Půjč mi svůj úsměv

V časopisu Světlo vyšel zajímavý článek o setkání s Kateřinou Zopfovou, hostinskou, která se ve své službě cítí jako misionářka. Svědectví jejího života už mnoha lidem pomohlo.





Hostinská v Myslivně u Fuschlsee má zvláštní dar oslovovat lidi a pomáhat jim při prvním kroku směrem k Bohu, řekl mi biskup Laun. Stála by jistě za portrét. Pokládala jsem to za dobrý návrh a příležitost vypravit se do zasněžené Solné Komory. Penzion Myslivna leží trochu stranou v klidném a malebném prostředí. Hostinská, paní Kateřina Zopfová, pohledná, na první pohled sympatická matka tří odrostlých dětí, nám přišla v ústrety. V útulném stavení je ihned cítit, že zde pracují věřící lidé. Kateřina mi zcela prostě a nekomplikovaně vypráví o svém životě. Ihned jsme si zcela porozuměly.

Narodila se 21. května 1960. Měla tři sestry. Dosud žijí její prarodiče, a dokonce prababička. Měla pěkné dětství a byla zahrnuta péčí, vzpomíná Kateřina. Rodiče jí dali křesťanskou výchovu. Občas přichází na návštěvu i druhá babička. Modlí se večer s děvčaty a kropí je svěcenou vodou. Děvčata se přitom baví, protože je zkropená i celá stěna. Kateřina je si dnes dobře vědoma, jaké je to požehnání pro děti, když se za ně modlí rodiče i prarodiče, jaká cesta se tu pro ně připravuje.
I dnes žijí tři generace pod jednou střechou a obhospodařují spolu penzion. Starají se přitom o matku hostinského, která je odkázána na jejich péči. Ani vnuci si nepřejí, aby babička musela do domova. Dvě z Kateřininých dětí už dům opustily: Lukáš (21 let) je jako vyučený kuchař na sezonní práci v Mayrhofenu a Josef (25 let) žije v Abersee. Jen sedmnáctiletá Kateřina doma stále pilně pomáhá.
Paní hostinská vzpomíná na doby, kdy sama byla sedmnáctiletá. Tehdy začala být kritická k víře, kterou přijala od rodičů. Přestala to s naukou církve brát vážně. Někdy v neděli do kostela zašla, jindy mši vynechala. Ale víru zcela nikdy neopustila. Tak jednou řekla pod křížem v prázdném kostele: „Jestliže opravdu jsi, chci tě najít.“
Její vzdělání: čtyři roky základní školy ve Fuschlu, čtyři roky „měšťanky“ v St. Gilgen a konečně hospodářská škola v Salcburku. O prázdninách pracovala stejně jako její sestry v rodičovském pohostinství. Z původního bufetu se stal penzion, který se stále zvětšuje.
S prvními milostnými starostmi jde přes všechny pochybnosti do kostela. „Církev pro mě zůstávala velkou kotvou, které je třeba se držet,“ vzpomíná na tu dobu. Kněz, který rozpoznal její pochybnosti, si pro ni udělal čas. „P. Ubald mě tehdy dokonale přijal,“ vzpomíná vděčně na kněze, který nedávno zemřel a který ji doprovázel na její životní cestě. Jako devatenáctiletá pracovala v lokále. Přišla skupina mladíků a tropili si posměch z církve a z víry. Děvčeti se to nelíbilo, ale netroufala si jim nic říct. Když procházela kolem kříže, řekla Ukřižovanému: „Chtěla bych se tě zastat, ale netroufám si.“ Když se jeden z mládenců zmýlil a dal jí místo 100 šilinků tisícovku, vrátila mu ji se slovy: „Kdybych nebyla křesťanka, byl bys o 900 šilinků chudší.“ Nastalo hrobové ticho a na téma víry už nepřišla řeč.
Ve 22 letech se zamilovala do Seppa, svého pozdějšího manžela. I když nebyl vychován křesťansky, prosil jednou Pána Boha o křesťanskou ženu. Když šla Kateřina do kostela za něco se pomodlit, zůstával mladý muž stát venku. Vyvinul se „moderní vztah“ a první syn Josef se narodil před uzavřením manželství. Že se jejich svazek upevnil, bylo vlivem P. Ubalda. Když se s ním Sepp seznámil, začal brát víru a církev vážněji a pár se nakonec rozhodl pro církevní sňatek. Před svatbou zažila Kateřina ještě jeden šok. Když se k našemu rozhovoru dostavil i její sympatický manžel, vypráví nám Kateřina celou příhodu. Snoubenci se měli dostavit k rozhovoru a ke zpovědi k P. Ubaldovi, který je měl sezdávat. Kateřina se trochu zpozdila a Seppa nenašla. Kapucíni ji přijali a sdělili, že jí Sepp musí říct něco důležitého. Fráter ji dovedl do sakristie, kde seděl Sepp v hnědé kutně a se smrtelně vážnou tváří jí sdělil: „Já jsem si to rozmyslel. Raději vstoupím do kláštera.“ Jak to dopadlo, je zřejmé ze skutečnosti, že tento velmi harmonický pár slaví letos stříbrnou svatbu.
Po svatbě začíná společná cesta víry „pomalými kroky“, jak zdůrazňuje paní hostinská. Kateřina se stala v kostele lektorkou, pokud jí to jen práce dovolovala. Pokaždé však četla jedno čtení při vzkříšení, které se slavilo časně ráno v 5 hodin. Vždy se ale snažila, aby nemusela číst příběh Abraháma, který obětoval své dítě. To bylo pro ni příliš a s tím se neuměla vyrovnat. Po druhém synu přišla na svět Kateřina. Byla od počátku nemocná. Již ve dvou měsících měla zápal plic. „Chytila kde co a já jsem byla příliš hektická a starostlivá matka.“ A zase přišla nemoc: dávivý kašel. I když jí bylo jen 18 měsíců, musela několikrát do nemocnice. Na Velký pátek je však doma. V podniku je mnoho práce a o dítě se stará babička. Najednou v poledne přiběhne do výčepu. „Kateřina je mrtvá, Kateřina je mrtvá!“ křičí. „Bylo to pro mě, jako by mě někdo bodl nožem. Cítím to ještě dnes, když si na to vzpomenu,“ vykládá matka. V panice vezme dítě, běží s ním ven, třese s ním, ale dítě je stále ztuhlé. Tu si vzpomene na babičku, která dvakrát křísila své dítě v ledové vodě. Kateřina to provedla také. Dítě zalapalo po dechu a bylo opět při vědomí. Pohotovostní lékař je vzal do nemocnice. Ještě v autě upadlo dítě znovu do bezvědomí. „Horečka a křeče,“ vysvětluje lékař. V nemocnici další záchvat. Maličká má kromě kašle oboustranný zápal plic. Lékař soudí, že dítě se nemůže zbavit hlenu z plic. Je to otázka, zda přežije tuto noc. V noci z Velkého pátku na Bílou sobotu Kateřina ustavičně pozoruje svou maličkou dcerku. Noc pokračuje a dítě ještě žije. Za úsvitu se Sepp pokouší přesvědčit manželku, aby šla domů a postarala se o děti, které jsou z toho všeho v šoku. Nabízí se, že zůstane u dcery. A dodává: „Jestliže nám ji Bůh vezme, musíš to přijmout. Je to jeho dar.“ „Dnes ho chápu, ale tehdy mě ta věta hrozně zabolela,“ vysvětluje Kateřina. Jede tedy domů a slibuje Pánu, že když se dcera uzdraví, postaví u domu kapli. Protože už tak jako tak nemůže spát, jde na Bílou sobotu na Vzkříšení a tentokrát čte o Abrahámovi, který je v důvěře ochoten obětovat Bohu svého syna. „Poprvé v životě jsem si uvědomila: Nic nemáme v rukou. Všechno je dar od Boha. Život je něco zvláštního. Nemůžeme si ho podržet. Pocítila jsem v duši, že mi byl darován hluboký mír – skutečné zmrtvýchvstání.“ Po mši jede do nemocnice a dívá se na všechno zcela jinýma očima. „Byla jsem zcela klidná, už nikoliv tak úzkostlivá a ustaraná.“ Dítě bylo již týden nemocné a 29. dubna je navštívil jejich duchovní vůdce. Dnes má maličká jmeniny, je svaté Kateřiny. Udělí nemocné poslední pomazání. Krátce na to vychrlí Kateřinka všechen hlen. „Velký jako pizza,“ vysvětluje názorně. Od té chvíle jde všechno k lepšímu nejen s malou, ale i s velkou Kateřinou.
„Můj pohled na Pána se zcela změnil. Tato zkušenost mě poznamenala a posilnila, že jsem se naučila věci, kterých bych dříve nebyla schopna. Mohla jsem se nyní zcela otevřeně postavit za své přesvědčení ve víře. Předtím jsem v tom byla egoistická. Bůh mnou musel otřást. Nyní jsem zcela přesvědčena, že je s námi a v nás.“

Tehdy Kateřina nechtěla vstoupit do rodičovského podniku. Chtěla být jen paní domu a matkou. Ale skutečnost je taková, že její sestry odcházejí. Jedna odchází na statek a druhé dvě jdou studovat. Rodiče jsou teď zcela bez pomoci. Máme zůstat? Je to Boží vůle? Zůstali. Manžel se se svou stolařskou živností přistěhoval do domu, který se zvětšil. Stále se modlí k Bohu: „Ukaž nám, co se má z domu stát.“ A skutečně, v dalších letech poznají, jak je Pán vede, co je jeho plán. Stavba kaple v tom hraje důležitou roli: K čtyřicátým narozeninám si Kateřina přeje jako dárek cihly na stavbu kaple. Mnoho přátel při stavbě spolupracuje. Dostali relikvie sv. Erentrudy z Nonnbergu, Otce Pia, bratra Konráda a Anny Schäfferové. Roku 2004 je kaple posvěcena. „Pro mnoho lidí, kteří přišli z různých míst, se stala kaple živým pramenem,“ shrnuje Kateřina své zkušenosti. Protože od té doby se Sepp a Kateřina snaží dále rozdávat tu radost a lásku, jaké se dostalo jim.





„V posledních deseti letech mi dává Pán skutečně pocítit, když přijde někdo, kdo by měl být k němu přiveden,“ vysvětluje hostinská. A stalo se zde už mnoho případů obrácení a smíření. Na výroční den svatby objednal jeden manžel pobyt ve čtyřhvězdičkovém hotelu přímo na břehu jezera. Ale protože manželka by dala raději přednost klidnému místu, dívají se v cestovní kanceláři po nějaké „rodinné atmosféře“. Tak to stojí u jejich podniku a tak se manželé ocitli u nich. Kateřina vycítí: ty dva poslal Pán. Jubilanti a manželé Zopfovi se v rozhovorech spolu sblíží. Vyvine se z toho přátelství. Hosté ze Štýrska se opět vracejí. V rozhovorech vyprávějí o svých starostech. Jejich syn se rozvedl. Vnučka je ve střídavé péči otce a matky. Kateřina se ptá, zda je vyhlídka na smíření této dvojice. Nemožné, míní žena. Syn má hezkou přítelkyni, se kterou si rozumí. Kateřina se zeptá, zda by byla ochotna, když někdy přijde, pomodlit se spolu s ní v kapli za manželství svého syna. „Bůh umí i z velké hromady střepů něco udělat. Jen ho nesmíme podceňovat,“ dodává. Žena souhlasí, i když tomu doopravdy nevěří. Uplyne několik let (!), co se obě ženy modlí za tuto záležitost. K překvapení Kateřiny přijedou jednou manželé i se svým synem a jeho přítelkyní na dovolenou. Dojde k mnoha rozhovorům. Na konci dovolené jde mladá dvojice s Kateřinou do kaple. Po krátké modlitbě je tam nechá samotné s Pánem Bohem. Za několik dnů volá paní ze Štýrska: Přítelkyně opustila jejího syna. Nejdříve je situace chaotická. Nikdo není doopravdy šťastný. Co teď? Pak však dojde k rozhovorům mezi rozvedenými manžely, kteří se střídavě starají o dceru. Konečně najdou oba rozvedení opět porozumění. Začínají novou společnou cestu. Když mladá rodina přijede na dovolenou do Myslivny, směřují první kroky manžela do kaple. Zde měl jejich návrat svůj počátek. Paní hostinská nezapomíná v modlitbě ani na přítelkyni, která první přinesla oběť. I ona musí najít své štěstí. Pán se o to jistě postará: „Naučila jsem se, že mu můžu plně důvěřovat, že naše modlitby vyslyší.“ Přímluva svatých a blahoslavených, jejichž relikvie jsou v kapli přechovávány, k tomu přispívá.

Ještě jiný podobný příběh se zde odehrál: Přítelkyně jednoho bohatého mnichovského stavebního podnikatele přijde po rozhovorech s Kateřinou k závěru, že její situace víkendové přítelkyně vedle přítelovy manželky vlastně není její cestou. Opustí svého ctitele, který jí rozhněvaný dává radu: „Potřebuješ psychiatra.“ Žádný div, že po takových událostech přijdou i protivenství. Na scénu vystoupí i Zlý. Pak podnikatelé zažijí, jak se nahrnou starosti, jak se Zlý vzteká. Hledají však útěchu u Pána. Bůh má s každým z nás svůj plán a na ten se můžeme spolehnout. Přesto není to vždy jednoduché najít správné řešení, ale světlo je vždy silnější než tma. Mnozí z nás na to zapomínají a zapírají ze strachu před druhými, před médii toho, který je Pravda. „Stát zpříma, i když člověk přitom někdy leží na zemi,“ tak bych paradoxně nazvala postoj Kateřiny.

Najdou se různí hosté, jako jeden, který sňal ze stěny kříž a položil ho obrácený na stůl. Paní hostinská kříž z jeho světnice odnesla a pokusila se s hostem pohovořit. Ovoce takových rozhovorů není vždy hned zřejmé. „Dětem to nebylo někdy po chuti, když jsem něco otevřeně řekla a vydala svědectví. Asi to není jednoduché mít věřící matku.“ Občas slyší od dětí: „Mami, tos musela říct právě teď?“
Když poslouchám Kateřinu Zopfovou, zdá se mi to až neuvěřitelné, jak právě ti, kteří stojí od církve nejdále, si od ní některá slova nejen nedají líbit, ale někdy přímo vyhledávají její svědectví. „Přicházejí zcela rozdílní lidé. Nejdříve vystupují jako nejagresivnější.“ Tak tomu bylo s jedním zazobaným a vyhlášeným ateistou. „Myslela jsem si, že takový by si vyhledal pětihvězdičkový hotel, ale jemu chutná naše jídlo (vaří je paní hostinská jen z nejlepších surovin). O víře nechtěl vůbec nic slyšet. A přece za několik měsíců zavolal: Potřebuje se zeptat na několik věcí. Že přijede s paní na tři dny.“ Když přijel, přiznal: „Cítil jsem, že mě něco přitahuje k vašemu domu.“ Tentokrát zašel i do kaple a vytáhl si z košíku lístek s citátem z Bible: „I kdybys měl všechna bohatství země, nemáš nic. Jestliže máš Mne, máš všechno.“ Od té doby přijíždí co půl roku a vede s Kateřinou dlouho do noci náboženské rozhovory. I jeho paní nastoupila s ním novou cestu. Letos o Velikonocích chtějí jít na slavnost Zmrtvýchvstání.

I s nemocnými hosty má dojemné zkušenosti. Byla tu těžce nemocná žena z bývalé NDR: roztroušená skleróza. K víře má daleko, s výjimkou komunistického zasvěcení mládeže. Od té doby nic. Ale pak v kapli: Při modlitbě křížové cesty spolu s Kateřinou poznává sama sebe pod křížem. Hluboce dojata udělá krok blíže k Bohu a vrací se domů napůl smířena se svým osudem. Mezitím by chtěla vstoupit do katolické církve.

Líbí se mi případ třiceti cyklistů, kteří přijeli autobusem na jeden týden. Již šofér naznačil, jak nemožná je to skupina. Personál s nimi bude mít těžkou práci. Při poslední snídaní se paní hostinská nespokojí s pouhým „Šťastnou cestu“. Vypráví jim tedy o kapli a jejím osudu s krátkým osobním svědectvím. Pak je zcela na závěr pozve do kaple, aby si každý vytáhl citát z Písma: je to zcela osobní poselství pro každého z nich. Nestačí se divit, když skutečně jeden za druhým vytahují z košíku kartičky. Ten host, který se celou dobu choval nejhůře, zůstane v kapli celou čtvrthodinu a stále znovu a znovu čte svůj lístek. Po tváři mu stékají slzy. Zjevně dojati všichni ji na rozloučenou objali a děkovali jí.

„Působí to radost mluvit o Pánu a jeho divech,“ říká a srdečně se směje: „Dříve jsem si tak nedůvěřovala, dnes nepřijde nikdo, koho bych nepozvala, aby navštívil kapli.“ A dodává: „Přece není nikoho, kdo by neměl problémy a netoužil po pravdě, která ho může osvobodit. Nikdo nesmí být ztracen.“ Ani takový host, který nejdřív s hlučným protestem odejde z místnosti, když je řeč o víře, aby nakonec sám požádal paní hostinskou, aby ho i s jeho paní doprovodila do kaple. Měli manželské problémy.

Když přijdou obzvláště agresivní hosté s drsným chováním, jde Kateřina k Matce Boží a prosí: „Půjč mi na pět minut tvůj úsměv. Snad jim to pomůže.“ Jaký to nápad! Kateřinin manžel a rodiče stojí vždy za ní. A že i děti nastoupily tuto cestu, ukazuje tato okolnost: Jsou Vánoce a rodiče řekli dětem, které si stěžovaly na množství modliteb, že dnes mohou program určovat ony. „Ony nás málem přetížily. Chtěly se modlit jeden růženec hned časně ráno, druhý v poledne a třetí večer. Zažili jsme tedy něco zcela opačného, než jsme očekávali,“ vzpomíná se smíchem. Když se jednou před rokem kvůli silným bolestem nemohla hýbat ani modlit, přišla za ní dcera, sedla si na lůžko a řekla: „Když se nemůžeš modlit, já se budu modlit za tebe.“ „To mi udělalo tehdy moc dobře.“

Na závěr jsme si při čaji popovídali s jejím mužem, Kateřininou matkou a dcerou. Byl to pro mě obohacující rozhovor s odvážnou ženou, jejíž mateřské srdce se stará o lidi, kteří zde hledají odpočinek: myslí nejen na jejich tělesné, ale i duchovní blaho.

VISION 2000 – 2/2011
Překlad -lš-