Když vzpomínáme na naše zemřelé, vzpomeňme v modlitbě i na P. Stanislava Krátkého, který byl povolán na věčnost 13. 11. 2010.
Ano a rád, i když je to těžké!Stanislav Krátký
P. Stanislav Krátký, XXV. probošt Význačné kolegiální kapituly u sv. Václava v Mikulově na Moravě byl narozen 11. 11. 1922 v Brně, kněžské svěcení přijal 5. 7. 1946 v Brně, zemřel 13. 11. 2010 v Rajhradě
Modleme se:
Všemohoucí věčný Bože,
smiluj se nad svým služebníkem Stanislavem.
Odměň ho za jeho věrnost,
s níž plnil své kněžské poslání.
Ať plně zakouší bohatství tvé milosti.
Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.
Amen
Ze vzpomínek otce Marka na otce Stanislava
Na otce Stanislava velmi rád vzpomínám. Vždy mě u něho oslovovalo jeho nadšení a ochota hledat cesty, jak problémy řešit a překonávat.
Kdysi jsme ho pozvali do Šumné, aby sloužil mši svatou o posvícení. Tehdy jsme měli požehnaný základní kámen, ale mnozí vůbec nevěřili, že by někdy kostel na Šumné mohl být vybudován a on se nad základním kamenem rozohnil a vykřikl: ,,Už vidím, jak je ten kostel hotový.“ V té chvíli to bylo prorocké slovo, které jsme potřebovali slyšet a do temnot nejistot a pochybností vnesl světlo.
Ještě dlouho se pak nic nedělo, ale slova mikulovského probošta: ,,Už vidím, jak je ten kostel hotový,“ jsme si častěji připomínali.
V posledních letech už sám neřídíval auto. Když jsme ho brali na misie, většinou jsem pro něj zajížděl do Mikulova a na misie ho vezl. Nikdy nezapomenu na ty cesty, které se pro mě staly velkou školou modlitby. Po nasednutí do auta jsme spolu prohodili pár slov a pak spustil růženec. Většinou jsme stihli všechny tři (někdy i čtyři) růžence. Ke každému desátku dobrý bratr probošt přidával úmysl, na který zvlášť budeme pamatovat. Mnohokrát jsem od té doby již tento jeho způsob použil a díky tomu pro mě není žádná cesta příliš dlouhá. Vždyť je toho tolik, za co se hodí modlit.
S proboštem jsem prožívali krásné chvíle především na misiích. Vždy nás udivil něčím novým a obrovskou vitalitou. Vždyť vydržel mnohem víc, než mladší kolem něj. Obdivuhodné bylo, že stále mluvil a mluvil a se zápalem otvíral další a další témata. Toto mohou jistě potvrdit i účastnice exercicií v Prosiměřicích, kde vždy vedl pravidelně turnus duchovních cvičení pro ženy.
Byl to on, kdo navrhl, aby vznikli Soluňáci, on povzbuzoval k dalším aktivitám a k neohroženému hledání nových cest k evangelizaci. Od něho se učíme i dnes.
Právem o něm platí výrok: I když zemřel, ještě mluví.
