založil království spravedlnosti a lásky, aby se stal učitelem pravdy až do skonání světa.
Touha po Spasiteli v této době byla všeobecná a cítilo se, že je tu doba a v ní blízký Vykupitel. Nejen Židé, ale i pohané toužili po Vykupiteli, po celém světě byla známost o něm, že přijde. Židé čekali Mesiáše, který zbaví národ izraelský římské poroby a Herodovy tyranie, že obnoví pozemský trůn Davidův, že rozšíří hranice židovského státu, že všichni národové budou mu poddáni. Ostatní národové čekali, že založí ve světě novou říši, že nastane nová doba a nový život podle jejich představ.
Společné všem bylo, aby se zase usmířili s Bohem, aby v Bohu došli duševního klidu a vnitřního štěstí, aby našli pravdu a pokoj svým duším, což kdysi hledali u lidí, v bujarém smíchu, v dočasných radostech tohoto světa, v laciných úspěších vzájemného chytračení. Poznali, jak se mýlili!
A skutečně přišel, přišel Vykupitel, přišel v plnosti času. A Slovo se stalo tělem… (Jan 1,14).
