V seminární práci z předmětu Základy pedagogiky s názvem Návrat z labyrintu světa aneb povznes se k Bohu se autorka zamýšlí nad cíli výchovy Jana Amose Komenského.
Text také ke stažení zde!
Téma:
Jan Ámos Komenský - Labyrint světa a ráj srdce
Jméno Jana Amose Komenského bylo zmíněno snad v každé vyučovací hodině předmětu Základy pedagogiky. Podílel se na rozvoji didaktiky, podal ucelený výchovný systém, navrhl jednotnou školskou organizaci. A takto by se dalo pokračovat. Mě však zaujaly nejvíce Komenského tři hlavní cíle výchovy, a to:
1)poznat sebe a svět,
2)ovládnout sebe a
3) povznést se k Bohu.
Jako křesťanku mě zamrzelo, když vyučující zmínil, že dnes je cíl povznést se k Bohu nahrazen vyššími hodnotami jako dobro, láska apod. Chápu, že pro nevěřící kantory je možná těžké víru v Boha nějak uchopit, když jsou sami nevěřící, ale jsem přesvědčena o tom, že právě proto, že Komenský v Boha věřil, vznikla jeho velká díla jako např. Labyrint světa a ráj srdce. Svou seminární prací bych chtěla poukázat na odkaz Jana Amose Komenského z pohledu křesťanské víry. Chtěla bych, aby se žáci i učitelé alespoň zamysleli nad tím, jestli je správné v životě jedince vypustit cíl povznést se k Bohu.
Jan Amos Komenský se narodil do měšťanské rodiny, která náležela Jednotě bratrské. Ve dvanácti letech se stal sirotkem, vyrůstal u příbuzných. Nastoupil do bratrské školy v Přerově. Jak později napsal, všímá si zde nedostatků školy, především v oblasti kvality vyučování. V tomto období se rozhodl pro duchovní povolání bratrského kněze. Proto následovala studia na reformovaných univerzitách v Herbornu a a Heidelbergu. Po návratu je mu svěřena přerovská škola, aby se jí ujal jako správce. Je vysvěcen na kněze, nastupuje jako duchovní správce a učitel do německého sboru Jednoty ve Fulneku. Ožení se a narodí se mu první syn. Zažívá jedno z nejšťastnějších období svého života. Na obzoru se ovšem sbírají těžké mraky válečných dob, které navždy poznamenají jeho další cesty.
Po porážce stavovského povstání se coby nekatolický duchovní musí Komenský skrývat. Svou rodinu svěří v Přerově pod ochranu svého dobrodince, moravského šlechtice a politika Karla staršího ze Žerotína. Sám se skrývá na různých místech. V roce 1622 zasáhne Přerov morová epidemie a celá jeho rodina umírá. Právě v této životní situaci psance a čerstvého vdovce píše Komenský svůj Labyrint.
„Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“ (Bible, Kazatel 1:14) Tyto slova z Bible vložil Komenský jako motto na začátek knihy. Kdybych měla Komenského Labyrint shrnout do pár slov, tak bych použila právě tato biblická slova známého krále Davida.
Komenský zkoumá, tak jako každý, kde a v čem by se mohlo nacházet největší blaho, s nímž by se touha každého jedince plně spokojila. A to tak, že by v něm člověk spočinul a už víc by si neměl co přát. Tato otázka zaneprázdňuje filozofy a myslitele odnepaměti. Vyústěním je, že většina lidí se utíká k vnějším věcem a v nich hledají své naplnění. Nalezeno tam však nebývá.
Komenský se v Labyrintu stává poutníkem ve světě a chce najít své blaho. Průvodci na cestě mu jsou Všezvěd Všudybud a Mámení. Hned na začátku mu nasazují uzdu všetečnosti a brýle mámení. Uzda ho měla násilně táhnout roztěkaností a neukojitelností mysli. Brýle mu měli ukazovat svět zkresleně. Poutníkovi však brýle nasadili křivo, takže věci viděl takové, jaké jsou. Průvodci vedou poutníka do světa – města, které je rozděleno do šesti řádů (domovský stav, řemeslníci, duchovní, vrchnost a správci světa, rytířský stav, učenci). Tyto stavy si vzájemně slouží a dle průvodců je vše ve skvělé rovnováze a vše dobře funguje. Uprostřed všeho stojí hrad královny světa, Moudrosti. Na první pohled se poutník z takového uspořádání radoval. Jakmile si však začal chod světa prohlížet blíže, začal být nespokojený. V jednotlivých stavech nachází neuspokojivé odpovědi, falešné pravdy, věci zbytečné, marnivé, zvrácenosti, křivdy, které se nakonec mění v posměch nebo pláč. Ani v jednom stavu nenachází žádoucí blaho. Začíná si zoufat, že lidská mysl ve světě nenalézá to, co hledá, a se svými průvodci se hádá. Berou ho na hrad Moudrosti, královny světa, kde je však obžalován, protože si neoblíbil žádný řád a u všeho si stěžoval a dychtil po čemsi jiném a neobyčejném. Když vidí, že i samotný král Šalamoun je oklamán a sveden a jeho společníci jsou pozatýkaní nebo smrtí sprovozeni ze světa, chce ze světa utéct. Volá Boha a ten ho nabádá k návratu do poutníkova srdce. Ve svém srdci vidí poutník zničené věci a přemýšlí, jak by to šlo napravit. Přichází za ním Ježíš Kristus, který si poutníka přivedl k sobě, a nabízí mu pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. Vysvětluje poutníkovi, že chrámem Boha je srdce každého člověka. Poutník se Bohu cele odevzdává a Ježíš to od něj přijímá. Poutník cítí vnitřní proměnu a popisuje, co dělá skutečného křesťana křesťanem. Být křesťanem znamená mít osobní vztah s Kristem, spoléhat se na něj, věřit mu, že On chce pro nás to nejlepší. Jeho církví nejsou různé denominace, místa, kostely. Jeho církví jsou praví křesťané, kteří se plně vydali Bohu. Když se poutník dívá na křesťany podle stavů, vidí v nich ušlechtilý řád. Na konci života jsou křesťané vzati do nebe. Takové zaslíbení získává i poutník od samého Ježíše na konci svého putování. Vyústěním cesty je tedy nalezení trvalého štěstí, blaženosti, které nachází v tom, že se odvrátí od světa a všech světských věci a pevně přilne k Bohu. Komenský dosvědčuje: „Bohu oddaným srdcím je vše lehké a snadné“, „Svatí mají všeho hojnost“, „Zbožní mají vždy pokoj a mají v srdci stálou radost“ .
Komenský ve svém díle Labyrint světa a ráj srdce kriticky hodnotí tehdejší společenské dění. Jako pedagog viděl, jaký vliv má společnost na jednotlivce a jak snadno se jednotlivec nechá společností ovládnout. Také viděl, že pokud nemá jednotlivec osvojené jakési mravní zásady, zákonitě špatným svodům ve společnosti podléhá. V Labyrintu jasně popisuje vnitřní řád křesťanů a spravedlivá práva daná samotným Bohem. Jestliže Komenský v Labyrintu poukazuje na desatero Božích přikázání jako mravní normy, pak si musíme připustit, že jeho mravní výchova je spojena s výchovou náboženskou. A já tedy tvrdím, že tudíž nelze vyloučit cíl povznést se k Bohu. Jak píše Komenský: „Nebe i země pochází od tebe, jsou dobré, krásné a milování hodné, protože jsou od tebe. „ Tím dává Komenský najevo, že Bůh je stvořitelem,všemohoucím a je tvůrcem všeho dobrého. Věří, že bez něj není nic. Jak se také v Labyrintu dočteme, základem všeho bytí je víra v Boha. Není to jen nějaká nadstavba života, ale základ. Pokud přijmeme Ježíše za svého pána, pak nás povede dobrou cestou.
Jednou jsem četla příspěvek člověka, který psal, že aby byl slušným a poctivým člověkem, nemusí věřit v Boha. V tom, co napsal, vidím dvě úskalí. Zaprvé. Nevím, co si dotyčný představuje jako slušnost a poctivost. Je to velmi subjektivní názor. Představuje např. takovou slušnost to, že ráno pozdravím kolegy, pustím starou babičku sednout v autobusu, nekradu v obchodech, nikoho jsem nezabila? Nebo je slušnost vzít si svou starou babičku domů, když je nemohoucí, pomatená na úkor svého pohodlí? Nebo je slušnost neřvat sprostě na syna, když mi rupnou nervy, protože i slovem může člověk zabít? Vidíme skutečně do hloubky všeho, co je skutečně dobré? A zadruhé. I kdybych měla takové poznání, co se má a nemá, najdu v tom to největší dobro a uspokojení? Já si troufám říct sama za sebe, že dokud jsem nepoznala Boha, tak jsem měla jen jakousi představu dobra. A dále jsem zjistila, že je tady něco, co nás všechny přesahuje. Zjistila jsem, že je tady Někdo, kdo mě miluje a má mě rád se všemi nedostatky. Taky vím, že se mnou počítá a já můžu počítat s ním.
Dnešní problémy ve společnosti jsou trochu jiné, jako byly za dob Komenského, ale troufám si říct, že lidé jsou stejní. Podobně podléháme svodům a děláme špatné věci, které nám v důsledku škodí. Nesnažíme se hledat cestu za dobrem, blahem a štěstím. Anebo se ji snažíme hledat, ale jdeme právě tím směrem světského myšlení. Své štěstí hledáme v pomíjivých věcech.
Jestliže se tedy setkáváme v dnešní společnosti s jevy, které ji ohrožují, je to tím že lidé nenašli správný cíl a správnou cestu. Vychovávat jedince tak, aby poznali, co je pro ně dobré, znamená správně je nasměrovat, měnit jejich myšlení. A dle Komenského by tím cílem měl být právě život s Bohem.
Například pokud bychom 15. 11. 2011 všichni žili dle biblického desatera, pak by noviny nemohli napsat články s takovýmito nadpisy – „Domácí násilí stojí miliardy ročně“, „Newyorská policie násilím vyklidila tábory u Wall Street“, „Mladí Češi drží evropské prvenství v kouření trávy“, „Dobeš ruší učitelský portál za 80 miliónů, zřídí nový za 300 miliónů“, „Školačce zasadil osmnáct ran, pak ji zneužil“, „Demokracie nad propastí“, „Otec uřízl hlavu osmnáctiměsíční dceři“, „Mexická policie hledala drogy, našla ilegály“, „Maďarské bezdomovce čeká podle novely vězení za potulku“, „Fotbalu při volbě opět hrozí fraška“ (Deník Právo, 16.11.201). Takovéto titulky nejsou ničím výjimečným a bohužel řekla bych, že to byl jeden z poklidnějších dnů v České republice.
Komenský chápal svou dobu jako krizi světa. Není náš dnešek érou neméně kritickou? Není globální povaha nejrůznějších ohrožení vlastně svým způsobem ještě rozsáhlejší krizí? Morální, civilizační, demografickou, politickou, ekologickou …? Komenský se k nám obrací a zve nás: „Děti lidské, navraťte se zpět!“ Onen návrat není samozřejmě míněn jako návrat zpět, ale jako obrat k nápravnému úsilí, ke společné odpovědnosti. Komenský tušil, že lidstvo bude obtěžkáno novými, těžkými zkouškami.
Když v roce 1945 vydalo Českobratrské knihkupectví Brno Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské, Bohumil Procházka na úvod napsal: „Přes šest let jsme žili v prostředí nejstrašnější lži všech věků, pro kterou vynalezeno slovo ochrana českého národa. Jak tato ochrana vypadala, podají brzy statistiky žalářovaných, umučených a popravených nejlepších našich synů a dcer. Majetky vyvlastňovány průmyslové, obchodní podniky přidělovány cizákům. Celé vesnice spolu s obyvatelstvem smeteny s povrchu zemského. Udavačství vyvýšeno na ctnost, rodiče se báli dětí, bratr bratra, soused souseda. Šeptali jsme, poněvadž umlkla pravda. Lež se stala bohyní, sloužící každé špatnosti. Hrozili jsme se, co bude z naší mládeže, vychovávané ve lži. Vzdychali jsme, plakali, ale v ě ř i l i . Nejsme sami svoji, jsme v rukou laskavého Otce, vyslýchajícího prosby svých dětí. V temnu nám svítilo heslo presidenta Osvoboditele: Pravda vítězí!“ Jak nápadně popis té doby připomíná labyrinty všech dob a jak se některé věci stále opakují. Úvod je ukončen slovy: „Buďme vděčni. Celý národ by měl děkovat Pánu Bohu. Kšaft volá nás jako tehdejší stádce ku pokání: Národe, vrať se k pravdě Boží čisté, vrať se k dědictví otců, Bibli Kralické.
Dávám si otázky a možná je to i návod.
Jestliže nazýváme Jana Amose Komenského učitelem národů a jestliže se řídíme dodnes jeho „návody“, tak proč tedy odmítáme jeho cíl, že bychom měli celý svůj život zaměřit k věčnému životu a tedy povznést se k Bohu? Nechybí právě v dnešní zvrácené společnosti taková autorita, která je čistá, dobrá, vševědoucí? Nechybí právě nejvíc lidem týraným i týrajícím, zanedbávaným i zanedbávajícím, zneužívaným i zneužívajícím, strachujícím se i vzbuzující strach, ohroženým i ohrožujícím? A přemýšleli vůbec někdy o takové autoritě?
Jestliže Komenský nazval cílem navrácení se k Bohu, pak připouštěl, že jsme se od něj odvrátili. On s námi byl, ale my jsme si mysleli, že jsme dost chytří, a vydali jsme se svou cestou. Pokud výsledkem cesty je smutek nebo prázdnota, pak je to špatná cesta.
Jestliže jsme nebo budeme v pozici těch, kteří vychovávají či vzdělávají, neměli bychom tedy všechny zbloudilé navrátit na cestu dobrých Božích hodnot?
