Svědectví jednoho mého kamaráda spojené s touto krásnou dobou očekávání Pána. Myslím že stojí za přečtení a za zamyšlení. Snad ostatním také pomůže lépe vykročit do nového Církevního roku.
Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky...“
Mt 12,43-45
Povídal jsem si s mým spolužákem buddhistou v tramvaji a on mi povídá: „Jó vy křesťani, vy to máte dobrý, vy se vyzpovídáte, vodříkáte modlitbičku a je vám odpuštěno“. Každej dospělej křesťan by měl vědět, že takle to samozřejmě není a myslím, že ani děti to takle neberou. Když jsem se pak doma modlil, vyšlo mi moje čtení Písma zrovna na tenhle úryvek (Mt 12,43-45). Vedlo mě to k tomu, abych si rozšířil moje pochopení tragédie hříchu. Tento úryvek totiž odráží i mou zkušenost.
Jak to je s hříchem po tom, co ho vyznáš? „Tu řekne : ´Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný“. Dejme si na toto pozor. Pozorujme logiku toho zlého – ďábel se chytá každého místečka, které mu nabídneme. Známe „zbraň“, kterou nám Ježíš dal na naší ochranu, aby nás naše hříchy úplně nezničily – hřích je třeba si přiznat (a to je u mnoha lidí krok, na kterém fatálně selhávají, totiž že si nedokáží přiznat své pochybení v nějaké věci proti lidem a proti Bohu), vyznat před Bohem a udělat rozhodnutí, že už se k němu nechceme vracet. Pak je nám odpuštěno.
Co ale znamená, že je nám odpuštěno? Že jsme zproštěni navždy hříchu? Že jsme osvobozeni od pokušení ke konkrétnímu hříchu, který jsme právě vyznali? Ne. To co jsem si uvědomil ve svém životě je právě to, že když se prohřeším proti konkrétnímu hříchu, například se přejím (k přejídání se před Tebou mohu přiznat...), v této oblasti, tzn. „oblast nestřídmosti v jídle“, mám slabinu. A satan to ví a využije toho: „Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů“. Chci říct, že každý hřích v nás otevírá prostor pro pokušení. Pokud se jednou prohřeším proti přejídání, napříště ďábel ví, že právě v tomto mám slabost a napříště mi pošle větší pokušení se přejíst. Proto je ideální bránit se každému jednomu hříchu.
Přirovnal bych to k zubnímu kazu. Když si nečistím zuby, dostanu kaz. Ten mi rozežírá zub tak dlouho, dokud si nedojdu k zubaři a nepodstoupím mě tak nepříjemné ale nutné vrtání. Pak už si dávám pozor a zuby si čistím. Ale díra v zubu mi zůstala. Když si nedávám pozor a zhřeším, něco ve mně je pokažené, pokroucené. Pokud mi ještě trochu funguje svědomí, tak mě to trápí. Tyto útrapy ale končí poté, co podstoupím mě nepříjemné přiznání si mého pochybení (jinak řečeno zpytování) a jdu a vyznám před Bohem, že jsem ublížil sobě či bližnímu tím a tím prohřešením(Lk 15,21). Pak už se konkrétnímu hříchu (v našem případě přejídání) vyhýbám. Stále tam ale zůstává moje slabost pro nestřídmost. A toho ďábel využívá. Toto je myslím dobré si uvědomit.
Přiznám se k tomu, že jsem někdy záviděl lidem, co si prošli nějakým „divokým obdobím“ a po něm prožili „silné obrácení“. Říkal jsem si, že voni to maj lehký, voni poznali jak velký je hřích zlo a utrpení a proto mají větší motivaci se mu vyhnout. Ale já, chudáček slušňáček, co jsem byl vždycky ten hodňoučkej ministrant co si nikdy pořádně „nezahřešil“ jsem přišel zkrátka. Jak jsem se mýlil! A jak jsem dnes Bohu vděčný za to, že od mládí jsem byl veden k tomu, abych se vyhýbal hříchu a jsou hříchy, kterým jsem se z Boží milosti od mládí vyvaroval úplně. Jak jsem teď Bohu vděčný, že můžu mít oblasti, ve kterých nemusím tak urputně bojovat s pokušením! Ale jsou taky hříchy, které mám na triku. A dodnes jich lituji a dodnes si nesu jejich následky. Zkrátka si myslím, že když „se vyzpovídám a odříkám modlitbičku“ tak je mi sice odpuštěno, ale následek mého hříchu zůstává, jako díra po kazu v zubu ošetřeném zubařem. Vyznat hřích před Bohem, to je nezbytný počátek cesty uzdravení. Proto když hřeším, nemůžu si myslet, že po vyznání bude „jako by se nikdy nic nestalo“. Ano Bůh je milosrdný, ale je také spravedlivý. A když zhřeším a můj hřích mě vytrestá, přijde mi to spravedlivé. Nemyslím si, že když mi Bůh odpouští, tak to znamená, že „nad tím jen tak mávne rukou“. Proto je dobré znát sám sebe, poučit se a dávat si pozor na místech, kde jsem se už jednou spálil a znovu se jim nevystavovat.
