Bratr mého tatínka poutěmi žil. Se svou nemocí nejspíš cítil, že je to to nejvíce, co může pro své okolí udělat - modlit se za něj. Choval velikou lásku k Panně Marii a tímto způsobem ji uctíval nejraději. Až o letošních prázdninách, 11 let po jeho smrti, jsem na vlastní kůži pronikla tajemství jeho neutuchající touhy putovat ...
O velehradské pouti jsem se dozvěděla z časopisu Milujte se! Nadchlo mě to. Tak jsme si se sestřičkou sbalily věci a nasedly na autobus směr Vranov nad Dyjí.
Od chvíle, kdy jsme se k pouti rozhodly jsme celý půlrok přemýšlely, co nás asi čeká. Z tatínkových vyprávění o tom, jak šťastný vždy z poutí přijížděl strejda, jsem měla pocit, ,,že to bude super.“ Později jsem zjistila, že moje představy byly mylné - bylo to totiž ještě mnohem víc.
Měly jsme zprvu strach, že tam zůstaneme po celou dobu jako kůly v plotě, protože jsme tam nikoho neznaly, ale hned na začátku jsme se seznámily s moc milou partou a Ti nás, protože byli místní, hezky zatáhli do kolektivu.
V době před Velehradem jsem udržovala vztah s klukem, který cítil volání od Boha. Znali jsme se ale moc dlouho na to, aby jeden nebo druhý dokázal ukončit vztah mezi námi. Tato skutečnost znovu a znovu tvořila hráz mezi mnou a Bohem, ale neměla jsem sílu vzdát se ho. Na Velehradě byl čas nejen Boha neustále přesvědčovat, že já mám pravdu a on se tím, že mi ho chce vzít mýlí, ale i diskutovat s Ním, ptát se Ho, proč to má být zrovna takto a nakonec moje modlitby nejvíce naplňovala prosba o sílu zvládnou to. Už vím, že Bůh nám dá co budeme chtít, ale asi chce, aby člověk tomu daru nejdříve porozuměl - tím pozná jeho pravou hodnotu a bude si ho správně vážit. Tady na pouti jsem konečně začala poslouchat a Bůh mě z Velehradu posílal naplněnou silou ukončit to s vědomím, že takto je to Jeho vůle. Pochopila jsem, že je lepší snést bolest ze ztráty člověka, než celý život potom znovu hledat Boží ruku.
Při každodenním ranním vstávání, 30ti km šlapání ve velikém teple a unavenosti každého z nás jsme se sestřičkou poznávaly, jak veliká je víra a oddanost těchto poutníků. Byli jsme všichni po dlouhých dnech znavení, ale každý se staral o to, jak se má ten druhý, staral se jeden o druhého a kouzlili si mezi sebou na tvářích úsměv. Boží láska byla v těch dnech naprosto hmatatelná a všechny nás obklopovala.
Měly jsme také možnost na vlastní oči vidět, jak vypadají vztahy mezi lidmi usilujícími o čistotu - členy SČS. Jeden k druhému chová velikou úctu. Každý, kdo říká, že takovýto způsob života je o mnohé ochuzuje neví, co mluví. V jejich pohledech, obyčejném držení za ruku, nebo ve vzájemném žehnání malým křížkem na čelo, byla tak veliká intimita a vzájemné souznění, které se lidé žijící dnešní verzí lásky - touhy po fyzické blízkosti dávno před manželstvím - vědomě vzdávají, jakožto zbytečnosti, aniž by tušili o kolik ochuzují nejen svou duši, ale i jejich vášní a touhou posedlé tělo. Četla jsem o tomto společenství a chtěla jsem vstoupit - byla jsem šťastná, když se k tomu stejnému při pouti rozhodla i sestřička. Když jsme při mši sv. ve Velehradské katedrále vstupovaly, držely jsme jedna druhou za ruku. Byla tam i maminka s tatínkem - snad poprvé od smrti strýčka jsme viděly tatínka plakat. Byl to pro nás velký krok. Myslím, že pro každého je. Ať už je to člověk klesající, který se k tomuto životu teprve rozhodl, nebo někdo, kdo takto žije a považuje to za svou přirozenost, modlitba tolika mladých lidí je pro každého zdrojem neobyčejné a k životu nepostradatelné síly v pokušeních, kterými je denně strháván každý z nás. Obyčejný stříbrný prstýnek symbolem čistoty připomínkou Kristových slov :,,Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“
Lidé, které jsme tu poznávaly byli jeden od druhého odlišní, jako sněhové vločky, ale přesto byli jako jeden. Naučili nás přijímat bolest a umět se obětovat pro druhé. Ukázali nám, jak být opravdu aktivními křesťany, milujícími bližními, cítícími zodpovědnost nejen za spásu duše svojí, ale i za spásu celé společnosti a vážícími si lidí kolem sebe i sebe samých. Otevřeli nám během týdne celá svá srdce a svou dobrotou se dotkli těch našich.
Zde, na Velehradské pouti, prošel můj život důkladnou ,,rekonstrukcí,“ která mě snad už bude provázet celý život, přetvářet mě neustále na lepšího člověka. Je to pro mě veliká výhra - vždyť plánky stavby mého života kreslí sama Boží ruka.
