V časopise Světlo vyšel před časem velmi oslovující článek, kde P. Ubald Rugirangoga hovoří o odpuštění. Odpustit bližnímu a odpuštění od druhých potřebuje každý. Tento kněz zde velmi srozumitelně a na základě prožitých zkušeností vysvětluje, jak na to.
Odpuštění a smíření jsou velké záležitosti P. Ubalda Rugirangogy z Rwandy, země, kde ještě lidé trpí na následky genocidy z roku 1994: biskup ho určil pro službu smíření.
Máme ve Rwandě
nepředstavitelnou
potřebu ochoty
k odpuštění a modlitby za smíření.
Moje služba má k tomu
poskytovat pomoc. Prožívám to
na mojí faře. Někteří sice prosí
o odpuštění povrchně, ale nikdy
ne v přímém kontaktu s rodinnými
příslušníky zavražděného. Tady
jde o zprostředkování takového
kontaktu. A když vrah uslyší
z úst syna nebo matky oběti „Odpouštím
ti!“, dochází k pravému
odpuštění.
Zvláště obtížná je situace všude
tam, kde byly vyvražděny celé
rodiny. Pak není nikoho, kdo
by mohl pachatele oslovit: „Odpouštím
ti.“ Právě toto ujištění
však vrah potřebuje, aby se mohl
vrátit do normálního života.
Většina z nich to neví. Proto
máme ve farnosti po genocidě
problém, když někteří říkají:
„Musíme se postarat o to, aby
nepřežil žádný svědek mnoha
vražd, které se zde udály.“ Tak
však žili ti, kteří genocidu přečkali,
v trvalém ohrožení života. Proto
jsem se to pokusil ve svých kázáních
objasnit.
Svědkové vražd
jsou pro vrahy velmi drahocenní.
Potřebujete lidi, kteří by vám
mohli říct: „Odpouštím ti!“
Bohudíky, lidé to začínají pomalu
chápat. Odpuštění působí
osvobozujícím způsobem na toho,
komu je adresováno a toho,
kým je vysloveno. Je důležité, aby
to všichni věděli: Kdo odpouští,
prožívá osvobození. Sám jsem
to hluboce prožil. Když jsem totiž
odpustil vrahům své matky,
tomu, který dal rozkaz k vraždění,
opravdu odpustil, platím
za jejich děti náklady na studium.
Prožil jsem tuto zkušenost.
Tak je mi jasné: Teprve když člověk
ze srdce odpustí, je modlitba
opravdová.
Často mi lidé říkají: Nejdříve
mě musí požádat o odpuštění
ten, kdo mě urazil, a pak mu odpustím.
Na to odpovídám: „Nikoliv,
nejdříve musíš odpustit.“
To je každopádně moje zkušenost.
Vůle k odpuštění probouzí
prosbu o odpuštění, dříve nebo
později.
Na tomto místě je důležité
uvést: Když se mě někdo ptá:
„Odkud přichází síla k odpuštění,
ze srdce?“, moje odpověď zní:
„Nikoliv. Jedná se o rozhodnutí.
Odpuštění má
svůj počátek v hlavě.“
Neboť kde je vůle k odpuštění,
tam se tajemně
otevírá prostor, ve kterém
viník může prosit ze srdce
o odpuštění – přirozeně
i ve svátosti pokání. Neboť
akt smíření se nekoná jen
v lidské rovině. Vždy zde působí
Bůh. On to je, kdo daruje odpuštění.
On je dárce tohoto dokonalého
daru.
Napadá mě příběh jednoho
katolického manželského páru
z USA. Jedna žena opustila svého
muže a odešla za jiným. Manžel
byl zoufalý. Dvanáct let zůstal
sám, rozhodnutý, že s touto
ženou již nechce nic mít.
Před nějakou dobou jsem měl
v místě, kde bydlí, bohoslužbu
uzdravení. Oba byli nezávisle
na sobě přítomni. Kázal jsem
při této příležitosti o odpuštění.
A Pán způsobil zázrak. Ten
večer obdržel dotyčný pán milost
odpustit ze srdce své ženě.
A krátce nato se stal další zázrak.
Jeho žena prošla zástupem přítomných
k němu a prosila o odpuštění.
Není možno popsat, co
se zde odehrálo: byl to zázrak,
že byli oba přítomni na tomto
večeru a že byli pohnuti k lítosti
a jeden druhého v tom množství
lidí našel. Každopádně ten
večer se odehrál zázrak odpuštění.
Dvanáct let stará rána byla
rázem zahojena.
Kde se ze srdce odpouští,
všechny problémy se vyřeší.
Je však třeba všechno vidět
také realisticky. Vždy je nezbytná
Boží pomoc. I když totiž dnes
udělám hrdinské rozhodnutí odpustit
tomu druhému, zítra nebo
pozítří to může být znovu problém.
Potřebujeme k tomu dokonalý
Boží dar. A o ten musíme
prosit.
A ještě něco patří k realistickému
ocenění situace: My všichni
stále potřebujeme odpuštění.
Nejsme žádní světci a prožíváme
okamžiky, kdy druhého urážíme
nebo zraňujeme. A proto
je třeba stále znovu odpuštění.
Křesťané jsou k tomu obzvláště
způsobilí, vykonat tento akt, neboť
se mohou spolehnout na to,
že Ježíš sám zasáhne. Proto řekl
Ježíš Petrovi, že musíme odpouštět
nikoliv sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát.
Ať je křivda jakkoliv
veliká, Ježíš je vždy s námi.
VISION 2000 – 1/2011
Překlad -lš-