Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč „rozvedení“manželé nesmí přistupovat k svátosti eucharistie a vrah ano. Vždyť závažnost obou těchto skutků je přece dimetrálně odlišná.
Dotaz mezi řádky říká, že úmyslně připravit druhého člověka o život je závažnějším zlem, než rozbít s právními důsledky manželský svazek. Tady neteče krev, jenom slzy. Jistě. Na adresu pochopitelného údivu tazatele si nejdříve musíme říci, že neexistuje neodpustitelný hřích, pokud hříšník o odpuštění účinnou lítostí stojí. Kalvárie má totiž vždycky větší sílu než sebevětší hřích. To se týká také vraždy. Naopak odpuštěno není tomu, kdo v hříchu setrvává, i když měřeno skutkovou podstatou jde o menší kalibr.
V případě vraha s výše popsanou účinnou lítostí nad jeho činnem, po smíření s Bohem (kam patří dle možností i příslušná náhrada škod) kající hříšník eucharistii přijmout může. U rozvedeného musíme rozlišovat. Pokud je druhým manželem neopravněně opuštěn a zůstane proti své vůli sám bez dalšího partnera, není důvod, proč by k svátosti eucharistie nesměl přistupovat. Něco jiného je situace manžela, který nezopovědně utekl od manželství či rodiny, ke které by se měl a mohl vrátit, i když nenaváže nový vztah. Vždyť mimo jiné závažným způsobem pohoršuje opuštěného partnera existenčně, citově i sexuálně, zejména jsou-li odchodem zároveň postiženy jeho děti. Tím spíše, když nový vztah naváže. Dokud v takto zvolené situaci zůstává, zůstává v objektivně nesprávném (a nejspíš také subjektivně zlém) postoji, jenž je v rozporu s naukou církve. Eucharistie je však výrazem jednoty s círevní naukou víry a mravů, proto je takovému člověku znepřístupněna. Když tazatel píše o „rozvedených“, je tedy ztřeba rozlišovat mezi několika eticky významnýmitypy: opouštějící, opouštěný, navazující nový vztah, nenavazující.
Je nad slunce jasnější, že naše společnost se staví diametrálně odlišným způsobem, řečeno slovy tazatele, k mravní a právní závažnosti vraždy ak deliktům proti manželské etice, jak ji předkládá církev. Tato etika je předmětem časté kritiky, protože je náročná, kategoricky vyžadovaná se závažnými důsledky pro zúčastněné, a přitom – jen si to přiznejme – v očích liberální společnosti naprosto zbytečně komplikuje manželský a rodinný život. Na obhajobu této etiky je třeba říci, že je vlastně kombinací příslušných novozákonních míst, rozumové úvahy nad manželským a rodinným životem a stále rostoucí zkušeností, podpořenou příslušnými vědeckými obory, s přítomnými problémy, jak je nastoluje duch času. Jde o to, vystihovat Kristovo poselství a apliovat je do současnosti.
