Jak jsme Vás informovali (
v článku zde
) P. James Manjackal, indický kněz a misionář ze Společnosti sv. Františka Saleského zavítal do Slavkova u Brna, kde se konal evangelizační den. Byl to první program otce Jamese na Moravě. Měl jsem tu milost se tohoto programu zúčastnit. Přináším své svědectví, (o které jsem byl požádán) a odkaz na
fotografie z tohoto programu.
Fotografie z evangelizačního dne
P. Jamese Manjackala ve Slavkově
si můžete prohlédnout
ZDE
BYL JSEM VE SLAVKOVĚ NA OTCI JAMESOVI
Mám-li napsat svědectví o setkání s otcem Jamesem, musím začít trošku zeširoka.
Na programu otce Jamese jsem byl poprvé letos v červnu v Samopších u Sázavy. Bylo to v době, kdy jsem prožíval těžší období a možnost zúčastnit se setkání „ČR pro Ježíše“ pro mne bylo neočekávaným darem z nebe. Ještě 24 hodin před odjezdem jsem netušil, že bych mohl jet.
Otce Jamese jsem tak měl možnost poznat jako člověka, který je Božím nástrojem. Jeho promluvy jsou nejenom energické, ale i jasné a srozumitelné každému, kdo se zaposlouchá. Je to řeč „ANO, ANO, /NE, NE“. Zlo nazývá zlem, hřích hříchem. Hovoří přímo, nekličkuje, nepřikrašluje.
Nebojí se hovořit o sobě, svých chybách a slabostech a o tom, jaké dílo milosti s ním udělal Pán.
Jeho mše svaté jsou hluboká a krásná setkání s Pánem, adorace, při které mocí Ježíše Krista uzdravuje tělesné i duševní nemoci a zranění, je skutečností, kterou je nutno zažít, kterou nelze sdílet.
Když jsem se dozvěděl, že bude otec James ve Slavkově, zaradoval jsem se. Nejen proto, že jsem nemohl odolat a odmítnout znovu nabídnutý prožitek hlubokého uzdravujícího setkání s Pánem, které se dá na setkání s otcem Jamesem prožít.
Také proto, že Slavkov je rodná farnost našeho, již
zemřelého pana faráře Antonína Němčanského
a v neposlední řadě také proto, že se zde setkám se svými spolužáky z fakulty, se kterými se již ve školní lavici setkávat nemohu. Navíc nedaleko bydlí švagr a setkání tak lze spojit s víkendovou návštěvou jeho rodiny.
Okolnosti však tomu nepřály a musel jsem tento plán oželet. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se v neděli po mši svaté (která byla výjimečně dříve, než bývá) vracel domů z kostela a najednou vedle mě zastavilo auto. Byl to starší kamarád ze sousední farnosti: „Romane, jedu do Slavkova a mám neočekávaně místo, nepojedeš se mnou?“ „No, jé.. no..“ „Nechceš?“ „Ale chci, moc chci! Ale nevím, jestli to půjde…“ Během deseti minut jsem seděl v autě směřujícím ke Slavkovu.
Tak jsem se ocitl ve Slavkově, sice o něco později, ale na programu otce Jamese, který právě mluvil. Hned u vchodu do kostela se ke mně hlásili místní – příbuzní pana faráře, Šujanovi, které jsem hned nepoznal. Po chvíli v kostele spolužačka Daniela: „Jé, co tady děláš?“, protože věděla, že nebudu moci přijet… Později jsem se setkal i s některými dalšími „ze třidy“.
Při adoraci jsem se modlil za uzdravení zranění, za naši rodinu a za lidi, kteří mi ublížili a se kterými se setkávat není pro mne snadné. Měl jsem odhodlání a sílu se za ně modlit, což je velký dar a dotek Ježíšovy uzdravující moci.
A tak jsem se domů vracel naplněný a spokojený, s pocitem dobře prožitého dne plného krásných setkání. A také se zkušeností, vědomím, jak mocný je Pán a jak umí překvapovat.
Teprve, až jsem vyčerpal všechny možnosti, jak jet do Slavkova, teprve, až jsem si řekl, že to opravdu, ale opravdu není možné, až jsem řekl: Pane, rád bych, ale vidíš, nejde
to, … , pak mi Pán během deseti minut toto setkání věnoval.
