Někdy se ozývají názory, že malé děti v kostele jen ruší a stejně z toho nic nemají. Jak vést děti ke správnému chování v domě Božím a jak docílit toho, aby pochopily posvátnost tohoto místa? Několik rad jsme našli v časopise Světlo.
Zde je dům Boží a brána nebes ...
Těmito slovy začíná
Introit mešních textů
k posvěcení chrámu.
Měli bychom je mít na mysli,
kdykoliv vstupujeme do chrámu.
Připomínají nám, kdo
v tomto domě přebývá, a je naším
úkolem, abychom do této
skutečnosti co nejdříve zasvětili
i naše děti.
Zvláštní Boží přítomnost
nás zavazuje, abychom
je od počátku učili, jak se mají
v Božím domě chovat. Držení
těla pomáhá duši probouzet
úkon klanění, kterým jsme Bohu
povinni. Všimneme si především
tří bodů, které jsou: ticho,
chování a dobrý příklad.
Cvičení v zachování ticha
Bůh stvořil naši duši v tichu.
Při křtu nás znovu vnořil
do tajemného ticha. Pomáhejme
i těm nejmenším zachovávat
v kostele ticho. Pokud je dítě
potichu, necháme je v klidu.
Při hlasitém projevu položme
mu něžně ruku na ústa. Postupně
pochopí a naučí se, že se zde
má chovat tiše. Abychom dosáhli
ticha, vyhýbejme se tomu, hrát
si s ním. Tím bychom jen podpořili
jeho zvyk obracet neklidem
na sebe pozornost a tak si
ji vynucovat. Pokud se nám nedaří
dítě utišit, musíme s ním
na chvíli vyjít z kostela.
Vnější chování
Postupný návyk chovat se tiše
pomůže dítěti, aby v kostele
zachovalo klid. Dítě má pochopit,
že v kostele musí rodiče více
pozornosti věnovat Bohu než
jemu a že se s ním nemohou
mazlit tak, jak to dělají doma.
Když je dítě již větší, učíme je
sedět v lavici. Kostel ovšem není
jediné místo, kde se má dítě
učit ovládat své tělo. Snažíme
se však, aby začalo rozlišovat
mezi domácím prostředím a posvátným
prostředím Božího domu.
K důstojnému chování Božího
dítěte může přispět i sváteční
oblečení.
Dobrý příklad
Příklad je důležitým prvkem,
který pomáhá dítěti chovat
se v kostele správně. Ze zbožného,
důstojného a usebraného
chování rodičů dítě pochopí,
že kostel není totéž co domov.
Když dítě vidí své rodiče ve zbožné
usebranosti, alespoň krátce je
bude napodobovat, brzy ovšem
asi podlehne svým proměnlivým
náladám. Musíme je proto opakovaně
usměrnit. Měl by stačit
jeden vážný pohled a pokyn ruky.
Málo k tomu pomůže, když
dovolíme dítěti, aby si do kostela
bralo své hračky. Tím jen smazáváme
posvátnost prostředí, potřebu
odlišného chování, které
by se dítě mělo naučit vnímat
a rozlišovat.
Dávat na dítě pozor
Pomůže nám, když dítě již
předem připravujeme na čas,
který má s námi strávit v kostele.
Již před vstupem do kostela
je upozorníme, proč bude nutné
zachovávat na čas ticho a klid:
„Vstupujeme do domu, kde bydlí
Pán Ježíš.“ Můžeme dítěti pošeptat
do ucha modlitbu, kterou
může samo Pána pozdravit. Učíme
je také pokleknout a klečet.
Snažíme se, aby vidělo na oltář.
Rozdělíme děti tak, aby se navzájem
nepodněcovaly k neklidu.
Sami přitom ve své modlitbě
svěříme své dítě Spasiteli a prosíme,
aby mu dal zakusit svou přítomnost,
aby mu pomohl prožít
dobře tyto chvíle a aby pomáhal
i nám vlastním příkladem a chováním
vést dítě k Bohu. Je dobré,
má-li dítě svou modlitební
knížečku. Už doma je učíme,
jak si mají při posvátných obřadech
počínat, a upozorňujeme
na krásné stránky, které nabízí
liturgie i dětem.
Smyslem naší výchovy není
jen usměrnit vnější chování,
ale uvádět je do vztahu k Pánu
a do prožívání posvátného dění.
Čím více se prohlubuje duch víry,
tím samozřejmějším se stává
vnější chování spojené s vnitřním
klaněním. Může nám v tom
pomáhat, když s dítětem navštívíme
kostel i mimo nedělní bohoslužbu,
aby se Ježíši poklonilo
a řeklo mu své prosby i poděkování.
Všechno závisí od toho, jak
se v dítěti probouzí skutečná láska
k Bohu, k Pánu Ježíši a Panně
Marii. Dítě musí prožívat, že
do kostela nechodí z přinucení
a povinnosti, ale z lásky. K tomu
nám pomáhá, když naše ratolesti
seznámíme s příklady svatých
dětí, které rády navštěvovaly Ježíše
ve svatostánku a rozmlouvaly
s ním. Takový vztah dětské duše
k Pánu je velmi důležitý pro
celý její další život.
Podle Dienst am Glauben
3/2011
