Co je to tajemství? Jsou dva druhy - tajemství lidská a tajemství Boží - každá jsou zcela jiná. Zamysleme se nyní v měsíci říjnu nad tajemstvími růžence, do kterých nás uvádí maminka Pána Ježíše. Staňme se dětmi a naslouchejme jí s otevřenýma očima.
Tato rozjímání jsou čerpána z knížky "Růžencová tajemství a litanie k Panně Marii, Královně posvátného růžence" od Petra Piťhy.
Buďme dětmi. Alespoň na chvilku. Jim přeci patří království nebeské. Sám Pán to řekl. Buďme dětmi a nestarejme se o spory dospělých, o spory teologů, ani o hádky lidí pokroucených myslí. Nezabývejme se tím, zda někdo přesně ví, jak to všechno přesně bylo nebo co všechno se stane. Nechme je, když si to myslí. Neztrácejme čas výklady o tom, že přeci žádná socha nemá žádnou moc a může prospět jen a jen tím, že je prostředkem, abychom se usebrali a lépe uviděli skutečnost. Buďme dětmi a přemýšlejme nepokaženě zdravým rozoumkem:
Kristus měl maminku. Říkal, že všichni lidé mají být bratři, a žil mezi apoštoly opravdu jako jejich bratr. Když umíral, dal Pannu Marii za matku učedníku Janovi. Právě Janovi, protože Jana nejvíc miloval a Jan nejlépe slyšel jeho srdce. Je tedy jasné, že milujeme-li Krista, jsme i my Mariinými dětmi jako Jan. Není těžké domyslet, že nikdo z lidí Krista nemiloval víc než jeho maminka, takže se od ní můžeme učit, jak a proč ho milovat.
Maria stále na svého syna jistě myslila. Která matka na své děti nemyslí? Každému o nich vypráví. Má u sebe mnoho obrázků svých dětí a každému je ukazuje. Maria je chová jako poklad a vskutku to je poklad, protože obsahují moudrost Evangelia. Buďme dětmi a povídejme si s ní občas. Je sice vzdálena, ale jen zdánlivě. Neviděli jsme ji, ale přitom ji známe. Je jako ta nejhodnější maminka a navíc – má pro nás vždycky dost času.
Buďme dětmi a poslouchejme s otevřenýma očima, které vidí daleko za viditelnou skutečnost. Nedejme se stále poutat do toho, co je konečné. To mají rádi dospělí, protože se to dá zkoumat, analyzovat, dělit. To hlavně – dělit a vlastnit. Nechme je spěchat v bludišti konečného, které je dost velké, aby z něho nikdy nevyšli a mysleli si, že jsou v nekončící zahradě. My děti víme, že je to past uzavřená zámkem sobectví. Klíč obětavosti se prý ztratil. Není to pravda. Maria ho má.
Buďme dětmi a dívejme se na obrázky tajemství jejího růžence. Co je tajemství? Jsou dva druhy tajemství. Tajemství lidská jsou věci, které zná jenom jeden člověk a nikomu je neřekne. Leda několika nejbližším přátelům. Budou to asi divné věci, když se o nich nemůže mluvit. Bývají to zlé činy, plánované i dokonalé zločiny, objevy, které mohou být zneužity proti lidem a životu vůbec. Jen občas jsou to utajované přípravy něčeho, co má druhým udělat radost. Ty však tajemstvím dlouho nejsou. Mají být druhým brzo odhalena.
Tajemství Boží jsou úplně jiná. Jsou totiž všeobecně známá, jsou často zahlédnutelná a dobře čitelná ve všem, co nás obklopuje. Tajemství Boží lásky je vepsáno do všeho, co Bůh stvořil, neboť všechno povstalo skrze jeho moudré Slovo. A to je nezrušitelné. Všechno kolem nás je plno tajemství, pokud se nedíváme jen a jen po povrchu, jak nás to učí dospělí lidé konečného světa. Díváme-li se na věci pohledem zaměřeným do nekonečna, uvidíme smysl všeho. Ten ovšem zůstává tajemný, protože nám uniká v zářivé Boží hlubině. Boží tajemství jsou principy bytí. Známe je, ale unikají nám, protože nás převyšují. Čím lépe je poznáváme, tím více se blížíme k Bohu a vstupujeme do proudu života, který z něho tryská a září.
Cesta jejich poznání je vyznačena okamžiky zázraků. Zázrak je ten tajemný okamžik, kdy se v jednotlivé (často neobyčejně všední) věci zračí síla stvořitelského principu života. Zazáří, zazračí se, a opět nám mizí. Nevydrželi bychom déle než okamžik hledět do takové záře. Zanechá v nás však stopu poznání. Takřka nám ji vtiskne do paměti a je jako jizva. Sladce, ale i bolestně se v nás ozve, když je třeba. Pravda je nádherná i zraňující. Pravda a život jsou v Kristu jedno.
Otisky poznání se spojují v sítě, až vytvoří obraz světla. Jednoduchý, prostý, sám sebou zřejmý, ale pravý, protože bezedně hluboký. Takový obraz má udivené dítě. Dospělí se snaží všechno vysvětlit, řeknou dětem bezpočtu konečných pravd a naučí je mnoha zákonům, které podle nich platí proto, že se dají dokázat opakovanými pokusy. Většinou to děti připraví o moudrost. Z jejich srdce vymizí údiv a úcta veliké jak úžas a bázeň. Stanou se dospělými a přestanou si hrát.
Jeden z rozdílů mezi dítětem a dospělým je v tom, že děti si spolu hrají podle pravidel, dospělí spolu soupeří podle zákonů. Pravidla jsou dána hrou, zákony určují lidé pokaždé, jak se to hodí těm silnějším. Pravidla jsou spravedlivá a neměnná, zákony jsou nespravedlivé a často se mění. O zákony se lidé hádají, pravidla přijímá každý, kdo chce hrát.
Děti, které si hrají, žijí podle pravidel. Člověk, který chce opravdu radostně žít, žije podle pravidel, která jsou vepsána do života. Zachovává je a používá jich, protože chce žít, chce být. A je dítětem. Člověk, který chce vítězit, žije podle zákonů, které si vymyslí a vnucuje je druhým, protože chce vládnout, chce hodně mít. Je dospělý, nepotřebuje už ani otce ani matku, nepotřebuje nikoho, na všechno stačí sám. A je sobcem.
Zůstaňme dětmi, žijme podle pravidel života, která stanovil Bůh, a snažme se je pochopit. Ne v jejich zapsaném znění ztvrdlém na právnický předpis, ale v jejich tvůrčí, život dávající a ochraňující síle. Nikdo nám je nevysvětlí tak jako Maria, budeme-li si s ní listovat v knize moudrosti. Po Bohu zná ona nejlépe jejich hloubku, zná jejich jádro, zná a podává nám jejich tajemství.
Rozjímavá růžencová modlitba je Mariino vyprávění. Sám růženec je tajemstvím. Vypadá jako opakování, ale je to předávání moudrosti o životě. Namítat, že se mluví pořád o tom samém, je právě tak hloupé jako říci: „A proč má být zase jaro? To bylo už loni a předloni.“ Je to pořád stejné, až najednou dojde k okamžiku zázraku – a pochopíme. Pořád je to jakoby bez užitku, až najednou stojíme před něčím, s čím si v životě nevíme rady – a přijde okamžik záchrany. Na mysl nám přijde: „Maminka vždycky říkávala, že …“
Lidské životy jsou úžasně rozmanité. Každý z nás prožije svůj jedinečný a neopakovatelný příběh. Přesto jsou vždy ovládány týmiž principy a jejich smysl je vždy pochopitelný v tom, jak tyto principy byly naplněny nebo porušovány. Růženec Panny Marie není jen o Kristově a jejím životě, je o lidském životě vůbec. Je tedy i o našem životě. Mnoho lidí našlo svou životní cestu a sílu po ní jít jen díky tomu, že se jako do zrcadla dívali do příběhu Marie a Krista. Bezpočtukrát si opakovali: „Maminka říkávala …, maminka jednou vyprávěla, že…“ Zůstaňme dětmi a poslouchejme maminku. Ne proto, že by nám něco nařizovala a ukládala, ale proto, že tak krásně vypravuje. Nezapomeňme také na to, že je psáno: „Kdo si váží své matky, jakoby sbíral poklady“ (Sir 3,3).
Další díly z knížečky P. Petra Piťhy, Růžencová tajemství.... :
Růžencová tajemství – Radostný růženec
Růžencová tajemství – Bolestný růženec
Růžencová tajemství – Slavný růženec
Růžencová tajemství – Růženec světla
