Křesťanská modlitba

V časopise Světlo vyšel zajímavý článek o modlitbě: Nejlepší je ta modlitba, která obsahuje nejvíce lásky. A jak k větší lásce dojít?





ZÁKLADNÍ POSTOJE PŘI MODLITBĚ

I. ÚCTA

Modlitba nám chce zjevit Boží tajemství, to největší tajemství, kterého se nám dostává. Klíčem k tomuto tajemství je úcta. Ve struktuře modlitby tvoří tedy úcta nosný základ. Neúcta patří k velkým chorobám dnešní doby. Kde má člověk ještě úctu k tajemství přírody? Kdo má ještě úctu k tajemství manželství a tajemství pohlavnosti?
Proto také člověk není schopen dospět k tajemství Boha. Úcta je nosný základ modlitby, klíč k poznávání Boha.

1. Vnitřní usebranost
Nemodlíme se často, aniž bychom zvážili, co vlastně děláme? Přibližně v duchu: „Tak teď se tedy pomodlím.“ Sáhneme po nějaké ušpiněné knize, otevřeme první lepší stránku. Musíme Starci s vousem tam nahoře něco přečíst.
Představme si každý sám pro sebe, že stojím sám v prostoru. Nikdo tu není a začnu mluvit, půl hodiny, jen tak do vzduchu. Každý náhodně příchozí by řekl: Je třeba zavolat psychiatra. Začínáme modlitbu, a vůbec nemáme před očima jejího adresáta. To je přece bláznovství.
Mluvíme do vzduchu a vůbec nevíme, kde je ten dobrý Bůh, ke kterému se „modlíme“. Někde tu bude, je přece všudypřítomný. Zeptejme se vždy po určité době modlitby: Ke komu se vlastně modlím? Přirozeně k Bohu. A kde je? A kde ho oslovuji?
Ale není důležité vědět, že je všudypřítomný, důležité je, abych k němu zaujal osobní vztah tváří v tvář: „Ty ve mně, Ježíši, Ty zcela ve mně.“ – Usebrat se! První věcí v modlitbě je usebranost: Kdo jsem já? A kdo jsi Ty?

2. Umlčet smysly
To platí především pro vnitřní modlitbu. Vnitřní modlitba směřuje vždy dovnitř, nikdy ven! Pro okolní svět, tak říkajíc, zatáhneme žaluzie. Nemůžeme být současně u Boha a současně být ve styku se vším kolem nás, jak se to často stává v našich kostelech: „Co to má ta žena na sobě... Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás...“ Tak slavíme Eucharistii a divíme se, že nemůžeme dospět k tajemství Eucharistie.
Modlíme se s otevřenýma očima. Je přirozené, že se nemůžeme pohroužit do hloubky. Můžeme mít zavřené oči, ale otevřené uši. Slyšíme podle kroků, kdo přichází: „Ach, zase jde pozdě!“ A už jsme někde jinde. S kým vlastně mluvíme? Komu zpíváme své chvály?
Tuto zkušenost všichni známe. Musí se pro nás stát trvalým vědomím: musíme být usebraní, abychom byli zcela u Boha. Všechno, co vnímám vnějšími smysly, přerušuje stav vnitřní modlitby. Proto často nedosahujeme hlubší modlitby, nýbrž „povídáme jako pohané“ (srov. Mt 6,7). A to není modlitba, i když o ni poctivě usilujeme. Nepozorujeme přitom, že tuto námahu sami maříme, protože nejsme usebraní, protože nepřistupujeme s úctou k Božímu tajemství. To nemá nic společného s citem. Cit zde být nemusí. Jde o jistotu a jasné vědomí: Kdo jsi Ty? Kdo jsem já? Kde jsi, můj Bože?

3. Správné držení těla
I držení těla vyžaduje pozornost. Jak často se necháme při modlitbě ovládnout citem! Když mě to nebaví, tak toho nechám. „Visíme“ v kostelní lavici nebo doma na křesle. Tak, jak se „modlíme“, bychom nikdy neseděli před přítelem. Již držení těla ukazuje, že si vůbec nejsme vědomi, s kým mluvíme. To přece není vůbec úcta!
I v době duchovní vyprahlosti můžeme zaujmout takové držení těla, jaké určuje naše vědomí Boha: „Ty jsi přítomen. Vím, kdo jsi.“ Když se tedy ve věci držení těla dáme vést svým přesvědčením víry, nikoliv svými city – ty jsou v době vyprahlosti ty tam – stane se tato forma úcty důležitou a překvapivě velkou pomocí. Nemusí to být nic přehnaného, ale velice nám pomůže přistoupit hlouběji k Bohu, k Tomu, s kým mluvím. To hraje v celé církevní tradici významnou roli. Světci měli před Bohem zcela jasné vyjadřovací formy – i pokud jde o držení těla.
Úcta tvoří nosný základ modlitby. Úcta je posvátná bázeň nejen před Bohem, ale přede všemi věcmi, které pocházejí od Boha. Projevuje se především ve vnitřním postoji k Bohu a k lidem, ale také ve vnějším postoji. Tělo a duše jsou jedno. Když je odtrhnu a tělo se klátí, zatímco duše by se měla vznášet radostí, těžko si to umíme představit.





II. ZBOŽNOST

Úcta k Bohu souvisí s dalším postojem, a to zbožností. Mluvíme často o „zbožné modlitbě“.

1. Myšlenkami zcela u Boha
Zbožnost znamená myslet na to, co si duch předsevzal, a skutečně u toho setrvat. Zbožnost v modlitbě znamená zcela myslet na to, s kým mluvím, s kým jsem nyní ve společenství. Duch se soustřeďuje na obsah slov a spojuje je s mým životem, takže se modlím životně pravdivě. Zbožnost můžeme označit za formu usebranosti.

2. Zbožnost jako plod lásky
Když používám pevný text modlitby, je to pomoc k modlitbě, prostředek modlitby. Tato pomůcka formulované modlitby se stává tím zbytečnější, čím více se dosahuje cíle modlitby, totiž lásky. Čím více vrůstáme do lásky k Bohu, tím méně slov potřebujeme, tím zbytečnější jsou formule, které byly na počátku důležité. Zbožnost, tato počáteční soustředěnost na to, s kým mluvím, stane se obsáhlejší, vnitřnější, životnější. Pro duši se stane zřejmějším, že zbožnost není ani tak záležitostí hlavy, poznání a myšlení, jako je věcí srdce. Prosté být spolu s Bohem v lásce a radosti, vyrovnanosti vědomí. Tím se rozumí hlubší smysl zbožnosti.

3. Od „modlitby pohanů“ k „modlitbě srdce“
Modlitba, kterou vyslovují pouze rty, není modlitba. Je to povídavost „jako u pohanů“ (Mt 6,7). Ježíš to říká jasně. A toho bychom si měli být dobře vědomi, protože to často tak děláme. Tím není myšleno, že se zapomínám, i když jsem se chtěl uctivě modlit. Je tím míněna modlitba, kde se již nenamáhám, abych si vytvořil kontakt, ale prostě začnu a něco se modlím. Čas tlačí, a tak honem breviář a něco kolem. Ale nakonec se musím ptát: Ke komu jsem se vlastně modlil? Povídání jako u pohanů. To není modlitba.


III. DŮVĚRA

Třetí postoj po úctě a zbožnosti je důvěra. Je-li zrak srdce obrácen k Bohu, pak nemohu jinak než mu důvěřovat.

1. Prosit, jako bychom již obdrželi
Odporuje vnitřnímu smyslu modlitby, především prosebné modlitby, jestliže prosíme a současně pochybujeme o splnění toho, oč prosíme. Pak ani nepotřebujeme o to prosit. Proto Ježíš říká: „Proste, jako byste již obdrželi.“ (srov. Mk 11,24) To znamená česky: Děkujte! – „Pane, děkuji Ti za to, co Ty, Bože, nyní činíš.“

2. Rozdíl mezi pocitem a konáním
Když je srdce plné pochybností, zatímco prosím, nemůže být o důvěře řeči. Ale zde je důležité rozlišovat mezi „pocitem“ pochybnosti a skutečnou pochybností. Často budu mít pocit pochybnosti, když o něco prosím. Zde se vždy vloudí i pochybnost, zda prosba bude splněna. Je důležité vědět, že takové myšlenky přicházejí. Pouhý „pocit“ pochybnosti přichází z oblasti smyslů. Ale naše tělesné smysly nemohou vnímat Boží konání. Čistě citové pochybnosti se netýkají mého nitra! A podle nich není možno usuzovat, zda „věřím“ nebo „pochybuji“. Pravá víra leží hlouběji. Je zcela mimo smyslově vnímatelné pocity.
Svatý František Saleský nás učí: Mnoho lidí nerozlišuje mezi pocity víry a vírou, mezi pocitem důvěry a důvěrou. A to je velká chyba. Musíme vždy rozlišovat mezi pouhým pocitem pochybnosti a skutečnou pochybností.
Že – přesto – dělám krok víry a přes všechny pronikající pocity vážně prosím Boha, to je výraz mé víry v jeho konání! Prosím Ho a nechávám všechny smyslové pocity pochybnosti stranou. Vědomá pochybnost by byla, kdybych řekl: „Milý Bože, já to s Tebou vyzkouším. A když to nevyjde, bude to jako předtím a nic nemůžu ztratit.“ To je pravá pochybnost. Nedůvěřuji Bohu. Pochybnost uzavírá srdce pro Boží dary, místo aby je otevírala. Každá modlitba musí v sobě vyjadřovat důvěru – tuto důvěru v Boha. Jak bylo řečeno, nejde o pocit. Ten někdy může být přítomen, pak je to lehčí. Ale když jdu se svým problémem k Bohu a říkám: „Předávám Ti to a prostě čekám, co učiníš“ – to je důvěra.





IV. VYTRVALOST

Čtvrtým postojem modlitby je vytrvalost, ve které se musí projevovat skutečná důvěra. Teprve ve vytrvalé modlitbě zažijeme, zda skutečně důvěřujeme.

1. Ne proto, že já chci
Když se dnes rychle modlím: „Pane Bože, prosím tě za tohoto nemocného“ – dnes! Zítra už prosit nebudu, protože nemocný se stále ještě neuzdravil a já nevím, zda má moje modlitba nějakou cenu. To samozřejmě neříkám Bohu výslovně. Ale prostě se už nemodlím. Kdybych věřil, kdybych opravdu ze srdce důvěřoval (nikoliv z citu), pak bych svou vytrvalost projevil. Modlím se tak dlouho, až nemocný zemře. A i když zemře, vím, že moje modlitba byla vyslyšena. Byl uzdraven ve své duši a mohl přijmout smrt, což dříve nemohl – byl jsem tedy vyslyšen.
Bůh vyslyší každou prosbu. Toho si musíme být jednou provždy vědomi. Ale nevyslyší mě vždy tak, jak já to chci. Ale pozorujme přece, co přitom můžeme zažít. Nakonec zpozorujeme, že se u člověka, o kterého jde, nebo v situaci, která nám leží na srdci, něco událo. Něco se stalo jinak, než jsme si to představovali. Tak nakonec zjistíme, že Bůh nás vyslyšel. A budu se ptát, zda to nebylo to největší a nejdůležitější, místo abych prostě konstatoval: „To, co jsem chtěl, se nestalo.“

2. Růst ve víře
Při tom zdánlivě dlouhém čekání na vyslyšení, které jsem musel vydržet, spočívá ona vlastnost vytrvalosti v modlitbě: Vytrvat až do konce, říká Písmo (srov. Mt 10,22; 1 Kor 13,7).
Srdce se musí naučit vytrvalosti, čekat ve víře. Vzpomeňme si, jak Pán nechal pohanskou ženu ze Sidonu běžet za sebou, a dokonce s ní nejednal pěkně, když prosila za uzdravení svého dítěte a volala: „Uzdrav moji dceru!“ A On řekl: „Nepřišel jsem k pohanům, nýbrž jen k synům Izraele. Nemohu házet chléb psům.“ Ona odpověděla: „Ale i psíci jedí z drobtů, které padají z pánova stolu.“ Ježíš tak zkoušel její víru a pro její víru jí mohl udělit dar uzdravení: „Ženo, veliká je tvoje víra!“ (srov. Mt 15,21–28)
Bůh nás v některých záležitostech nevyslyší, protože nás miluje. Musíme se učit věřit a čekat, až víra vzroste, aby Bůh mohl jednat. Ale k tomu nedojde, když se nechci učit čekat, nýbrž se zastavím a přestanu se modlit, místo abych ve své prosbě vytrvale pokračoval.

3. Dorůst k Boží vůli
My máme vždy termíny, i pro Boha. Po určité době modlitby přestaneme a říkáme: „To už stačí.“ Takové jednání není správné. Vlastně musíme prosit, dokud neumřeme, a když ani pak nic neuvidíme, musíme důvěřovat až za smrt: Moje modlitba nebyla marná, Bůh mě vyslyší. Vytrvalostí v modlitbě se duše stává trpělivou a silnou. Stane se tvrdou vůči vlastní měkkosti a popudlivosti a proti sklonům stavět nároky. Stane se čistší, rozhodnější a nezištnější. Vstoupí do vůle Boží.
To se neděje rychle jedním úkonem vůle, nýbrž delší vytrvalostí v prosbě vrůstáme do Boží vůle. Často nedochází k růstu ani k vrůstání do Boží vůle tak, aby se „stala mým pokrmem“ (srov. Jan 4,34), protože já volám příliš rychle – jako v telefonátu – a pak opět nic. Bůh mě nemůže vést, jako vedl sidonskou ženu, protože já nespolupracuji.

4. Více než si můžeme vyprosit
Ve vytrvalé modlitbě se často mění obsah prosby. Začnu najednou prosit jinak, než jsem prosil dosud. Může se stát, že začnu Bohu děkovat, že mě nevyslyšel tak, jak jsem chtěl. Obsah mojí modlitby se náhle změní, protože cítím, že je to správné. A Já se změní v člověka, který důvěřuje Bohu, který vkládá svou vůli do jeho vůle, takže v ní formálně přebývá. Boží vůle se stává mou vlastní. S tím jsem na počátku své modlitby nepočítal.
Bůh činí více, než si můžeme vyprosit. Prosba je často také prosbou církve. Člověk zraje čekáním. Vidí vyprošované zcela jinak a činí ústupky od toho, co dříve chtěl a co si představoval. Snad dospěje jeho srdce jakoby samo od sebe do bodu, kde první prosbu zcela překoná, vzdá se jí a nevyslyšení své prosby pokládá za hluboké, Boha nejdůstojnější vyslyšení. Kdo vytrval v prosbě o nějakou záležitost, může tyto procesy vnitřně prožít. Zkoumejme sami sebe, v kterých bodech jsme vytrvale vydrželi před Bohem.


V. ODEVZDANOST DO VŮLE BOŽÍ

Poslední základní postoj v modlitbě je odevzdanost do vůle Boží. Je to rozhodující vlastnost, základní předpoklad každé modlitby: plné srozumění s Bohem, s jeho vůlí, s jeho konáním.

1. Žádná modlitba bez odevzdanosti
Bez odevzdanosti se nemohu správně modlit, budu vždy zklamán. Protože v takovém případě stavím sám sebe na Boží místo a Bůh je pro mě jen vykonavatelem mé vůle. Říkám mu ve svých modlitbách, co má dělat. A když to neudělá, trestám ho tím, že se přestanu modlit. Odevzdanost do Boží vůle žije z přesvědčení, že Bůh chce stokrát více blaha a blaha všech, mnohem lépe, než já mohu vyprosit. Zná mě hlouběji a skutečněji, než se znám sám. Mohu mu důvěřovat, mohu ho prosit. Mohu ho ustavičně prosit a čekat, že mě vyslyší, nebo změní mne či modlitbu. Odevzdanost je základní předpoklad modlitby.
Odevzdanost je výsledkem všeho toho, co bylo řečeno, protože by to byla divná úcta k Bohu, kdybychom ho chtěli k něčemu přinutit proti jeho dokonalé moudrosti, proti jeho božskému záměru. Znemožnilo by to pravou chválu. Jak bych mohl velebit Boha, kdybych nebyl srozuměn s jeho vůlí? To je nemožné.
Proto mnohé z toho, co nazýváme chválou, jsou jenom krásné písně a pouhá slova. Nemůže být nijaká chvála tam, kde svou vůli stavím nad vůli toho, koho velebím. Anebo jak bych mohl doopravdy děkovat, kdybych nebyl srozuměn s vůlí toho, komu děkuji, nebo s darem, který jsem od něho přijal? Jak bych mohl děkovat, když nejsem zajedno s jeho vůlí?

2. Léčba sebelásky
Všechna modlitba je konec konců sjednocení mé vůle s vůlí Boží. V tomto zápase s Bohem odhalujme až do nejvyšších forem zahalenou sebelásku: egoismus, sebelásku v negativním, nikoliv v pozitivním smyslu. Tento egoismus, jeho vnitřní pýcha, to je také kořen jedu, který musí být očištěn až do nejvyšší mystiky. V tom spočívá celý proces, kterým v modlitbě procházíme. To zjišťujeme především, když v modlitbě revoltujeme, protože modlitba není taková, jak bychom ji rádi měli. „Milý Bože, tak si to nepředstavuji! – Snad bude lepší, když se budu méně modlit.“ Zvedá se vlastní Já a nejde už o Boha, nýbrž jen o mne. Neptám se: „Co, Bože, vlastně chceš?“, nýbrž: „Co mi to přinese?“ To zakoušíme již na začátku modlitby. Bohu jde od počátku o to, aby mi odhalil moje egoistické překážky. Tento proces nepřestává, ale prohlubuje se, čím více se mi Bůh zjevuje.

3. Bůh se nevnucuje
To bylo několik myšlenek, co říká Ježíš o modlitbě a jak se On modlí. Ježíš je můj vzor, který je pro mě závazný. Každý to může sám studovat z Písma svatého. Stejně tak postoje v modlitbě: Bylo by dobré napsat je jako hesla na papír a před modlitbou se zkoumat, zda jsme usebraní, zda je probuzená úcta, zda je živá zbožnost, zda jsme připraveni zůstat vytrvale věrní v odevzdanosti. My lidé jsme velmi proměnliví. Některé věci, které nás náhle zasáhnou do srdce, jsou později zapomenuty, ačkoliv se předtím zdály tak důležité. Ale my někdy přelétáme jako motýl z květu na květ. Všude něco ochutnáme a nakonec se divíme, že jsme se tím nijak nenasytili. Mnohem důležitější by bylo zůstat u jednoho bodu a v tom růst. Zamysleme se, jak často jsme byli Bohem zasaženi. A jak dlouho to vydrželo? Víme vůbec aspoň, co to bylo? Bůh se nevnucuje! To je důležitý bod v modlitbě, v každém duchovním konání. Bůh má větší úctu před mojí svobodou než já sám. Podívejme se na věci, které nás potkaly. Napišme si to. Zkoumejme svůj život stále v tom, v čem nás Bůh oslovil, až se uskutečnily. Pak může nastoupit další krok.

Dienst am Glauben 2/2011
Překlad -lš-