Když se řekne exercicie na moři, tak se tradičnímu katolíkovi vybaví otázka: je to vůbec možné? Není to něco nepřístojného? Jakže, a na jachtě? Tak to asi nemá s Pánem Bohem moc společného.
Je zajímavé, jak, zvláště my „tradiční“ věřící, máme zažitou představu, že to pravé setkání s Bohem můžeme prožít jen někde v kostele či klášteře, nejlépe úplně sami v hluboké meditaci, ve stavu blížící se téměř svatosti. A protože mnoho z nás toho není schopna, rezignovali jsme možná tak trochu na možnost, že bychom vůbec mohli něco takého zažít.
Myšlenka exercicií na moři je stará již několik let a dodnes jimi prošli stovky lidí z různých zemí, různých původů z řad kněží i laiků. Je ale opravdu potřeba jet tisíc kilometrů někam na moře, zdolávat vlny i vítr, abychom posilnili svou víru? Možná je to dobré udělat proto, abychom vyšli Bohu vstříc, a také ujeli ze svých stereotypů, opustili své malé „pevnosti“ (rodiny, práce, pohodlí), které střežíme tak, že ani Ježíš se do nich nedostane. Abychom se vydali Bohu i fyzicky napospas. Když člověk zakusí šířku, hloubku a krásu moře, pocítí nebezpečí ve vanoucím větru, začne se najednou zcela přirozeně zamýšlet, kým je vlastně náš Bůh. Najednou cítíme přímo fyzicky, že Hospodin je opravdu mocný a živý. Že vše co stvořil je dobré a svým vlastním jazykem ho toto stvoření oslavuje. Doma tento jazyk přes všechny „rušičky“ neslyšíme a dokonce ho nemusíme slyšet ani v našich kostelích (i když tam je). Pokud vnímáme Boha jen podle svých představ, místo pokorného poznávání kým doopravdy je, zůstává naše víra jaksi nezralá, něco jí chybí a v mysli nám pak kolují pochybnosti. Je ten Bůh, kterého jsem si utvořil ve své mysli, opravdu tak důvěryhodný, abych mu odevzdal celý svůj život?
V letošním druhém říjnovém týdnu jsem se, na jednu z takových plaveb, vypravil spolu s dalšími deseti muži (včetně kněze a kapitána). Cítili jsme, po dlouhém období duchovní mělčiny, touhu zajet skutečně na hlubinu. Tématem našich exercicií bylo proto hlubší vylití Ducha Svatého, se kterým většina kromě čtyř členů posádky neměla dosud žádnou zkušenost. Přestože náš duchovní otec P. Bogdan Stepien, měl poctivě připravený program, prožili jsme mnohem víc, než by se dalo lidsky do předem připraveného programu vměstnat. Velikým zážitkem pro nás všechny bylo společenství, které jsme od začátku tvořili. Ještě nedávno jsem při vyslovení tohoto termínu pro skupinu věřících lidí, měl husí kůži. Má představa neupřímných úsměvů a prožívání pseudozbožnosti mně přímo děsila. Zvláště pro nás muže jsou pojmy jako společenství bratří, vzájemná láska, objetí, porozumění, zbožnost, velmi neosobní a vzdálené, patřící spíše k rysům ženskosti než mužství. Projevy lásky jsou v dnešní společnosti tak zatížené „homosexualismem“ a projevy slabosti, že prakticky není bezpečný prostor, ve kterém by se muži mohli učit milovat druhé muže a poznávat se hluboko na úrovni srdcí, či pocítit fyzický projev přátelství, jakým je třeba lidské objetí, bez sexuálního podtextu.
Možná také znáte to vnitřní pnutí, kdy máte chuť projevit Bohu nebo svému bližnímu náklonnost, ale stud vám v tom zabrání. Stejně je to i s našimi vnitřními problémy, bolestmi a zraněními, o kterých se bojíme či stydíme mluvit, nebo o nich dokonce ani nevíme, protože nám je nikdo z blízkých nepomohl objevit. Na lodi obklopené široširým mořem bez břehů je zvláštní atmosféra. Musíte se plně podřídit plavbě. Nemůžete si vždy dělat, co chcete, nemůžete nikam utéct a nemůžete také prakticky nic dělat bez blízkosti ostatních. Zajímavé je že společný cíl, práce i nebezpečí, které z plavby plyne zcela nenuceně a přirozeně lidi semkne, takže jim jejich blízkost není nepříjemná. Když do této situace vpustíme Krista, tak je najednou téměř hmatatelně přítomen. Bohoslužba sloužená v malém společenství a ve stísněných podmínkách v podpalubí najednou nabízí zcela nový prožitek. Lidé kolem stolu přestávají být anonymní, jejich prosby, bolesti i radosti se stávají i vašimi, najednou „vidíte“ před sebou večeřadlo, učedníky a Ježíše, který je s láskou učil i obsluhoval. Eucharistie v takové atmosféře získává úplně konkrétní a osobní rozměr. Alespoň pro mne odhalila nové dimenze, které jsem do té doby nevnímal. Eucharistie je úplným fyzickým projevem lásky, která všechno přesahuje. Pocit z této lásky byl pro nás tak silný, že nás zcela prostoupil a přemohl. V takových okamžicích je asi možné prožívat slova sv. Pavla: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“.
Asi by vás zajímalo, co se vlastně dělo dál, ale k tomu, abych to popsal mi slova nestačí a ani nevím, jestli o tom chci psát. Mohu říci jen tolik, že skrze lásku (ve významu, který jsem doposud nepoznal), došlo mezi námi k několika skutečným uzdravením, osvobozením či životním zlomům, které znamenají úplně nový životní směr. Mohli jsme si doslova sáhnout na zázraky, které Bůh vykonal a dále koná v našich životech. To vše v atmosféře pokoje, radosti i léčivých slz, soucitu, přátelství i opravdové víry v živého a mocného Boha. On se nám skutečně dal poznat ve svém Duchu. Ještě před nedávným časem bych podobné řeči vymezil do kategorie „zbožných frází“. Nevěřil jsem, že je možné něco takového prožít. A pokud ano, tak jen na chvíli v euforii, po níž, když vyprchá, zůstane zase jen stará rutina. Bohu díky, mohu říci, že tomu tak není. Ano, přicházejí všední dny, ale Bůh je věrný, dary svého Ducha si nebere zpět a dává nám jistotu, že naše víra vede k opravdovému životu, a to už i tady, na této Zemi. Tím se v našich životech naplňují biblická slova: Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost. Řím. 8, 3. Buď mu za to navěky sláva.
ing. Pavel Wágner (člen posádky exercicií na moři)