„Nikdy ti nebude scházet láska“

V časopise Světlo nás zaujal rozhovor o těžké životní zkoušce mladé maminky Anne-Dauphine Julliand, matky čtyř dětí. Když se dověděla, že její dcera je nevyléčitelně nemocná, začalo pro ni netušené dobrodružství lásky.





V těžkostech se může člověk zlomit, nebo vyrůst.


Jste autorkou nádherné knihy „Dva kroky na mokrém písku“ o nevyléčitelné nemoci svého dítěte. Můžete nám přečíst krátký úryvek?
„Na konci návštěvy u lékaře oblékám znovu svou dceru, která sedí na vyšetřovacím stole. Přitom se obracím zády k mému muži Loicovi, k lékaři a k psycholožce, kteří jsou také přítomni. Moje celá pozornost patří jí. Se spontánností matky, která trpí, jí řeknu: »Thais, slyšelas, co nám doktor řekl? ... Je to skutečně špatné. Je to děsné, je to strašně smutné. Ale, miláčku, to všechno nám nikdy nemůže zabránit v tom, abychom tě milovali a udělali všechno pro to, abys měla šťastný život. Slibuji ti: Budeš mít krásný život. Jistě, nikoliv život jako jiná děvčátka, ale život, na který můžeš být hrdá: Nikdy ti nebude scházet láska.«“

To musíte blíže vysvětlit.
Thais měla dva roky. O jejích narozeninách jsme se dověděli, že dítě, které se zatím vyvíjelo normálně – s výjimkou jedné poněkud otočené nožky – je postiženo nevyléčitelnou degenerativní genetickou chorobou a má před sebou jen několik měsíců života. V té době bude krok za krokem ztrácet schopnosti, které zatím získalo.

Jak jste to jako matka prožila?
Jako pro matku bylo pro mne náhle všechno sporné: Proč jsem jí darovala život? A přesně v tom okamžiku, který jsem právě předčítala, byla jsem si náhle vědoma, že tato zpráva na mém mateřství nic nemění. Ano, právě nyní mi bylo obzvláště jasné, co to znamená být matkou: milovat své dítě a učinit je šťastným, ať jsou životní okolnosti jakékoliv.

Při četbě úryvku mě překvapilo, že jste nenapsala: Při této zprávě jsem se v pláči zhroutila.
Přirozeně jsem již plakala. Skutečně, byla jsem hluboce zarmoucená. Ale nezhroutila jsem se, protože zde byla ona. Byla jako předtím živé, veselé děvčátko, jako dosud. Pomohla mi, abych to vydržela.

Měla jste pocit viny – mnozí to při takových onemocněních prožívají?
Ne. Pocity viny má člověk, když se ptá: Proč vlastně? Pak hledá nějakého viníka. Měla jsem to štěstí, že jsem se tak neptala. Tuto otázku jsem instinktivně odmítla. Na to neexistuje žádná odpověď, odpověď, která by mi pomohla jít dále. Přirozeně, je možné hledat viníky: já, můj muž, snad milý Bůh… Já jsem se ovšem na to neptala. Potřebovala jsem spojence...

Zlobila jste se na Boha?
Ne, nikdy.

Byl Bůh spojencem?
Ano, byl! Nevěřím tomu, že nám Bůh posílá utrpení. Utrpení je nyní zde a Bůh nám nabízí svůj doprovod. Může z tohoto utrpení udělat něco pozitivního. Záleží na nás, abychom připustili jeho blízkost a doprovod.

Ve své knize píšete, že jste slyšela hlas, který říká: „Kdybys věděla...“
Myslím, že to byl Bůh. Slyšela jsem to před diagnózou lékaře. Nebyl to vůbec vážný, smutný hlas. Nebylo to oznámení nemoci, nýbrž především poukaz na to, co se má všechno v našem životě změnit, co budeme muset vzhledem k nemoci pochopit, určitý druh přípravy.

Na vašem svědectví je krásné to, že sice popisujete bolest, ale především svědčíte o životě...
Ano, život, celý život. Smutek nikdy nepotlačuje život. Život Thais významně dosvědčuje, že toto děvčátko si ještě v posledních fázích svého života chtělo hrát. Byly zde vedle sebe život a smrt. Spolu jsme kráčeli vpřed ve vzájemné důvěře.

Co hraje při tomto doprovodu ve všedním životě roli?
Profesor Bernard říká krásnou větu: Člověk musí ke dnu přidat život, když není možno k životu přidat žádné dny. To znamená: Každý den podniknout něco zvláštního. To znamená dělat všechno s láskou, žít jeden den za druhým a nedívat se za něj. Večer usínat a říct: Jak krásný byl ten dnešní den! Využít každý okamžik. Vyvolávat v paměti krásné vzpomínky – a ne špatné. To je klíč: Život mohl také trvat jen jeden den. Dnešek je důležitý. Nevím, co bude zítra.

Přijali lidé vaše poselství?
Ano, jsem si tím jista. Mnoho čtenářů mi psalo. Třeba jedna mladá žena: „Děkuji, po přečtení vaší knihy jsem si jista: Jednoho dne chci být matkou.“ Pochopila. Knihu je možno číst také jako příběh o onemocnění děvčátka, přesně řečeno dvou, protože mám ještě jednu nemocnou dceru. Prostředí ne právě zábavné. Tady by už člověk mohl rea- govat jinak a říct: Je-li tomu tak, nechci mít žádné děti. Krásný život není ten, který odmítá zkoušky. Je to ten, ve kterém člověk dorostl ke svým zkouškám. A to ta mladá žena pochopila.

Žijeme ve společnosti, ve které vládne strach. Vy ukazujete, že se nebojíte...
Měla jsem předtím strach, ale teď už ne. V naší společnosti je strach ze smrti, lidé zkoušejí potlačit ji, nemluví o ní. Díky našemu pětiletému synovi, který nám jednou řekl: „Smrt není zlá. Každý musí umřít,“ jsme pochopili: Smrt je až příliš spojená se životem. Je to jediná jistota, kterou máme. Jakmile se strach ze smrti překoná, zmizí také jiné strachy, zvláště strach před životem. Vím: Nikdy se nebudu bát života.

Musí se člověk umět podívat smrti do očí? Udělala jste to vy a vaše dcera?
Nevím, jestli má smrt oči, každopádně jsme ji přijali. Neměli jsme jinou volbu. Přistoupili jsme na ni. Šlo tedy o to, udělat to s co největším klidem a jasným pohledem. Neutíkat před tím.

Věděla vaše dcera, co se stalo?
Měla už přece dva roky...
V každém případě věděla, co se stalo. Thais věděla, že její život není jako u jiných dětí. Podle mého názoru přijala svou životní cestu, věděla, že nebude dlouho žít, věděla také, že ji milujeme. Přes všechny schopnosti, které ztrácela, věděla, že ji milujeme. A tak po krásném životě malého děvčátka odevzdaně zesnula.

Darovala jste život ještě druhému děvčátku, které je rovněž nemocné. Jak to?
Když jsme se dověděli, že Thais je nemocná, byla jsem již třetí měsíc těhotná s tímto dítětem. Lékaři řekli, že je 25% pravděpodobnost, že bude také postiženo. Předně jsem doufala, že nemoc mít nebude, a za druhé jsem je nechtěla usmrtit. Chtěla jsem dát šanci životu. Několik dní před porodem nám sdělili, že má stejnou nemoc. Ale v žádném případě nelituji svého rozhodnutí.

Odkud jste čerpala svou odevzdanost? Byla jste na těžkosti připravena?
Ne. Na to není možné se připravit. Měla jsem však dobré rodinné zázemí, muže, který mě miluje, a pozitivní postoj k životu. Usiluji o šťastný život. Thais náš život změnila, přinesla nám mnoho krásného. Naučila nás přijímat pravé štěstí.

Musí člověk na štěstí vsadit, do štěstí investovat?
Bezpodmínečně. Člověk stojí před volbou. To jsme s Thais pochopili. V určitých situacích je třeba volit, jakou cestu nastoupit. Musí proto volit štěstí. Je to úkon vůle. A také otázka, zda se nechá doprovázet Bohem, závisí od vědomého rozhodnutí.

Jak to funguje ve všední den?
Předsevzala jsem si dělat vědomě toto: Máš před sebou dítě, nedívej se na nemoc, nýbrž na své dítě. To je samo o sobě pozitivní akt. Člověk není přemožen nemocí. Tak jsem sice brala na vědomí, že ztrácí své schopnosti, ale také, že si na to zvykla. Jistě, Thais už nemohla vidět, slyšet, mluvit, ale mohla se mnou dále komunikovat, i když ne obvyklými kanály. To jsem se od ní naučila. Přirozeně byly dny, ve kterých bylo všechno těžké, kdy jen pláčeme. I to musíme přijmout – a říct: zítra chci vidět zase dobro.

Je to mateřství, přijímat věci takové, jaké jsou?
Ano, zažila jsem to sama v jedné extrémní situaci. Ale totéž platí pro normální běh života. Proto se moje kniha obrací ke všem rodičům. Jde o otázku: Co ode mne dítě očekává? Každý z nás prožívá očekávání u svých dětí. Připravili jsme pro ně životní návrhy. A pak jsme konfrontováni se skutečností dítěte. Musíme se naučit to akceptovat. Thais mi to přinesla. Naučila mě být skutečně matkou v hloubi mého srdce.

Vzorem mateřství je Maria. Často je představována jako plačící. Proč je mateřství tak silně spojeno s utrpením?
Nejsem si jista, zda utrpení je tak centrální. Jako matka jsem byla se svým dítětem v pravém slova smyslu spojena – dokonce tělesně. A pak dojde v životě ke sledu zážitků oddělování, od okamžiku přestřižení pupeční šňůry až k smrti. A to je třeba přijmout. Musíme nechat dítě žít svůj vlastní život. Slzy, které při tomto zážitku oddělování tečou, můžeme pokládat za znamení utrpení – nejsou to ovšem slzy bolesti.

Nakolik vám pomáhala vaše víra?
Byla to reálná pomoc: síla modlitby v těžkých okamžicích takového životního úseku. Cítili jsme také, že se za nás modlí jiní lidé. To nám v těžkých zkouškách pomáhalo udělat krok vpřed. A zcela jistě počítat s věčným životem, to je pro matku, která ztrácí dítě, nesmírná útěcha. Pak si člověk řekne: Co jsou tyto tři roky a devět měsíců proti životu na věčnosti! Život vůbec není absurdní, když věříme ve věčný život. Toto vědomí nám také zprostředkuje určitou zkušenost.


Zkrácená verze interview Un coer qui écoute – Maternité. Vysíláno 30. 5. 2011
Překlad -lš-