V tomto článku nabízím pokračování 1. dílu svého dovolenkového románu. Mnozí už se po něm ptali a tak doufám, že splní tento druhý díl jejich očekávání a nebo ještě víc, že se stane zdrojem inspirace pro plánování dovolené v příštím roce.První díl si můžete přečíst
zde
Na úvod si dovolím krátce zmínit něco o kráse
"Komáří vížky"
Komáří vížka
Se svými 807 metry nadmořské výšky je Komáří vížka dominantou hřebenu východních Krušných hor, na jehož úpatí se rozhádá město Krupka. Podmínky k životu jsou na vrcholcích hor opravdu krušné, přesto tu v minulosti bylo založeno několik osad, ve kterých se usídlovali horníci a řemeslníci, kteří se živili těžbou a zpracováním cínové rudy. První písemné záznamy o zdejších horských obcích pocházejí ze 14. a 15. století. Habartice jsou zmiňované v roce 1363, Horní Krupka před rokem 1370, Fojtovice roku 1446 a Mohelnice roku 1477.
Samotným dolováním se zabývali především obyvatelé Krupky, Horní Krupky a Fojtovic. Mohelnice byla osadou, ve které se vytěžená ruda drtila a rozemílala v mlýnech a hutích. Přelom 19. a 20. století přinesl s koncem těžení činnosti velký zvrat do života místních obyvatel. Někteří se odstěhovali, jiní hledali nové způsoby obživy v hospodaření a podnikání. Odsun německých osadníků po druhé světové válce způsobil téměř vylidnění celé oblasti.
Důlní činnost zanechala ve zdejší krajině nesmazatelné stopy. Komáří vížka je toho důkazem. Pod svým povrchem ukrývá velké množství starých štol a v celém svahu pod ní je možné objevit takzvané pinky, zavalené doly, pozůstatky hornické činnosti. Pro horníky, kteří v okolí pracovali, byla na vrcholku v roce 1568 postavena zvonice, odkud se oznamoval začátek a konec pracovní doby. Na místě tehdejší zvonice nechal v roce 1857 restauratér Raimund Zechel postavit výletní hostinec, který je v provozu dodnes. Právě tady, hned vedle horského hotelu s názvem Komáří vížka, je možné spatřit velkou pinku a poblíž i další, malou pinku. Ta vznikla závalem štoly zvané „Zum Hölensturz“. Pronajal si ji a rudu z ní těžil krupský občan jménem Woid v roce 1820. Několik let poté však i tato poslední důlní činnost v těchto místech skončila. Komáří vížka je již od devatenáctého století oblíbeným výletním místem. Nabízí nejen krásný výhled do kraje na celé České Středohoří, ale také ideální podmínky pro letní i zimní turistiku. Lyžařský areál má tři vleky včetně dětského, dvě sjezdovky, cvičnou louku a lyžařskou školu.
Krásným zážitkem je jízda sedačkovou lanovou dráhou z Krupky-Bohosudova až na vrchol Komáří vížky. V provozu je celý rok a přepravuje jízdní kola i lyže.
Komáří vížka, to byl cíl mého výletu po hřebenu Krušných hor. Musím přiznat, že rozhled do okolí, na který jsem se moc těšila byl i přes krásné počasí velmi mizerný. Nebo spíše nulový. Krajina dole pod vrcholem totiž byla zahalena do mlhového oparu. No co se dalo dělat. Zkusila jsem alespoň něco málo vyfotit a tak i vy se můžete na Teplice a okolí podívat z výšky 807 metrů nad mořem. I přesto, že jsem se stále nacházela na území České republiky, mobilní síť jsem už chytala zahraniční, přesto jsem napsala alespoň jednu sms zprávu. Chvíli jsem se pak kochala pohledem kolem sebe a děkovala jsem, že jsem dojela až sem.
Když jsem se dostatečně nabažila pohledu kolem sebe, šla jsem zjišťovat, jak se dostanu zpět do civilizovaného světa. Byly totiž dvě možnosti. Jedna byla jet lanovkou a to i s kolem, nebo bylo možné to vzít na kole lesní cestou. Lanovka měla jet za 5 minut a tak jsem chvíli váhala. Nakonec jsem se ale rozhodla pro jízdu na kole. To jsem však vůbec netušila, co mě čeká. Začátek by se dal přirovnat větě z Písma svatého: „Široká cesta vede do záhuby…“, tak nějak totiž vypadala cesta, kterou jsem si zvolila. Nejprve krásná, široká a značená cesta. Pak se cesta začínala zúžovat a začal se měnit i povrch terénu, ale ještě stále tu byla orientace podle značek, když v tom jsme se objevila na rozcestí, kde se značení někam, neznámo kam, ztratilo. Ocitla jsem se velmi blízko lanové dráhy a nevěděla jsem kam jet. Dlouze jsem se koukala na ty, co zvolili cestu lanovkou a nyní si pohodlně jeli. Po čase jsem však i já zvolila pro jízdu jednu lesní cestu, i když jsem netušila, kde skončím. Naštěstí vše dopadlo dobře a já se asi po 2 km ocitla na asfaltové silnici. Kde však nic, tu nic. Pustila jsem se tedy z kopce dolů a jen jsem brzdila. Nikde žádný ukazatel, nikde žádný značení. Jediné, co bylo přede mnou, byl prudký sjezd dolů. Snad ještě nikdy v životě jsem nic podobného nesjížděla -10 km dlouhý kopec dolů. Jak jsem tak sjížděla z kopce, minula jsem i Štolu sv. Martina, o které mě kdysi povídala bývala slečna katechetka Petra, že je moc pěkná a stojí se do ní jít podívat. Já jsem ji však tentokrát minula a pokračovala jsem dál. Za nějakou chvíli jsem pak uviděla ukazatel s nápisem „Kalvárie“. Kdysi nám o Kalvárii povídala Olča z Teplic, že prý je to moc pěkné místo v přírodě. Zastavila jsem tedy a šla jsem se na „Kalvárii“ podívat. Bylo to místo, asi tak 500 metrů od silnice, v lese, kde byl postavený velký dřevěný kříž a okus dál lavička. O lavičku jsem opřela kolo a šla se posadit k patě kříže a v tu chvíli se mi naskytnul neuvěřitelný pohled. Bylo vidět část Krupky. Místo, na kterém jsem stála bylo stále poměrně dost vysoko, pode mnou strmý sráz,ale opět úžasné ticho. Chvíli jsem jen tak seděla a pak jsem si vyřídila jeden telefon. Opět jsem si udělala fotku, takže i vy se můžete podívat. Dříve, než jsem z tohoto místa odešla, pomodlila jsem se u kříže za všechny, kdo v tomto kraji žijí a poděkovala jsem za to, že mi Bůh dopřává tak krásné věci.
Když jsem se vrátila zpět na silnici, čekala mě opět příjemná jízda z kopce dolů. Po chvíli jsem pak dojela do Krupky, místo, na které jsem se před časem dívala z výšky. Už jsem zde několikrát byla autem a říkala jsem si, že ten kopec bych šlapat nechtěla a najednou jsem ho mohla sjíždět. Bohu díky!! Jak tak jedu, najednou vidím, jak je po mé levé ruce kostel a jak je otevřený. Chvíli jsem přemýšlela, jestli zastavit a jít se do něj podívat, nebo jestli jet dál. Zvolila jsem první možnost. Se zaskřípěním brzd jsem zastavila před vchodem kostela a i s kolem se vydala dovnitř. To, co jsem na první pohled viděla, nebylo příliš pěkné a ani nějak povzbudivé, avšak na pohled druhý, zde bylo co obdivovat. V kostele byl pán, co se stará o jeho opravu a tak jsme se dali do řeči. Měli tam opravená krásná vitrážová okna. Byla tam taky opravená střecha, ale jinak tam bylo ještě hodně co opravovat. Co mě na celém rozhovoru tak nějak překvapilo a to pozitivně bylo to, že lidé v Krupce o opravu kostela stojí. Myslím si, že to je dost důležité.
Po prohlídce a po rozhovoru jsem pak pokračovala dál z kopce dolů, až jsem se najednou ocitla na státní silnici vedoucí směrem do Teplic. S hrůzou jsem zjistila, že jsem sjela na úplně opačném konci Teplic, než jsem potřebovala. Po chvíli jízdy po silnici jsem začala pociťovat na svém těle neuvěřitelný pocit horka, čemuž se asi při 37 stupňovém horku není co divit, ale za celý den mi to tak nepřišlo hrozné, jako nyní, po chvíli jízdy po silnici. Jak jsem na začátku cesty byla rozhodnuta dojet zpět do Jeníkova na kole, nyní jsem velmi rychle tento svůj plán přehodnotila a byla jsem ráda, že jsem kolo mohla zanechat v Teplicích a do Jeníkova dojet autobusem. Na faru jsem se vrátila kolem 16:00hod. odpoledne. Krásný chladný vzduch, který na mě při otevření dveří na faře dýchnul, byl k nezaplacení.
Na faře jsem šla nejprve do sprchy a pak jsem si na chvíli natáhla svoje tělo na posteli, vychutnávala jsem si to, že nemusím nic dělat. Neumím moc odpočívat, i když o tom mnohdy sním, jaké by to bylo, ale příjde mi, že je to zbytečná ztráta času, jen tak nic nedělat, ale nyní jsem za to byla moc vděčná, ani nevím jak, ale po chvíli jsem zjistila, že jsem pěkně vytuhla. Vzbudila mě až Simona, když na mě volala pod oknem fary. Přišla za mnou v tom horku pěšky z Hudcova a tak jsme si obě lehly opět do postele a jen tak si povídaly.
Večer pak za námi ještě přijela Olča a Mirek z Teplic a taky přišel pan Salač a pani Salačová. V tom horkém večeru jsme si ještě přitopili. Udělali jsme si táborák a jen tak jsme si povídali a opékali párky. Bylo to moc pěkné a BOHU DÍKY za to!!!
Ve středu pak pro mě začal pracovní den. Pokračovala jsem v natírání dveří a Simča mi pomohla natírat zárubně a také ještě domalovávala sál, kde bylo potřeba to ještě jednou přetřít. Byla jsem ráda, že v tom horku už nikam nemusím a že si můžu vychutnávat ten příjemný chlad fary. V duchu a v modlitbě jsem myslela na všechny, kdo jdou na pěší pouť a hluboce jsem se před nimi skláněla, že toho jsou schopni. I jim díky za jejich oběť. Večer jsme pak byli na modlitbě večerních chval u pani Salačové.
Čtvrtek pak byl dnem dodělávek a také den mého odjezdu z Jeníkova. Odjížděla jsem kolem poledne a cestou jsem ještě vyzvedávala časopisy Milujte se a ještě jsem se zastavovala za jednou řádovou sestrou v Praze. Byla to moc krásná, i když krátká, návštěva. Seděla jsem na lavičce na zahradě a dívala jsem se přímo na Pražský hrad. Dostala jsem k tomu ještě úžasný oběd a odpolední kávu. Se sestrou jsem si povídali a já si opět vychutnávala ten pocit, že nic nemusím.
Po všem tom krásné pak kola mého auta směřovala do Štítar, kde jsem vyložila časopisy Milujte se a následně pak do Brna.
Byla to krásná dovolená a jsem ráda, že jsem nakonec i přes všechnu svoji počáteční nechuť do Jeníkova odjela.
BOHU DÍKY!!! ALELUJA
