Příběh, který vám budu vyprávět se skutečně stal. Bylo to těžké, ale s pomocí Boží a s pomocí dobrých lidí jsme to zatím zvládli. Nyní jen zůstává otázka, co tím vším Pán Bůh zamýšlel.
Je neděle 30.10. 2011, čas, kdy jsme si naplánovali, že odjedeme pro nás z tolik „milovaného Jeníkova“ zpět na Moravu. Všechno jsem si jako organizátor brigády a jako řidič dobře naplánovala, ale Boží záměr byl asi jiný.
Ráno jsme jeli do Teplic na 7:00hod.na mši svatou a potom se ještě vrátili pro věci do Jeníkova a taky jsme ještě krátce posnídali s Martinou, která nyní na faře bydlí a která nám připravila dobrou snídani.
DÍKY!!!
Ač neradi, museli jsme se rozloučit. Naložili jsme věci do auta a usedli na svá místa. Protože cesta na Moravu je přeci jen daleká, využila jsem toho, že část cesty s námi jela i slečna katechetka Petra, která má řidičák a tak jsem ji půjčila auto a sedla si na sedadlo spolujezdce. Jen jsme vyjeli z Lahoště, obrátila se na mě řidička, abych je rozmodlila. Nějak zvlášť se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem přeci jen začala.
V Teplicích jsme ještě natankovali levný benzín a pak už jsme vyrazili směr Praha, kde měla Petra vystoupit. Cestou jsme povídali a já jsem žasla a v duchu děkovala za to, co kolem sebe vidím. Za krásu podzimní přírody a za to jak to všechno kolem mě je krásné. Bohu díky, že mám zdravé oči, že to můžu vidět! V celku rychle jsme projeli staveništěm kolem Lovosic, kde se staví nová dálnice. A pomalu jsme začali najíždět na dálnici, kde nám cesta měla rychleji ubíhat. Až doposud vše probíhalo podle mojí představy.
V jednom jediném okamžiku se však všechno změnilo. Z rychlé jízdy se stala jízda pomalá, až jsme nakonec úplně zůstali stát v odstavném pruhu. Kufr plný zavazadel, auto plné lidí. Co nyní? Začalo mi to šrotovat v hlavě. Vyměnila jsme se s Petrou a zkoušela jsem nastartovat, nešlo to však. Začala jsme volat bratrovi, který byl 280 km od nás. Dostala jsem radu zavolat na asistenční službu, což jsem taky udělala. Co jsem však slyšela, bylo šokující. Cena za naložení auta je 320,-Kč a za každý ujetý kilometr 22,-Kč. Odtahovka by podle všeho jela z Prahy. Když jsem si to spočítala, vyšlo by mě to na 3500,- Kč, což jsem byla ráda, že sedím. Pak jsem volala slečně katechetce Táni do Jeníkova, ale nebrala to. Potom Mirkovi do Teplic, ale ani on to nebral. Tak jsem volala Olči, ale ani ona to nebrala. V zoufalství jsem volala otci Markovi, jestli neví o někom, na koho by bylo možné se obrátit o pomoc. Nikdo ho nenapadl,ale dostala jsem alespoň požehnání. „A co nyní?“ Ptala jsem se sama sebe. Chvíli jsem tupě zírala z okýnka a v tom zazvonil telefon. Volala mi Olča, že měla zmeškaný hovor. Nechala jsem si dát k telefonu Mirka a řekla mu, co se mi stalo. Nezaváhal ani minutu a řekl, že pro mě přijede. Dalo by se říct, že jsem měla vyhráno, ale nebylo to tak úplně pravda. Znamenalo to totiž, vrátit se zpět do Teplic, potažmo do Jeníkova. Ale já jsem nechtěla. Tolik už jsem se těšila domů, na svoji postel, na své pohodlí. Chtěla jsem si zbytek dovolené taky trochu užít a doma něco udělat a ne se vracet do Jeníkova. Navíc jsem stále v sobě řešila otázku, co se zbytkem své posádky, která už měla také svoje povinnosti a museli se vrátit.
Když přijel Mirek, zapojili jsme nepojízdné auto na lano, zbytek posádky se přesunul do Mirkova auta a vyjeli jsme směr Teplice. Cesta to byla nelehká. Ještě, že měl se mnou Mirek takovou trpělivost. Docela dlouho mi to trvalo, než jsem se s Mirkem sehrála tak, aby nám to jelo v pohodě. Když jsme dojeli konečně do Teplic, tak část posádky vystoupila a šla na oběd, který uvařila Olča a který byl moc a moc dobrý.
Já s Petrou a s Mirkem jsme odvezli nepojízdné auto hned do servisu, kde mě to Mirek už domluvil. Ještě jsme však nevyjeli ani z Teplic a najednou se nám na kruhovém objezdu přetrhlo lano. Ještě, že jsem v autě měla další 2 náhradní. Znovu jsme se napojili a jeli jsme směr Modlany. Tam už na nás čekal ochotný pán, který by mě měl auto opravit. Pak jsme se vrátili zpět do Teplic, kde druhá část posádky taky dostala oběd. Ti co museli odjet, si našli spoje přes internet a ve 14:35hod. odjeli na nádraží a pak směr Brno a České Budějovice. My, co jsme zůstali v Teplicích (já a Lenka) jsme strávili pěkné odpoledne u Mirka a Olči.
MOC A MOC DÍKY ZA VŠE, CO JSME OD VÁS DOSTALI!!!Kéž vám to sám Pán, odplatí svým požehnáním.
Večer nás pak Mirek odvezl do Jeníkova, kde jsme našli milé přijetí od slečny katechetky Táni a od Martiny. Dostali jsme i večeři, kdy se s námi poděli o poslední zbytky, které na faře byly (avšak, bylo to moc dobré). Večer jsme se pak ještě všichni společně pomodlili růženec a stále se ptali samy sebe, proč jsme se vlastně museli vrátit.
A jak to s naší cestou na Moravu nakonec dopadlo? To se dozvíte v druhém dílu, který budu moci napsat, až se na Moravu vrátíme. Zatím jsme v Jeníkově na faře a čekáme co bude dál.
