V časopise Světlo vyšel článek o tom, jak důležitá je pro člověka naděje a odpuštění.
Vypráví se, že u hlavního nádraží
ve velkém městě si dávají schůzku ve dne
v noci vandráci, zlodějíčci a drogám propadlí
mladíci. Nápadný byl mezi nimi
jeden mladík, špinavý, s dlouhými neupravenými
vlasy, který se potuloval mezi
ostatními ztroskotanci po městě, jako
by neměl základnu a útočiště. Když
se zdálo, že je na tom obzvláště špatně
a cítil se zcela opuštěn, vytahoval z kapsy
umaštěný a užmoulaný lístek a četl si
ho. Pak ho znovu pečlivě složil a schoval
do kapsy.
Někdy ho políbil a přitiskl na srdce.
Četba lísku měla okamžitý účinek. Zdálo
se, že hoch nabral novou sílu a znovu
nabyl odvahy. Co asi bylo na tom tajemném
lísku? Pouze pět slov: „Malé dveře
jsou vždy otevřeny.“ Byl to lístek, který
mu poslal jeho otec. Chtěl mu říct, že
všechno je odpuštěno a že kdykoliv bude
chtít, může se vrátit. Jednou to udělal.
Našel malé dveře domu otevřené. Potichu
vstoupil a schoulil se na své lůžko.
Když se ráno probudil, seděl u jeho lůžka
otec. Beze slova se objali.
