Babičky jako nejkratší cesta k Bohu: pouti k mariánským svatyním spojují generace.
Stížnosti, že předávání
víry mezi generacemi
vázne, jsou všem známé.
K přípravě na první svaté
přijímání nebo biřmování přichází
mnoho dětí a mladých lidí
bez konkrétní základny víry
a bez znalostí. Jedním z hlavních
důvodů je, že z rodin zmizely
živé projevy víry. Společná
modlitba večer, u stolu, společný
růženec a Anděl Páně se namnoze
pokládají za přežitek
a netvoří již každodennost v našich
rodinách.
Účastníci sympozia svatého
Josefa v Kavealer přišli s podnětem,
jak znovu předávat zapomínanou
víru mezi generacemi:
pouti prarodičů s vnuky. Již desetiletí
to patří k poutnímu programu
v Marienstadt a k životu
mnoha rodin.
Objevila se tato myšlenka:
Co dítě prožije se svými prarodiči,
to pak uplatňuje také vůči
svým vnukům a obě strany jsou
tím obohaceny. Víra z babičky
a dědečka přeskočí na vnuky,
protože v dětském věku se člověk
snáze učí.
Tento start k oživení se skutečně
podařil. Od doby, kdy
prarodiče opět putují se svými
vnuky, stále více poutních
míst zažívá tento model. Šedivá
paní Marie Frauke si velmi
živě vzpomíná na svou první
pouť s babičkou do Marienstadtu,
kterou spolu vykonaly ruku
v ruce. Vypravily se tehdy k Těšitelce
zarmoucených. „Pouť
do Kavelaeru s mojí babičkou
a její zbožnost měly pro můj
život nenahraditelný význam,
a proto jsem ráda, že mohu i já
svým vnukům zprostředkovat
krásu víry.“
S ní se vydalo letos na pouť
asi padesát babiček s vnoučaty
a strávily v Marienstadt jeden
den. Při společné bohoslužbě
připomněl kněz evangelium
o dvanáctiletém Ježíši v chrámě:
„Jako Ježíš chodil do Jeruzaléma,
tehdy největšího poutního
místa, tak to dnes platí
také pro Marienstadt.“ A pozval
děti, aby tento den věnovaly
Bohu, chválily ho modlitbou
a písněmi, hledaly pomoc
u Panny Marie a učily se stále
více poznávat víru. „Jako Ježíš
kladl učeným v chrámě otázky,
tak se i vy ptejte svých prarodičů
a učte se od nich jejich životní
zkušenosti, jejich moudrosti
a lásce k Bohu,“ povzbuzoval
kněz mladé posluchače.
Odpoledne mohly děti v domě
Petra Canisia malovat náboženské
motivy na dřevěné oltáříky.
Pak se konala opět společná
modlitba před zázračným obrazem
a poutníci se vydali na zpáteční
cestu.
Farností, které pořádají takové
pouti prarodičů s vnuky, stále
přibývá. V diecézi Limburg
přišlo na první takovou pouť
sedmdesát účastníků a chtějí
pokračovat. Tyto pouti staví
prarodiče často před nemalé
nároky. Děti, zvláště ty nejstarší,
jim kladou otázky, na které
někdy není snadno odpovědět.
U dospělých narozených v padesátých
a šedesátých letech mohou
také některé znalosti váznout.
Při té příležitosti se může
vyjasnit mnoho předsudků a probudit
zájem o pravou víru. Dar
víry se lépe a účinněji předává
na kolenou v krásném poutním
prostředí než ve školní lavici.
Pouti se stávají pro obě generace
příležitostí „natankovat“ potřebné
síly. Je zde také příležitost
modlit se za potřebné, za rodiče.
V té věci udělali velmi dobré
zkušenosti i ve Velké Británii.
Příklad účinnosti této cesty
zná i ruské křesťanství. Mnozí
se ptají, jak mohla víra přežít
smrtelné pronásledování stalinského
režimu po tak dlouhou dobu,
kdy 80 % kostelů a klášterů
bylo pobořeno, velká část kněží
povražděna a zavlečena na Sibiř.
Klíčem je předávání víry „bábuškami“,
které nenarušila protináboženská
propaganda a které
se svými vnuky zase rozsvěcují
svíčky před ikonami a poslouchají
Boží slovo. Dnes je v Rusku
opět 50 % lidí pokřtěno, více
než v bývalé NDR či v ČR.
Podle Die Tagespost
Překlad -lš-
