Denně jedno jídlo pro děti

Ve Světle vyšel zajímavý článek o „Mary’s Meals“ (Jídlo od Marie). Magnus MacFarlane Barow zde popisuje ve zkratce to, jak vznikl projekt poskytnout dětem alespoň jedno jídlo denně a jak se zdárně vyvíjí dál. Přitom zde nejsou žádní zaměstnanci, jen mnoho dobrovolných spolupracovníků.





Čím více čtu, slyším, vidím na DVD o „Mary’s Meals“ (Jídlo od Marie) pro děti v Malawi a ve 13 dalších zemích, tím více jsem nadšena a tím více úcty chovám k iniciátorovi, Skotu jménem Magnus MacFarlane Barow. Poprvé jsem ho slyšela v kostele Panny Marie ve Vídni, kde mluvil o svém projektu. V kostele bylo zima, ale při jeho slovech mi bylo u srdce velice teplo, i když to zní kýčovitě. Po druhém setkání při jedné tiskové konferenci, na které bylo bohužel velmi málo zástupců sdělovacích prostředků, jsem měla příležitost hovořit s ním o jeho projektu. Je vysoký, vypadá velmi rozhodně, má smysl pro humor a je velmi angažovaný. Takový byl můj první dojem. Tento dojem se potvrdil v Radiu Maria, kde jsme se jednou setkali.

Magnus se narodil v roce 1968 v Aberdeenu. Spolu s jednou sestrou a čtyřmi bratry vyrůstal ve skotském Highlandu. Jeho rodiče vedli hotel pro lovce a rybáře. Vychovávali své děti v katolické víře. Jednoho dne v roce 1982 četla Magnusova sestra v jedněch novinách zprávu o mladých lidech, kteří měli v Jugoslávii mariánské zjevení. Jestliže je to pravda, chtěli je sourozenci sami vidět. Nakonec se našlo mezi bratranci deset zájemců, se kterými se vypravili do Bosny. Magnusovi bylo právě 14 let. „Přišli jsme do Medjugorje právě na večerní mši a překvapilo nás, že se zde shromáždilo ve všední den tolik lidí. Po mši svaté přišel za námi pater Slavko. Poznal, že jsme cizinci, a ptal se nás, kde chceme přenocovat. Neměli jsme tušení, protože tehdy nebyl v místě žádný hotel.
P. Slavko nás vzal ke své sestře, kde jsme mohli zůstat celý týden. To bylo požehnání, dověděli jsme se všechno o zjeveních a dvakrát jsme byli pozváni, abychom byli zjevení přítomni,“ vypravuje vesele. Zeptala jsem se, zda může popsat své zážitky. „Těžko říct, co jsem přitom vnímal. Žádné vnější dojmy, všechno se odehrávalo v srdci. Ale kolem dokola všechno zmizelo.“
Mladí se vrátili domů s velkými dojmy, přesvědčeni, že Matka Boží se zde skutečně zjevuje a všechny zve, aby se zde rozhodli pro Boha. Magnus se od té doby chce snažit, aby Krista postavil do středu svého života. Rodiče ihned zpozorovali, že děti se změnily. Jestliže dosud jim museli modlitbu připomínat, nyní se mladí sami chtěli každý večer modlit růženec. Protože to probudilo jejich zvědavost, vypravili se po několika měsících do Medjugorje sami rodiče. Zažili zde velké působení: pocítili výzvu změnit svůj hotel na místo modlitby a obrácení. Otevřeli tedy dveře svého domu a zvali lidi k modlitbě a seznamovali je s poselstvími Matky Boží. Později přišel kněz a konaly se zde duchovní obnovy.
Biskup udělil souhlas k přechovávání Nejsvětější svátosti. Největší místnost byla proměněna na kapli. „Craig Lodge House of Prayers“ – „Craig znamená skotsky skála,“ vysvětluje Magnus.
Vyrůstá zde a zakusí, že není vždy snadné sdílet dům s cizími lidmi, až se nakonec odstěhuje a věnuje se chovu ryb.
„Jako mladý muž jsem sice víru neztratil, ale odložil jsem Boha do šuplíku života, chodil jsem sice do kostela a modlil se růženec, ale měl jsem raději divoký vzrušující život s mnoha návštěvami vrstevníků,“ vypravuje se smíchem.
V bývalé Jugoslávii vypukne válka a sourozenci se dočítají o mnoha uprchlících. Magnus a jeho bratr Fergus se rozhodnou zorganizovat jednorázovou pomocnou akci. Svolají přátele a známé a udělají sbírku na přikrývky, léky a oděvy. Toto rozhodnutí se spojí s jiným rozhodnutím, které chtěl Magnus udělat již dávno. „Měl jsem už několik let přítelkyni a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Ale ona byla ateistka. Řekla mi, že pokud se vezmeme, nebude souhlasit s tím, aby naše děti měly katolickou výchovu. Tak jsme vedli někdy napjaté debaty. Když jsem roku 1992 prohlásil, že pojedu do Medjugorje, abych zde předal věci ze sbírky, dostali jsme se do těžkého sporu. Vrátila se na univerzitu a já jsem si jednou sedl, abych jí napsal dopis. Chtěl jsem spor uhladit a začal jsem: – Milá..., ale pak jsem náhle napsal: Já věřím v Boha, všemohoucího Otce... a vypsal jsem jí celé vyznání víry a jen jsem se podepsal. Nic divného, že to znamenalo mezi námi konec.“
„Bylo to těžké rozhodnutí,“ dodává zamyšleně a já jsem si pomyslela, že toho mladého muže obdivuji. Byl to důkaz, že Ježíš nezůstal jen v šuplíku, nýbrž musel být již opět ve středu jeho života. Magnus tiše vyslovil to, co jsem si myslela: „Věděl jsem náhle, že Bůh musí stát na prvním místě.“
Když odeslal dopis, odvezl s bratrem do Bosny pomocný materiál do jednoho tábora blízko Medjugorje. Jak řekl, měla to být jednorázová akce. Ale když se vrátili domů, zjistili, že lidé dále snášejí k rodičům věci pro uprchlíky. Magnus se rozhodl, že si udělá volno na tak dlouho, dokud bude pomoc přicházet. Když mu dokonce někdo věnoval nákladní auto, začal jezdit mezi Skotskem a Bosnou. Proud pomocného materiálu od poutníků Craigs Lodge neslábne a Magnus se rozhodne, že prodá svůj dům a bude se věnovat jen pomocným akcím. Rok 1993 byl zvláště požehnaný a Magnus nadšeně líčí: „Tehdy jsem poznal v Bosně svou ženu. Byla to Skotka a chtěla pomáhat utečencům jako zdravotní sestra. Brzy s námi jela v náklaďáku do Bosny.“
Následovaly pomocné akce pro jiné potřebné lidi. Když se Magnus doslechne o žalostném stavu rumunských dětí z ulice, začal tam financovat domovy pro opuštěné děti. V Libérii zřídí s dobrovolnými pomocníky mobilní kliniky pro utečence. Pomoc směřuje i do Peru a Kolumbie. „Spolupracujeme s jedním knězem při pomoci dětem z ulice. Jeden chlapec spal v lepenkové krabici. Přinesli jsme mu jídlo. Když ho jedl, jedna novinářka se ho zeptala: »Kdo je tvůj nejlepší přítel?« Chlapec se na ni podíval a řekl: »Bůh je můj nejlepší přítel.« »Proč to říkáš? « ptala se iritovaná novinářka. »Protože Bůh mi dává všechno, co potřebuji,« odpovědělo dítě bez váhání. Přitom vůbec nevědělo, odkud další jídlo přijde.“
„Dar víry, důvěry, který Bůh často daruje člověku, který jinak nic nemá, mě stále velice dojímá,“ pokračuje Magnus v pohnutí. „Konstatuji, že tyto děti mi dávají více darů, než jim mohu dát já.“
Tak stále roste počet zemí, kam směřuje neustávající proud darů. Je třeba založit registrovanou pomocnou organizaci: SIR (Scotisch International Relief). Pomoc pro Bosnu a Chorvatsko paralelně pokračuje.
Roku 2002 slyší Magnus a jeho spolupracovníci o hladovějících dětech v Malawi. Jako při jiných pomocných akcích vypraví se do této země, aby si udělal obraz o situaci. Setkání s jednou rodinou žebráků rozhodlo o vzniku „Mary’s Meals“. Magnus si vzpomíná: „Utrpení obyvatelstva překračovalo všechno, co jsem dosud viděl. Otec již zemřel na AIDS, matka Ema měla už před sebou zřejmě jen několik týdnů života. Jejich šest dětí sedělo kolem. Ležela na hliněné podlaze a říkala: »Nezbývá mi než se modlit, aby se někdo ujal mých dětí, až tu nebudu.« Mluvil jsem pak s dětmi a ptal jsem se 14letého Edwarda: »Jaké jsou tvé touhy a tvé sny?« »Dostat najíst, abych mohl jít do školy.« To bylo všechno, co tento chlapec očekával od života.
Během let jsem potkal ještě mnoho podobných dětí. Pracovaly na polích, žebraly na ulicích (někdy se dělo i něco horšího), jen aby dostaly jídlo. Tak ztrácely naději něco se naučit, aby si pomohly z bídy. Edwardova odpověď mu nedala pokoj. To bylo ono: každé dítě by mělo jít do školy a tam dostat něco k jídlu.“
Ale jak došlo k názvu „Mary’s Meals“? Magnus pokračuje: „Moje sestra po návratu z Medjugorje v roce 1982 napsala do jedněch katolických novin článek, který popisoval události v Medjugorje. Otiskly ho i jiné noviny. Dostali jsme brzy tisíc dopisů od lidí, kteří chtěli vědět něco o Medjugorje. Na všechny jsme odpověděli, i na jeden dopis z Malawi od paní Gay Russell, o které jsme pak už neuslyšeli. O dvacet let později nás však oslovila v souvislosti s nouzí a hladem. V jejím domě v Malawi slyšel můj spolupracovník Tony v televizi amerického senátora, který zastával názor, že by děti ve světě bylo možno vyvést z bídy, kdyby dostaly aspoň jedno jídlo denně. To Tonyho přesvědčilo a my jsme začali hladovějícím dětem v Malawi dávat jedno jídlo denně.“ To byl povel k založení nového projektu. Měl být zasvěcen Panně Marii: Mary’s Meals – Jídlo od Marie, tak se měl jmenovat. Když bude stát pod ochranným pláštěm Panny Marie, jistě bude mít úspěch, o tom jsme byli přesvědčeni. „Prosili jsme Pannu Marii, aby vstoupila do tohoto projektu a ukázala nám, jak ho máme uskutečnit. Je to Mariino dílo, proto tak roste. Je to znamení Božího milosrdenství ve světě.“
Léta jim dala za pravdu. „Bůh k nám přiváděl lidi, kteří se s námi angažovali pro druhé.“ Začali s realizací v roce 2002: „Pozvali jsme dospělé jednoho místa na jihu země, zvláště postižené hladem, a vysvětlili jsme jim, že chceme nabídnout jejich dětem denně jedno jídlo. Ale můžeme to udělat jen v tom případě, když projekt přijmou za vlastní a budou ho odpovědně rozvíjet. Mary’s Meals se bude starat o potřebné suroviny (sója, kukuřice, cukr, vitaminy), oni musí jídlo připravit jako chutnou kaši a pak ji rozdělovat. Mnozí byli ihned srozuměni.“ Magnus a jeho spolupracovníci začali ihned zajišťovat jídlo pro 200 dětí. Hned chtěly mít jídlo také školy v sousedních místech. Po šesti letech dostává v Malawi 300 000 dětí denně ve škole jídlo. Ale to je jen 10 % všech potřebných a hladovějících. Mnoho dětí, které dříve kvůli jídlu musely těžce pracovat a neměly ani čas ani sílu k učení, navštěvuje nyní řádnou školu. Magnus a jeho spolupracovníci se starají o to, aby do školy mohly chodit i dívky, které zřídka dosahují nějakého vzdělání. Každé dítě dostane velký pestrý hrnek na jídlo. Střeží si ho jako velký poklad. Jídlo má pozitivní důsledky. Děti se lépe soustřeďují, dostávají lepší známky a mohou přejít na vyšší typ školy. Magnusův cíl: „Rádi bychom obsáhli všechny obecné školy v Malawi, jako znamení pro celý svět, že to jde.“ „Zatím to však pro nedostatek finančních prostředků nejde, i když plány jsou již k dispozici. V našich rukou leží projekt, jak obsáhnout 300 mil. hladovějících dětí na světě.“
Na projektu spolupracuje 10 000 dobrovolníků, na prvním místě matky, které často přicházejí zdaleka a pro které je to velké potěšení, když mohou vařit jídlo pro své děti. Když si pomyslím, jak se ve vyspělých zemích mluví o matkách, které rády vaří něco pro své děti!
Nicméně Malawi není jedinou zemí, kde se Mary’s Meals stará o děti. „Mezitím jsme se tak rozrostli, že pomáháme dětem ve 14 zemích, i v Asii, Latinské Americe a východní Evropě. Pečujeme o více než 360 000 dětí v Rumunsku, Albánii, Bosně, na Ukrajině a v Barmě.“ Magnus a jeho spolupracovníci se přizpůsobují životním podmínkám dětí. V Libérii usilují o zařazení bývalých dětských vojáků do normálního života a starají se o sirotky. V Rumunsku zásobují děti z ulice jídlem a léky pomocí autobusů. V jiných zemích pečují o sirotky těch, kteří zemřeli na AIDS, odnímají děti obchodníkům se sexem, starají se o utečence a nakažené děti. Vždy spolupracují s místními partnerskými organizacemi a obcemi. Zvláště se mi líbí „Back Pack“ projekty. Školní děti v Evropě sbírají staré nebo i nové batohy pro děti v Africe a plní je vším, co děti ve škole potřebují. Tak se děti učí pomáhat svým potřebným vrstevníkům. Bylo již odesláno 30 000 batohů. Je neuvěřitelné, co dobrého stačili vykonat na světě během několika málo let. Ano, láska může mít velmi dlouhé paže a dosáhne až na konec světa.
Ale jak je to možné? Magnus se směje: „Mnoho vykonala ústní propagace a vystoupení v různých zemích. Ve Skotsku hovoříme každou neděli ve třech různých kostelích o naší práci. O těchto projektech před novináři, v kostelích a školních třídách mluvím nejen já. Chodíme do médií, konáme bezplatné přednášky a sbíráme dary. Nemáme žádný aparát ani zaměstnance, ale armádu dobrovolných spolupracovníků.
Dějí se malé skutky lásky: od matek, které připravují jídlo, až po globální síť fundovaných lidí znalých mnoha oborů. Nemáme žádné marketingové oddělení. Jen tak mohou děti dostat 98 % darů, které jdou na jejich výživu a zaopatření. Projekt Mary’s Meals propagoval především Craig Lodge House of Prayers při duchovních obnovách, na které chodí nejen lidé z Velké Británie, ale i z jiných zemí. Ti pak doma vyprávějí o Mary’s Meals a sbírají dary. „Od počátku byl projekt především dílem modlitby a důvěry k Bohu u lidí, kteří k nám přišli, aby prožili obrácení.“ Magnus stále žije ve skotském Highlandu. „Vytvořilo se zde malé společenství. Centrem našeho společného života víry je Eucharistie. Každá rodina žije ve vlastním domě kolem Domu modlitby. Každý jde za svou prací. Já se starám o organizaci projektu zde v Agryllu. Na mně a mojí ženě spočívá požehnání: společná víra a společná velká záležitost Mary’s Meals.“
„Je to obdivuhodná žena a matka,“ vysvětluje Magnus se zářícím zrakem. Je rád, že jeho žena se mohla stát matkou 6 dětí ve věku od 1 do 11 let. Ptám se, zda není hodně na cestách. „Ne více než na začátku. Jaký by to mělo smysl, kdybych se staral o všechny možné děti ve světě, jen ne o vlastní?“ odpovídá mi se smíchem.
Množství bídy, kterou viděl ve světě, nezmenšilo jeho víru. „Měl jsem tolik příležitostí důvěřovat v Ježíše, vidět, jak se stará o nás všechny.“ Prokazuje často až neuvěřitelnou velkodušnost k lidem, kteří přinášejí velké oběti, aby pomohli dětem. „Je to stále stejná historie. My voláme jménem chudých a lidé odpovídají. Tak vidím ustavičně Boha konat své dílo a to posiluje moji víru.“

Našim čtenářům vzkazuje: „Modlete se za toto dílo. Jsem si jist, že všechno je dílem modlitby. Modlete se, abychom vedli toto dílo tak, jak si to Matka Boží přeje. Pak stále poroste a my se dostaneme k mnoha hladovějícím dětem. Mluvte o tom s druhými. Řekněte jim, že za 10 € může jedno dítě dostávat celý rok stravu i vzdělání, což umožní změnu mezi životem a smrtí. Ale takové dílo potřebuje vytrvalost. Nestačí pomoc jen v krajní nouzi. Je nutné vytrvale zajišťovat potřeby dětí, které jsou nerozlučně spojeny s jejich vzděláním a dalším vývojem země.
Mary’s Meals je prostá odpověď, jak prolomit kruh bídy.“

Bližší informace na www.marysmeals.org
Z Vision 2000 – 2/2009
přeložil -lš