"Slyšela jsem, že po 2. vatikánském koncilu již nemůžeme
o nekatolických křesťanech mluvit jako o odloučených
bratřích. Je tomu skutečně tak?" V časopise Světlo na tuto otázku odpovídá Lubomír Štula.
Výraz »odloučený bratr« není titul, který někomu dává katolická
církev, ale vyjádření stavu, ve kterém se nachází ten, kdo není
v plné jednotě víry a kázně s jedinou svatou, katolickou a apoštolskou
církví a její zákonitou hlavou, římským biskupem, nástupcem
apoštola Petra a zástupcem Kristovým na zemi. Konstituce
2. vatikánského koncilu o ekumenismu Ut unum sint
používá označení odloučení bratři na 18 místech. Důvodem tohoto
odloučení jsou »závažné rozdíly nejen povahy historické
a kulturní, ale především ve výkladu zjevené pravdy«.
(UR 19) Tyto rozdíly se především u protestantů týkají zásadních
otázek: »učení o Kristu, vtěleném Božím slovu, o vykupitelském
díle, tedy i o tajemství a službě církve a o úkolu
Panny Marie v díle spásy«. (UR 20)
Označení odloučený bratr tedy nezávisí na naší vstřícnosti nebo
toleranci, ale na postoji samého jinověrce. Dokud jsou křesťané
rozděleni, je to proto, že někteří z nich jsou od pravé církve
odloučeni. Kdybychom toto rozdělení zamlčovali a rozdíly
zlehčovali, vážně bychom poškodili úsilí katolické církve o skutečnou
jednotu.
Lubomír Štula
