Ve 3. čísle Světla vyšel zajímavý článek o Panně Marii.
Historik Michael Hesemann je přesvědčen: Matka Boží je všechno, jen ne obyčejná venkovská
dívka, když se setkala s andělem Zvěstování. Spíše náleží plně do tradičně královského
rodu jako potomek Davida. „Musela mít vynikající znalosti starozákonních spisů,
ze kterých široce citovala,“ domnívá se Hesemann. Kromě toho je třeba vycházet z přesvědčení,
že složila slib panenství. O těchto otázkách s ním rozmlouvá redakce ZENIT.
Nemluví se v evangeliích o Ježíšových
bratřích a sestrách?
Hovoří. Ale evangelia nám
prozrazují také jména jejich rodičů,
takže je jasné, že to nejsou
synové Marie a Josefa, jak rádi
tvrdí protestantští exegeti. Matka
Jakubova je „jiná Marie“, kterou
evangelia označují za „sestru“
Matky Boží, tedy byla její
sestřenice nebo švagrová. Jeho
otec byl Alfeus. Je zcela nesporné,
že Ježíš byl jediným synem
Marie.
Že Maria složila slib panenství,
vyplývá z její odpovědi andělovi.
Také při popisu pouti
Svaté rodiny do jeruzalémského
chrámu je řeč pouze o jednom
synovi. Na kříži Pán svou
Matku svěřil milovanému učedníkovi,
protože žádné další bratry
neměl. Tomuto místu není
možno porozumět jinak, všechno
jiné by byl výmysl. Takto je
ale odpověď velmi jednoduchá.
V aramejštině neexistuje výraz
„bratranec“, bratranci se označovali
jako bratři „achim“, což
se v řečtině překládá mnohoznačným
výrazem „adelfoi“.
Přesto se objevuje tvrzení, že
její role jako panny se zakládá
na chybném překladu starozákonního
textu...
Také to protestantští vykladači
a vykladačky rádi tvrdí. Protože
se u Izaiáše říká: Hle, panna
počne a porodí syna, vyprávěl
prý Matouš pohádky o panenském
porodu – jako by evangelisté
byli patologickými lháři. Přitom
Lukáš (a nepřímo i Marek
a Jan) mluví o panenském porodu,
aniž by jako korunního svědka
citoval Izaiáše. Již z toho je
zjevné, že všichni čtyři čerpali
ze stejných nebo podobných pramenů,
jen Matouš, který psal výslovně
pro židovské publikum,
hledal usilovně ve Starém zákoně
místa, která se vztahují na dění
kolem Ježíše.
Tuto metodu přece známe,
protože evangelikální sekty dělají
něco podobného, pokoušejí
se najít ve Zjevení svatého
Jana a v prorocích Ezechielovi
a Danielovi poukazy na současné
události. Je pravda, že
v původním hebrejském textu
„almah“ znamená jak „pannu“,
tak mladou ženu a teprve
překladatelé Septuaginty, řeckého
překladu Starého zákona
ve 3. století po Kristu, použili
výraz „parthenos“, který
význam původního slova zúžil.
V hebrejštině jsou pro označení
ženy k dispozici tři slova: „betulah“
znamená nevdanou panenskou
dívku, „almah“ mladou
ženu, snad již zasnoubenou
a „iša“ vdanou ženu.
Nyní je otázka, co měl prorok
na mysli. Mluvil především
o „znamení“, ze kterého měl Izrael
čerpat naději, nikoliv i nějaké
každodennosti. Přirozeně
každý den přivádějí ženy na svět
děti a polovina z toho jsou synové.
To Izaiáš jistě neměl na mysli,
tyto ženy byly „išim“, tedy
vdané ženy. Navíc Izaiášovo
proroctví jde ještě dále: Bude pojmenován
Emanuel. Několik řádků
dále stojí: Široko daleko bude
Izrael tvojí zemí, Emanueli!
Pro každého věřícího žida byl
Izrael výlučně zemí Boží, Hospodinovou.
Ještě o něco dále je
tento Emanuel pojmenován obdivuhodný
Rádce, silný Bůh, Otec
navěky, Kníže pokoje. To všechno
jsou výlučně Boží přívlastky
a jména. Z toho jednoznačně
vyplývá: Izaiáš oznámil vtělení
Boha, jeho narození ze ženy
již zasnoubené, ale panenské –
a to je přesně situace Panny Marie
ve chvíli zvěstování.
Věříte tedy v proroctví?
Je to přece úchvatné, jak přesně
předpověděli velcí proroci historické
události. Skeptikové samozřejmě
tvrdí, že jejich knihy
byly buďto napsány až po událostech,
anebo evangelisté sestavili
všechno tak, aby vzbudili dojem,
že se proroctví splnilo. Ale
toto tvrzení při bližším zkoumání
lš neobstojí.
Kniha Daniel byla napsána
nejpozději ve 2. století před
Kristem, protože z té doby pocházejí
komentáře, které byly nalezeny
u Mrtvého moře. Prorok
ve skutečnosti popisuje s přesným
časovým údajem dobytí Izraele
Římany, zboření Jeruzaléma
Titem, ale také zrození nové
říše, nového Izraele, který není
z tohoto světa, který přetrvá velké
říše antiky a bude trvat navěky:
To je Církev! Myslím, že materialistický
obraz světa už dosloužil.
Věřím v Boží zásahy v dějinách
– a vtělení Ježíše v Nazaretě není
nic jiného.
Myslím, že už musíme přestat
s tím, že všechno zmenšujeme.
Proto se také bráním proti
sociálně-romantickému klišé
o vysněné vesnické dívce Marii,
do jejíhož života nevysvětlitelně
vstoupilo těhotenství. Další krok
je pak udělat z Ježíše potulného
vesnického proroka, který se postavil
proti aroganci měšťanů
a jehož poslání žalostně ztroskotalo,
a protože se s tím učedníci
nechtěli smířit, vymysleli jeho
zmrtvýchvstání. To a nic jiného
je racionalistický obraz Ježíše,
tzv. „historický Kristus“. Ale to
je lidská konstrukce, nikoliv živý
Bůh. Co napsal svatý Petr? Nedrželi
jsme se nějakých chytrácky
vymyšlených bájí. My jsme přece
na vlastní oči viděli jeho velebnost.
Vatikánská kongregace pro
svatořečení dokumentovala tisíce
pravých zázraků, které zcela
zpochybňují materialistický obraz
světa. Když mohli svatí konat
v Ježíšově jménu zázraky,
když mohla Panna Maria ve Fatimě
vyslovit proroctví, co všechno
nebylo možné pro Něho,
lidskou tvář živého Boha? Musíme
konečně přestat se snahou
všechno udělat co nejmenším
a musíme se naučit zbožnému
úžasu před velikostí Božího zjevení.
A to platí zvláště pro Marii,
ve které Bůh uskutečnil svůj
největší zázrak, zázrak Vtělení.
Protože kdo snižuje Matku, snižuje
i Syna.
Pramen: ZENIT
Překlad -lš-
