V časopisu Světlo nedávno vyšel článek o přístupu k nemocným, starým a postiženým lidem v dnešní době ve Velké Británii. Anglie nemá pro staré místo?
Šokující zprávu vydal garant
pro zdraví u britské
vlády o poměrech
v britských nemocnicích, kde
tisíce starých lidí jsou ponechány
špinavé, hladové, bez péče
a prostředků proti bolestem.
„Independent“ hovoří o „nelidské
společnosti“ a „Daily Mail“
o krutosti, která vrhá hanbu
na civilizovaný stát, zatímco
„Telegraph“ nazval svůj článek:
„Ve velké společnosti není místo
pro starou generaci“.
Ale na tom není dosti: Národní
statistický úřad podává
zprávu, že v letech 2005–2009
zemřelo v britských hospicích
650 starců na dehydrataci a 157
na nedostatek výživy. Duncan-
-Jordan z Národní asociace důchodců
píše v „Daily Mail“, že
ačkoliv je hospic pro staré velmi
drahý, „nikdo ti tu nepomůže
najíst se a nezajistí ti, abys
měl dostatek nápojů“.
Tato zcela nedostačující péče
je skandální, ale nikoliv neočekávaná:
je v souladu s jinými
zprávami z britského parlamentu
o nekvalitní péči o duševně
choré. „Lancet“ napsal již
v červnu 2008, že mentálně nemocní
jsou pro národní zdravotní
systém v Británii „neviditelní“.
Čím méně může někdo dát
o sobě vědět, tím nižší je péče,
které se může dočkat.
Šetření v četných západních
státech prokázalo: většina lékařů
se domnívá, že život s neurologickou
poruchou i s fyzickým
handicapem je horší než smrt,
jak uvedl Journal of the American
Medical Association v roce 2000.
Je to znamení kulturní rány,
hlubokého mravního úpadku,
jestliže se neschopnost pokládá
nikoliv za něco, co je třeba
překonat, ale za něco, co je nesnesitelné,
k čemu se chová odpor,
nikoliv soucit. Odpor k bezbrannému
má dvě tváře: jednu,
která dosud platila, a druhá, kdy
se až ke zhnusení mluví o smrti
a o tom, jak umožnit umřít, jako
by právě toto byl problém nemocných
a starých.
Ve všech zemích včetně Itálie
je situace taková, že se nehledají
řešení, jak lépe žít, nýbrž naopak,
hledají se různé strategie
smrti. Jako by nepřítelem nebyla
opuštěnost, ale předpokládaná
zlost, že tě chtějí držet při
životě. Noviny píší o eutanazii,
jak zajistit konec života, jak překonat
strach z různých cest vedoucích
ke smrti. Místo péče,
jak najít společnost a doprovod,
se nabízejí různé cesty ke smrti.
Není divu, že v tomto kulturním
klimatu otevřely různé
francouzské nemocnice dveře
rozličným společnostem, které
podporují eutanazii, aby mohly
vejít do styku s pacienty, a to
i přes protesty psychologů, kteří
poukazují na riziko jednat o takových
otázkách s lidmi citově
labilními.
Problém důstojné smrti nespočívá
v tom, jak ji urychlit,
ale jak přemoci bolest a osamělost.
Naopak se vytvořilo vědecky
rozšířené klima o domnělé netrpělivosti
a zlosti nemocného,
že má být zachován při životě.
Je to přímo teror, který vychází
ze základu této společnosti. Jak
píše Cass R. Sunstein, poradce
prezidenta Obamy, v knize Právo
na strach, lidská bytost je tak
zavalena strachem, že když se setká
s nějakými zvěstmi a propagandou,
nezabývá se reálnou
pravděpodobností, zda se věc
opravdu stane, ačkoliv je minimální,
ale vrhá se do nerovného
boje, aby se jí vyhnula.
Vyrůstá generace nezkušených
osobností, které umějí hledat
jen cesty, jak se bránit, jak
utéci do krytu, a vidí ve smrti poslední
zoufalou útěchu, protože
život v podstatě ztratil přitažlivý
význam. A tak se stane logickým
neinvestovat do lepší péče,
která je „neužitečná“, ale hledat
strategie „odchodu“ ze života,
který se stal přímo překážkou.
Opuštěnost starých lidí na
prvních stránkách britských deníků
není problémem selhání
zdravotní péče, nýbrž je to kulturní
kolaps vztahu vůči nemocnému,
který, dokud je na živu,
zůstává nesmazatelným obrazem
lidské vzájemné závislosti,
jistoty, že žádný život není neužitečný,
ani když už není produktivní.
To je ovšem idea, kterou
nemá rád ten, kdo hlásá kult
„důstojného“ života jen v určitých
podmínkách nezávislosti
a zdraví.
Ostatně je pravda, že s nemocným
bývají obtíže: ale potíže
jsou i s takovým zdravotním
pracovníkem, který nesnáší styk
s křehkou osobou, protože mu
nepříjemně připomíná vlastní
křehkost. Abychom mohli pečovat
o nemocného, k tomu potřebujeme
totiž být silní. A vyvářet
vztahy, a to nikoliv tak,
jak se děje dnes, kdy můžeme
parafrázovat Tacitův výrok, že
se vytváří samota, kterou nazýváme
svoboda.
L’Osservatore Romano
20. února 2011
Překlad -lš-
