Nyní již můžu dokončit svoji započatou úvahu o lidských přáních a Božím záměru. Zvu vás na pokračování mého příběhu o tom, jak jsem se vracela z Jeníkova na Moravu.
Je pondělí 31.10. ráno vstávám až někdy kolem 9:30hod. což běžně nedělám. Společně s Lenkou ráno posnídáme. Hned zapínám internet a začínám zjišťovat, jak se dostaneme zpět na Moravu. Možností je několik. Vlakem, autobusem nebo ještě dostávám nabídku jet autem, které v Jeníkově je a kterému se říká „Koudelníkuv syn“. Taky čekám, že se mě ozvou ze servisu,jak dlouho bude oprava trvat. Dopisuji taky svůj první díl tohoto románu.
Kolem poledne pak jdu vařit, protože Martina a Táňa jely něco vyřizovat, tak aby až se vrátí, měly také co jíst. Společně s Lenkou také nanosíme dřevo a uhlí a v tom přichází slečna katechetka Táňa, protože však nemáme hlad, čekáme ještě na Martinu a pak si společně dáváme alespoň polévku. Stále čekám telefon ze servisu a v hlavě mám několik variant, jak odjet, ale nejsem schopna se pro žádnou rozhodnout. Všechny, jako by měly nějaký háček. V hlouby svého srdce doufám, že se auto podaří opravit a pojedu, i když v úterý, ale svým autem. Kolem 14:00hodiny mám však telefon ze servisu a všechny moje naděje na jednoduchý návrat jsou ty tam. Nejen, že se budeme muset vrátit nějakou veřejnou dopravou, ale i cena za opravu bude o 200% vyšší než ta, o které jsme mluvili v neděli.
„Co teď?“ Kladu si otázku. Vlak i autobus jsou drahé a cesta do Štítar, kam Lenku musím odvést je příliš komplikovaná. Znovu zvažuji variantu jet „Koudelníkovým synem“. Lenka už pomalu začíná vypisovat trasu neplacených úseků a já volám panu Salačovi, že bych potřebovala klíče od auta. Slyším však, že on je nemá, že se mu v pátek nevrátili. Jdu se tedy podívat do auta, zda nejsou tam, ale zjišťuji, že auto je zamčené. Volám znovu panu Salačovi, ale slyším stejnou odpověď: „Klíče nemám, nikdo mi je nedal.“ No co můžu dělat. Volám tedy otci Františkovi, který s autem naposledy jel, ale on mi to nebere. V hlavě se mi honí spousta věcí a začínám být vnitřně docela naštvaná, ačkoliv se to snažím nedat najevo. Svoji druhou polovinu dovolené jsem si představovala trochu jinak… Navíc cena za opravu je děsivá. Nevydržím to a píšu to Petře, která auto řídila. Tak trochu si říkám, že za to může, ale na druhou stranu je to i moje chyba, protože já jsem ji to půjčila. Napsala jsem ji stručnou sms a řeším dál náš odjezd. Konečná varianta zní 21:25hod.odjedeme z Duchcova a pojedeme na Brno, kde budeme ve 3:12hod. Trochu si zavzpomínám na svoje noční jízdy do Jeníkova v době, kdy jsem se autem bála jezdit přes Prahu a kdy jsem do Jeníkova nejezdila tak často. Odvoz na nádraží v Duchcově mě domluvila Martina s panem Salačem. Společně jsme na faře ještě povečeřely a pomodlily se večerní chvály a růženec a byl tak akorát čas se začít oblékat a jít před faru, kde jsme vyčkaly do příjezdu našeho taxiku (pana Salače), který nás odvezl na nádraží a počkal tam s námi, než skutečně nastoupíme a vlak se nerozjede. DÍKY ZA VŠE PANE SALAČ. Na faře jsme ještě dostaly s sebou skvělou svačinu, za kterou též VELKÝ DÍK a taky DÍKY ZA VŠE, ČEHO SE NÁM NA FAŘE DOSTALO.
Ve 21:55hod. vystupujeme z vlaku na nádraží v Ústí nad Labem a máme 15 minut na přestup. Využíváme to k focení. Ve 22.10 přijíždí vlak z Německa, který nás má dovést až do Brna. Jaké je naše překvapení, když všechny kupé jsou plná. Se všemi zavazadly tedy zůstáváme spolu s Lenkou na chodbě. Průvodčí nás ubezpečuje, že v Praze to bude lepší, že někdo vystoupí a bude více místa. Zatím využívám sedátka na chodě, vytahuji notebook a píšu tento článek. Před Prahou se skutečně kupé začínají vyprazdňovat a mi se konečně dostáváme sednout na místo, kde nebudeme překážet. Lenka hned usíná. Já využívám posledních několika minut na baterce k napsání několika svých dalších postřehů a zážitků, z této tak zajímavé cesty a návratu zpět na Moravu.
00:05 vyjíždíme z Prahy a míříme na Brno, kde bychom měli být ve 03:12hod. Nějak se mi chce také spát a tak si nařídím na mobilu budík na 3:00hodinu, abychom náhodou Brno neminuly a začínám hledám nějakou vhodnou polohu na spaní. V celku brzy se mi podaří usnout . Chvílemi se sice budím, ale Bohu díky, alespoň za tento spánek. Kolem 02:00hodiny se mi daří usnout tvrději a probouzí mě až pípání mobilu, který najednou nejsem schopna najít a vypnout. Nakonec se mi to podařilo a začínám pomalu probouzet i Lenku, protože naše cesta tímto super – vlakem se blíží ke konci.
Po chvíli náš vlak skutečně zastavuje a my jsme vehnání do reality chladného nočního rána v Brně. V Brně musíme ještě asi 45 minut čekat na rozjezd místní hromadné dopravy, která nás má odvést domů, kde si budeme moci konečně pořádně odpočinout. Protože je skutečně chladno, zůstáváme ve vestibulu hl. nádraží. Jak tak sedíme a čekáme, pozorujeme taky lidi kolem sebe. Někteří v klidu sedí, jiní jsou docela hluční. Docela jsem ráda, že tento prostor už můžeme opustit a jít na městskou hromadnou dopravu. Ovšem ani na ostrůvku, kde jsme na autobus čekaly, nebylo zrovna bezpečné se pohybovat. Za chvíli jsme nasedly do autobusu a já přemýšlela nad tím, kam směřuje lidský život se vším tím, co jsem tu dnes ráno viděla.
Před půl pátou přicházíme domů, kde mě můj pes vřele vítá. Jsem šťastná, že jsem doma. Nachystám Lence věci na spaní ve svém pokoji a já odcházím vedle. Velmi rychle se mi daří usnout. Jsem šťastná, že jsem doma a že mohu spát a nemusím vstávat. BOHU DÍKY!!!
Můj román se blíží ke konci, stejně jako se ke konci přiblížilo i naše cestováni z Jeníkova do Brna. Nakonec jsme dojeli v pořádku -
BOHU DÍKY, ZA TO!!!
A co říct závěrem? Třeba to, že i vlakem se do Jeníkova dá dobře cestovat a zažít přitom docela i zábavu. S Lenkou se mi cestovalo dobře a jsem ráda, že jsem zase po dlouhé době nakonec mohla přeci jen vlakem jet. A ještě něco. Je to docela zajímavé cestovat s kandidátkou na Českou Miss 2012. Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového přihodí...:)
A jaký byl Boží záměr? Možností je několik. Ještě v Jeníkově jsem se ptala těch co na faře byly, co si o tom myslí a odpovědi byly následující:
Aby mě Pán naučil, že věci jsou jinak, než já chci.
Abych byla pružná.
Abych věděla, proč sem lidi nechodí, protože doprava je komplikovaná.
A co já sama si o tom myslím? Všechno co je zde uvedeno, je do jisté míry pravda. Zatím však 100% nevím, co tím skutečně Pán Bůh myslel. Snad časem to poznám víc. Trochu si myslím, že tím zkouší moji závislost na věcích, konkrétně na autě. Uvědomuji si, že auto je pro mě celkem důležitá věc a mnohdy už si bez ní život nedokážu představit. Tak možná mi nyní chce ukázat, že to jde i bez auta. Možná je ale za tím i něco víc, co poznám až s odstupem času.
