Matka Marie Alfonsína

Církevní nebe je plné svatých a světic. Je však zajímavé, že v kolébce křesťanství věřící zažili v roce 2009 vůbec poprvé radost z blahořečení. Té pocty se dostalo Sultaneh Mariam Danil Ghattasové (1843–1927), která byla blahořečena v bazilice Zvěstování v Nazaretě jako sestra Marie Alfonsína, zakladatelka Kongregace sester posvátného růžence. V časopise Světlo o ní vyšel zajímavý článek.





Arabská dcera Jeruzaléma Blahoslavená Marie Alfonsína je u nás zatím takřka neznámá. I během svého života se zdržovala skromně v ústraní, takže ani jedna z jejích spolusester nevěděla o jejím bohatém duchovním životě, o jejích viděních a důvěrném vztahu k Panně Marii. Dokonce i její generální představená, její vlastní sestra Hanneh, až do Alfonsíniny smrti netušila, že v její osobě se skrývá zakladatelka kongregace. Povoláním této vysloveně sympatické světice bylo žít v tichosti a zcela se obětovat za své, dnes už papežsky schválené společenství. A dělala to velice ráda.

Narodila se v roce 1843 v dobře situované arabsko-křesťanské rodině Danil Ghattas v Jeruzalémě. Jako čtrnáctiletá následovala tato palestinská dívka Sultaneh Mariam volání Pána Ježíše a vstoupila k sestrám svatého Josefa. Na obláčce v kostele Svatého Hrobu v roce 1860 obdržela jméno sestra Marie Alfonsína. O dva roky později složila jako devatenáctiletá na stejném místě utrpení a smrti Páně své první sliby. Plná nadšení začala ihned vyučovat dívky katechismu ve farní škole v Jeruzalémě. Celé houfy dětí nadšené její láskou k Panně Marii vstupovaly do mariánské kongregace, kterou sama založila.
Po několika letech požehnaného působení přešla sestra Alfonsína jako učitelka a vychovatelka do Betléma. Tam začaly pro třicetiletou řeholnici nečekané zázračné události. Během modlitby svatého růžence se jí 6. ledna 1874 poprvé zjevila Panna Maria. V jasném světle viděla Alfonsína Královnu posvátného růžence, jak stojí s široce roztaženými pažemi. V rukou držela růženec, který visel až k jejím nohám, hlavu měla obklopenou patnácti hvězdami. Vidění zanechalo v sestře Alfonsíně nepopsatelný pokoj a živou touhu zcela se obětovat Bohu za duše.
Když se Alfonsína přesně za rok po prvním zjevení 6. ledna 1875 modlila v Jeskyni narození Pána Ježíše v Betlémě, Panna Maria se jí znovu zjevila a zaplavila modlící se řeholnici jasným světlem. Jeden paprsek vycházející z Panny Marie mě pronikl a zranil mě její láskou. Od té doby provázela sestru Alfonsínu nádherná hvězda, která zářila jednou slaběji, jindy silněji, jednou se vzdalovala, jindy přibližovala. Uprostřed této zářící hvězdy viděla Alfonsína vždy Pannu Marii – podobně jako blahoslavená Anna Maria Taigi v Římě, která o 100 let dříve po dobu 47 let v zářícím slunci milostí poznávala věci přítomné i budoucí.
Tentýž večer se jí Panna Maria ukázala obklopená radostným zástupem děvčat, nad nimiž byl zářícími literami napsán nápis: Kongregace růžence. V dalších viděních v průběhu roku viděla Alfonsína budoucí klášter růžencových sester i sestry, které v něm žily. Panna Maria jí do všech podrobností popsala denní program a pravidla kongregace. Když sestra Alfonsína stále váhala se založením, Panna Maria jí dodala odvahy a povzbudila – lehce se jí dotkla svým růžencem a řekla: Růženec je tvým příkladem. Důvěřuj mému milosrdenství a dobrotě všemohoucího Boha. Také velmi známá stigmatizovaná Mir jam z Abellinu ji povzbuzovala: Dej se do díla, Bůh to chce, zdaří se to. Opravdu to však nebylo lehké mít odvahu k založení kongregace; Panna Maria však vyslyšela modlitby sestry Alfonsíny a poslala jí velmi schopnou pomocnici, její rodnou sestru Hanneh (1858–1931). Aby mohla být kongregace založena, dostala jako dar i velmi moudrého kněze a duchovního vůdce Josepha Tannuse z Nazareta.
Sestra Alfonsína působila celých dvacet let u sester sv. Josefa, a proto potřebovala dispens od papeže – podobně jako sestra Tereza o 66 let později –, aby mohla z tohoto řádu vystoupit. Papež Lev XIII. jí toto povolení udělil v roce 1880. Nyní byla volná a mohla se připojit k pěti palestinským dívkám, které žily v malém pronajatém bytě (zprostředkoval jej P. Tannus) velmi chudobně, ale šťastně jako první členky kongregace.
Dne 7. března 1885 složila sestra Alfonsína spolu s dalšími osmi novickami před jeruzalémským patriarchou řeholní sliby. Vedení mladého společenství bylo tehdy v jiných rukou a P. Tannus byl jediný, kdo věděl, že skutečnou zakladatelkou je tichá sestra Alfonsína. Velmi si jí vážil a často ji prosil, aby zapisovala všechno o svých viděních a svých zážitcích.

Nousseira a zázrak ve studni
Během 42 let v Kongregaci sester posvátného růžence projevovala se tato velká mystička také jako žena činu, která však nikdy nepustila z ruky růženec. Ochotně přijímala, když ji překládali z místa na místo, aby zakládala kláštery a školy na výchovu arabské mládeže a sirotčinec, ať už ve Svaté zemi, nebo ve městě Salt v Jordánsku, kde se kromě jiného starala i o beduíny. Už několik měsíců po slavných slibech byly mladé sestry rozesílány po dvojicích do okolí. Tak se i sestra Alfonsína vydala spolu s jednou sestrou a svým duchovním vůdcem Josephem Tannusem do Jaffy v Galileji. Její první „klášter“ a první „škola“ byly nejdříve dvě provizorní místnosti; větší sloužila jako školní třída pro 35 děvčat a do menší se vešly právě dvě postele. Přes den byla jedna postel nahrazena pracovním stolem. Takřka rok snášely obě růžencové sestry tuto stísněnou situaci, až jim představená klarisek z Nazareta darovala trochu peněz a mohly si zařídit další dvě světnice. Čtyři dny před jejich posvěcením, 14. dubna 1886, se stal zázrak, který vyvolal pozornost veřejnosti a o kterém jsou zachovány přesné výpovědi očitých svědků i těch, kteří o zázraku slyšeli.
V ten den pomáhala Nousseira Habîb el’Issa, dvanáctiletá pravoslavná dívka, při čištění kamenné dlažby v přístavbě sesterského domu. Při nabírání vody spadla do 8 metrů hluboké studny. Sestra Kateřina hlasitě volala o pomoc, ale teprve po deseti minutách přišli muži s lanem a spustili ho do studny. Dítě se sice dvakrát vynořilo nad hladinu, ale bylo v bezvědomí, a proto se nedokázalo chytit podávaného lana. Obyvatelé obce, kteří se seběhli, začali křikem obviňovat sestry z tohoto neštěstí. Příbuzní děvčete si ze zoufalství roztrhli šaty a ihned stanovili cenu krve, kterou měly řeholnice zaplatit, než opustí obec. Sestra Alfonsína si nevšímala nadávek a vůbec se nebránila. Odběhla s několika dětmi do kostela a před Nejsvětější svátostí se s nimi modlila růženec. Potom se vrátila na místo neštěstí s růžencem v ruce. Jeden rozhněvaný Arab se na ni obořil: Ať tě spálí ten tvůj růženec a Zdrávasy! Potom ji silně udeřil a srazil na zem. Sestra se zvedla, prošla zástupem lidí a hodila svůj růženec do studny. Přitom hlasitě zvolala: Královno růžence, zachraň toto dítě a pomoz nám v této naší velké nouzi! Přítomní se smáli a posměšně říkali: Tady už tvoje Madona nepomůže. Děvče se utopilo, je už hodinu na dně studny. Ale sestra Alfonsína se nedala odradit a znovu odešla s houfem dětí do kostela a pokračovala v modlitbě svatého růžence. Mezitím sestra Kateřina zůstala u studny a spustila vědro až na dno. Náhle se lano pohnulo. Sestra s pomocí silného Araba začala vědro vytahovat a náhle se nad hladinou ukázala hlava a pak k údivu kolemstojících lidí i Nousseira, která stála ve vědru s růžencem kolem krku. Jako by se nic nebylo stalo, objala svoji učitelku a vyprávěla: Když jsem byla ve vodě, cítila jsem, jak na mě spadl zářivý růženec a ovinul se mi kolem krku a ruky. Studna byla plná světla. Ve vodě jsem se cítila dobře jako na pohovce. Potom jsem viděla při otvoru studny mnoho lidí a nějaký hlas na mě zavolal: ‚Chyť se lana!’ Chytila jsem se a jsem venku celá a zdravá.
Sestra Kateřina ihned běžela do kostela a vyprávěla sestře Alfonsíně, která se stále ještě modlila, o zázračné záchraně děvčete. Sestra Alfonsína vyšla z kostela a Nousseira plná radosti jí vyšla vstříc a řekla: To, co jsem viděla ve studni ozářené růžencem, mě naplnilo štěstím. Je mi líto, že jste mě tak rychle vytáhli. Účinky toho zázraku byly jedinečné. Zachráněné děvče i se svými rodiči přešlo z pravoslaví ke katolické víře, podobně jako evangelická učitelka, její žačky a většina matek. Protestantská škola byla zavřena a třídy sester byly příliš těsné. Nousseira se denně se sestrami modlila růženec a i po letech vděčně vyprávěla o své zázračné záchraně.

Nebeské plody
V červnu 1893 se sestra Alfonsína s jednou spolusestrou přestěhovala do Betléma, kde na přání svého duchovního vůdce vybudovala sirotčinec se školou a dílnou pro dívky. Ve velmi těžkých podmínkách tam působila jako představená 15 let. Počet dětí, nezaměstnaných děvčat, která hledala pomoc, neustále rostl. Téměř každý rok se proto musely stěhovat do většího domu, ale jejich chudoba se nezměnila. Krátce před svátkem svatého Josefa 1904 jim došly všechny zásoby. Ve své nouzi se začaly modlit k svatému Josefu. Přešel devátý den, a pomoc nepřicházela. Matka Alfonsína však všechny vybízela k ještě větší důvěře: Jen se modlete k svatému Josefovi, on nás nikdy neopustí! Venku lilo jako z konve, až se zcela setmělo. Tu uslyšely sestry tiché zaklepání. Přede dveřmi se objevil cizinec. Mírným pohybem ukázal na velké břemeno na zádech a přátelsky řekl: To je pro vaše sirotky! Překvapené sestry pozvaly neznámého muže dále. Jeho abája (beduínský plášť) byl plný ovoce a zeleniny. Ale co bylo zvláštní – byl zcela suchý, stejně jako cizincovo dlouhé roucho. Kdo vás poslal? Bratři z Tantury, nebo sestry z Hortas? Odpověděl: Nevím. Sestry Kongregace posvátného růžence se dívaly na ovoce a zeleninu, které jim mlčenlivý cizinec přinesl. Společně odnesly poklad do kuchyně, a když všechno vyložily, sestra Františka poskládala abáju. Všimla si, že plášť je neobyčejně krásný. Byl nový a vůbec nebyl pokrčený. Vlastně bylo škoda do něho balit zeleninu, pomyslela si. Kromě toho na plášti nebyla jediná skvrna, protože všechna zelenina a ovoce byly čistě umyté. Matka Alfonsína stála mlčky u cizince zcela ponořená do zjevu vysokého štíhlého muže s jasnými rysy ve tváři a s nádhernýma dobrotivýma očima. Jeho pleť byla zářivá, čistý oděv byl protkán modrými proužky a byl přepásán blankytným pásem. Mezitím se vrátila sestra Františka a podala plášť cizinci. On si jej však neoblékal, jak bychom v silném dešti čekali, ale přehodil si jej přes rameno. Na otázku, co mu sestry dluží, skromně odpověděl: Nic, děkuji. Zdvořile pozdravil a zmizel v noční tmě. Jen co se dveře zavřely, sestry se na sebe podívaly pohledem plným úžasu a jednohlasně zvolaly: To byl svatý Josef!
Na druhý den telefonovaly všem dobrodincům, zda někdo neposlal výborné ovoce a zeleninu, ale nikdo z nich to nebyl. S věčností jedly sestry se svými svěřenci z daru celý týden. Matka Alfonsína přitom s úsměvem opakovala: Jezte, děti, z plodů ráje, které nám přinesl svatý Josef! A sestra Františka potvrdila, že v ovoci našla světlezelený plod sladké chuti, jaký v Palestině neznají a nikdy předtím ani později ho neviděla. Chutnal velmi dobře syrový i vařený.

Matka Alfonsína zažila během svého apoštolátu podivuhodnou pomoc Královny posvátného růžence. Když jednou navštívila v sousedství slepou Hannu Issu el Kattân, hnuta soucitem poprosila o sklenici vody. Ponořila do ní svůj růženec a několika kapkami pokropila oči této ženy, které už lékaři nedokázali pomoci. Potom se se všemi přítomnými modlila 15x Zdrávas Maria. Za několik dní byla slepá žena zcela zdráva a bez pomoci druhých šla do kostela, aby poděkovala Bohu.

Jednou volali růžencové sestry k muži nakaženému tyfem. Gabrîl Dabdoûb však krátce po jejich příchodu zemřel. Podle orientálního zvyku spustili příbuzní hlasitý nářek. Matka Alfonsína však zachovala klid a povzbuzovala zoufalou rodinu, aby důvěřovali Ježíši a Královně růžence. Potom poprosila o sklenici vody, ponořila do ní svůj růženec a na rty zesnulého uronila několik kapek. Gabrîl polkl a požádal o jídlo. Byl uzdravený. Tak se mezi lidmi šířila úcta a láska ke Královně posvátného růžence i k růženci.

Cenné sešity
Po desetiletích naplněných prací a pastoračním působením povolali v roce 1909 sestru Alfonsínu zpět do mateřského domu v Jeruzalémě. Stála tam pak osm let po boku své sestry Hanneh, generální představené, pomáhala jí a radila při vedení společnosti. Matka Alfonsína, tehdy 66letá, dovedně ukrývala své mimořádné dary a ctnosti. Ani její osobní deník neprozrazuje nic o posledních dvaceti letech jejího života. Občas tato mlčenlivá sestra skromně vzpomněla před ostatními sestrami, čím ji dávno předtím pověřila Panna Maria: Pannu Marii by velmi potěšilo, kdybychom se v klášteře ustavičně modlily růženec. Ale protože takovým prosbám sotva bylo možno vyhovět, snažila se o to více působit svým dobrým příkladem a vzorem.
I přes vysoký věk (74 let), vedena poslušností, nasadila v roce 1917 s radostí své poslední síly, aby zřídila další dům pro sirotky. Bylo to v Ain Karim, rodišti Jana Křtitele, ve venkovském domě vlastní rodiny Danil Ghattas, kde jako dítě trávila šťastné chvíle prázdnin. A právě zde za deset let, 25. března 1927, zemřela. V ten den splnila Panna Maria svůj slib: Když splníš Boží vůli a moji vůli a až uděláš všechno tak, jak jsi to viděla a jak jsem ti nařídila, potom budeš moci jít se mnou. Matka Alfonsína Danil Ghattasová se právě modlila čtvrtý desátek slavného růžence, když zesnula ve věku 84 let. Poslední slova umírající byla: „...pros za nás nyní i v hodinu smrti naší.“
Teprve nyní objevila její sestra dva rukou psané sešity o všech jejích vzácných viděních a snech, které z poslušnosti zapisovala. Když se o tom růžencové sestry dověděly, většina z nich tomu nechtěla uvěřit, že tato nenápadná sestra byla tak mimořádně omilostněná a byla duší celého společenství. Po důkladném přemýšlení však musely uznat: Byla svatá. Jako důkaz stačí už jen to, že nás snášela a nikdy nám ani slovem neprotiřečila, nikdy si na nás nestěžovala a nemluvila o nás zle před druhými. Na to ani neměla čas, protože se ustavičně modlila růženec.

Víťazstvo srdca 79/2011
Připravil -lš-