Úvaha nad tím, co je normální a co ne, vzešlo z jedné hodiny psychologie. Možná i nás přivede tato otázka k zamyšlení nad tím, co je důležité v našem životě a kde jsou pro nás hranice.
Proč si připadám normální?
V první hodině předmětu Základy psychologie jsem se asi jako jediná přihlásila, že si připadám normální (protože jsem seděla ve čtvrté řadě, neviděla jsem, kolik bylo dalších normálních). Musím se přiznat, že dalším dotazem, proč si připadám normální, ve mně samotné vzbudil přednášející zájem o to, proč tomu tak je. Touto seminární prací bych chtěla zdůvodnit, proč jsem se přihlásila, a popsat, proč si připadám normální.
Určitě na mě působil fakt, že přednášející byl psychiatr. Lékař, který léčí duševní poruchy. Protože jsem se dosud na žádnou neléčila, brala jsem jako normálnost to, že nejsem duševně chorá.
Jenže už v průběhu hodiny jsem se začala sama sebou zabývat, proč si připadám normální.
Trochu s hrůzou jsem zjistila, že připadat si normální, je věc osobního pohledu. Vždyť i Hitler si mohl připadat normální. Jestliže se budu dívat na své chování jen ze svého pohledu, svých ideí, může to vést postupně, i když nevědomě, někam, kde bych být nechtěla.
Tak jsem se zamyslela, jestli názor většinového mínění na mé chování je tím vzorcem, kterým se řídím. Zjistila jsem, že také ne, protože s názorem většiny v dnešní době častokrát nesouhlasím. I výše zmiňovaný Hitler měl velkou přízeň z řad občanů. To samé za dob komunismu. Většina šla s davem, pravděpodobně asi ze strachu ze sankcí. A několikrát v životě jsem stála proti názoru většině mých kamarádek a nemyslím si, že můj názor by byl úplně zcestný. Poslední případ byl, kdy při líčení kamarádky, že matka její kolegyně se stará o svou starou tchýni a vyzdvihávala toto. Já jsem reagovala slovy, že bych to nebrala jako něco mimořádného, ale přirozeného. Navíc za podmínek, které oni mají. Vím, že manžel bere důchod ze zahraničí a paní nemusí pracovat. Paní tchýně bydlí ve svém domečku, což znamená, že není ještě úplně nesamostatná.
Snacha bydlí hned vedle. Důvodem proč se na to takto dívám je fakt, že moje maminka opatrovala svou maminku za nesrovnatelných podmínek. V bytě 3+1 jsem v té době bydlela ještě já a sestra. Náš otec , připomínám alkoholik, byl odstěhován do obýváku, protože babička spávala s naší maminkou. Babička trpěla stařeckou demencí. Takže jednu chvíli se ptala vlastní dcery, kdo je, a za chvíli vykládala, jaké to bylo za války. Protože poslední dva roky byla ležák, který měl nehybnou pravou ruku, byla odkázaná na pomoc druhých. Když něco potřebovala, volala a volala halo!, halo!. Někdy byla situace opravdu na hraně. Už i malý dvouletý syn mé starší sestry, která přijela na návštěvu, byl tolik vnímavý, že říkal: „BAKA ALO NE NE“ Překlad: Babička halo ne ne. Už vnímal, že každé zavolání nevzbudí radostné vyskočení, ale starost, co babička potřebuje. Bohužel. Ale přes toto všechno, jsem tolik ráda, že babička mohla umřít u nás doma a ne někde sama zmatená v nemocnici. Velice si vážím své maminky za její rozhodnutí mít babičku u nás doma. Já chápu, že všichni nejsme stejní (a to je dobře) a nemáme stejné podmínky, ale dokud někdo nemá tu zkušenost, tak nemůže vědět, jak by to zvládal. Mně osobně přijde smutné, když jsem byla v rozepři se samými čtyřicátnicemi a padesátnicemi. Copak si sami neuvědomují, že tu pomoc mohou potřebovat třeba za deset nebo i pět let? Já se nedivím, že jsou naše léčebny dlouhodobě nemocným a ústavy pro seniory plné.
Ve společnosti je dnes moderní zastávat názor, já to nezvládnu, nemám podmínky, a to ještě před tím, než si dotyční zkusili o starého člověka pečovat. Názor většiny, dát seniory nebo nemocné do ústavů asi nebude tak jednoznačně správný, když víme, jak některé seniory psychicky ničí, že jsou v daném ústavu nebo víme, kolik péče v takovém ústavu stojí. Nehledě na to, že některé rodiny odsuzují chování zaměstnanců zdravotních ústavů, ale neuvědomí si, že to, co sami nechtěli senioru dát nebo obětovat, to vyžadují od cizích lidí, kteří na to nemají mnohdy ani čas a prostředky. Zkrátka dle některých občanů mají státní instituce převzít asi funkci rodiny. Takže názorem většiny se řídit také nechci.
Převažují tedy osobní názory nad většinovými, ale zároveň hledám, kde beru jakési mantinely, jak se chovat. A to chovat se dobře k ostatním i sama sobě. Napadá mě biblické Jak nechceš aby se chovali jiný k tobě, nechovej se ani ty k nim. Možná. Nebo znamená normální = dobré? A protože jsem křesťanskou, tak dobré je vše dle Božího slova. Možná se to někomu zdá být divné, ale v Bibli najdeme řešení pro různé životní situace a problémy. Někdy je až zarážejcí, jak najdu při čtení východisko pro danou situaci.
Normálnost je pro mě to, kdy se snažím neubližovat svým chováním ostatním ani sobě, vnímám reakce okolí na své chování a snažím se z něj poučit. K tomu všemu jsem ráda na tomto světě a děkuji za dar života. Proto si připadám normální.
Jana
