Další básnička od Jaromíra Dusílka.
Tobě, má milá!
Na dlouho zmlklá má lyra
a dávno už zanikl den, kdy poslední zašuměl rým
odvátý v roztoužení...
Odkudsi vytrysk tón a v zářivý akord se přelil,
srdce mé zajala zakrátko jímavá symfonie,
v nadšení dychtil jsem uchopit krásu proudící vlnami melodickými,
úlomky jenom jsem nasbíral chatrnou střepinou slov...
Kráčel jsem sám a ve svém byl spokojen světe,
den můj byl jasný a tíživých problémů prost,
klidně jsem řídil lodičku skutků svých směrem,
který mi vnukal a udával vznešený Host.
Kráčel jsem sám a dívčí tvář cestou jsem zahléď,
den můj byl jasný a tíživých problémů porost,
hledal jsem cíl a stále mi unikal s očí-
jasný den ztemněl a soumrak v tmu egyptskou vzrosť.
Spěchal jsem vzhůru, daleko do hor,
Matku dobré rady o pomoc jsem vzýval
v svatyňce její;
hymnus a žalmy jsem v srdci jí zpíval
v nadšení svatém.
